Právě jste se vrátil z Future Leaders Climate Summitu v Miami. O co přesně jde?

Summit je setkáním mladých lidí, kteří se angažují v boji za udržitelné klima. Jedná se zejména o studenty všech možných oborů, kterých se klima nějak dotýká, ať už je to ekologie, architektura, stavařina, městské plánování nebo udržitelné zemědělství. Cílem setkání, které organizoval Aspen Institute, bylo nabídnout prostor pro setkávání a navázání spolupráce mezi jednotlivými účastníky. Mladí „future leaders“ se zároveň mohli účastnit navazující konference Aspen Ideas: Climate, na které vystoupila třeba i viceprezidentka USA Kamala Harris, bývalý prezident Kolumbie Iván Duque Márquez, krajinářská architektka, zakladatelka ateliéru SCAPE Kate Orff a mnozí další politici a experti na poli energetiky, dopravy či ekonomiky. V USA zatím příliš nerezonuje myšlenka „nerůstové“ ekonomiky. Veškeré klimatické iniciativy tak musí vycházet „zezdola“.

Summit trval tři dny. Jaké tři diskuze vás nejvíce oslovily?

Zaujala mě diskuze čtyř mladých zástupkyň komunit silně zasažených klimatickou krizí. Vystupovala mezi nimi i Hilda Flavia Nakabuye, zakladatelka hnutí Fridays for Future v Ugandě. Bylo velmi inspirující poslouchat, jak probíhá boj za klima v části světa, která nese ve srovnání se zbytkem planety jen nepatrnou odpovědnost za klimatickou krizi, její důsledky však pociťuje masivně. Aktivisté v Ugandě se každodenně zasazují o záchranu oblastí, které patří mezi nejcennější a nejrozmanitější ekosystémy zeměkoule. Usilují například o zamezení stavby ropovodu těsně vedle Viktoriina jezera nebo o záchranu Bugomského deštného pralesa.

Dalším velmi zajímavým programem pro mě byla přednáška architekta Adiba Dady z kanceláře theOtherDada. Toto studio se věnuje tvorbě životních prostředí, která spojují potřeby všech živých bytostí, tedy nejen lidí, ale i zvířat. Ve svém rodném Bejrútu tak Dada přispěl třeba k vysázení městského pralesa podle inovativní metodiky japonského botanika Akiry Miyawakiho.

Asi nejvíce mě ale oslovila simulace sporu o výstavbě záložní elektrárny na zemní plyn pro zajištění provozu čističky odpadních vod v lokalitě, která je každoročně zasažena hurikány. Umělého sporu se zúčastnili všichni klíčoví aktéři: zástupci ministerstva, místních komunit, environmentálních aktivistů i veřejně prospěšných služeb. Bylo tak velmi poučné pozorovat, jak spolu komunikují lidé z naprosto rozdílných prostředí.

Akce se účastní 250 vybraných mladých lidí od 18 do 30 let. Co jsou tihle „future leaders“ zač?

Jednalo se především o studenty z amerických univerzit. Kromě nás ze střední Evropy bylo přítomných několik zástupců z Afriky, Spojeného království a Singapuru. Často se jednalo o studenty předních univerzit, kteří zakládají vlastní startupy nebo se chtějí uplatnit v klimatickém odvětví. Atmosféra mezi námi byla mimořádně přátelská, bylo vidět, že všichni mají zájem navázat kontakt, či dokonce spolupráci s někým, kdo by jejich aktivitám mohl pomoci. Americké klimatické hnutí je narozdíl od toho evropského velmi pragmaticky založené. Přílišný a místy nekritický důraz na korporátní sféru mi ale trochu vadil. Pragmatická řešení nicméně vnímám jako velmi důležitá. Právě díky nim se do boje za klima zapojuje i soukromý sektor, bez kterého se v tomhle ohledu zkrátka neobejdeme.

Jak jste se na akci dostal?

Poměrně jednoduše. Účast na summitu mi doporučil ředitel Sekce vnějších vztahů Adam Švejda, který si jasně uvědomuje, jak je toto téma podstatné. Měl možnost na summit nominovat nějakého účastníka do 25 let a já jsem měl to štěstí. Dlouhodobě se totiž zajímám o udržitelný urbanismus, rád bych se mu věnoval i na magisterském studiu. Jsem poloviční Američan a magistra bych rád studoval v zahraničí. Takže jsem se rozhodl, že se zkusím přihlásit. A vyšlo to.

Co studujete?

V současné době dokončuji studium sociologie. Sledovat odlišný přístup americké společnosti k řešení klimatické krize pro mě proto bylo úžasné. Zaměřuji se na urban studies, tedy městovědu. V budoucnu bych se rád podílel na městském plánování, třeba na úrovni participace s veřejností.

V CAMPu pracujete jako kustod od roku 2019. Co vás sem přivedlo?

Do CAMPu mě přivedl zájem o architekturu a veřejný prostor, které vnímám v silné spojitosti právě se sociologií města. Obecně mám pocit, že je toto spojení v českém prostředí velmi podceňováno. Urbanismus se teprve velmi pomalu učíme nevnímat pouze jako technickou disciplínu, oddělenou od společenského diskurzu. CAMP pro mě představuje místo, které se pokouší tento dialog nejen zprostředkovávat, ale také posouvat dál. Je pak skvělé vidět, kam se ta debata za posledních pár let posunula.

Co všechno zde máte na starosti?

Patřím do takzvané „CAMP crew“. To znamená, že pokud k nám přijdete na výstavu s jakýmkoliv dotazem nebo sem třeba zavítáte náhodou, jsem jedním z těch, kdo se vás rádi hned ujmou. Návštěvníkům, kteří k nám přijdou poprvé, vždy také rád povím pár vět o poslání CAMPu i IPR Praha. Myslím, že je velmi důležité, aby lidé věděli, že zde tenhle otevřený prostor nevznikl jen tak náhodou, ale v rámci celého plánovacího institutu. Dále návštěvníkům představuji aktuální výstavu a mluvím s nimi o projektech, které se v Praze chystají.

Co máte na své práci nejraději?

Může to znít jako klišé, ale dělám tady to, co mám snad nejraději: mluvím s lidmi o městě a o Praze. Vůbec nejraději pak vysvětluji Metropolitní plán, protože právě z něj je dobře patrná vize města o vlastním rozvoji a základní principy, pomocí kterých by město této vize rádo dosáhlo. Hodně mě baví také mobilita. Zdaleka nejraději mám ale chvíle, kdy mě rozhovor s návštěvníky posune někam dál a dokážu nahlédnout jinak či nově na město, ve kterém žiji a které miluji.