Nora Třísková
Marie Zákostelecká

Co je před architekturou a po architektuře? Humans of CAMP s Michaelou Hečkovou

Cestuje z Prahy do malých měst a vesnic, kde hledá skryté poklady moderní architektury. Pro IPR koordinuje rozjezd nového nakladatelství s cílem vydávat knihy pro širší veřejnost, na campuj.online přispívá do rubriky Praha zítra a Cesta z města. Další Humans of CAMP patří literární dokumentaristce Michaele Hečkové. Má za sebou trilogii publikací zaměřenou na příběhy lidí a staveb na malých městech, podílela se ale také na mnoha intervencích ve veřejném prostoru – například na projektu Piána na ulici nebo festivalu Street for Art. Přečtěte si, podle čeho Míša vybírá tipy na výlety pro campuj.online, co se pod jejím dohledem letos v nakladatelství IPRu chystá nebo jak se dostala k tématu architektury mimo metropole.

Michaela vystudovala bohemistiku a kulturální studia v Olomouci. Pro campuj.online píše rubriky zabývající se budoucností Prahy a tipy na stavby současné české architektury nacházející se za hranicemi velkých měst.
Zdroj: IPR Praha | Foto: Jan Malý

Podle čeho se vybírají místa do rubriky Cesta z města?

Když jsme rubriku Cesta z města vymysleli, tak jsem chtěla psát hlavně o místech, která jsem už viděla a ze své zkušenosti jsem například znala za nimi skrytý příběh. V době lockdownu jsem pak začala jezdit i do nových oblastí. Obecně se snažím místa, o kterých píšu, navštěvovat, protože mi to přijde extrémně důležité. V této rubrice je sice o každé stavbě jenom odstaveček jako tip na zajímavý počin, ale i tak mi přijde fajn mít možnost věc vidět a popsat. Je to jednak relevantnější a jednak si často všimnu třeba toho, že vedle nádherné školy je skládka nebo dalších kontrastů. Výběr se vždy snažíme dělat co nejpestřejší. Střídáme kostely a drobné sakrální stavby se sportovišti nebo moderními galeriemi, abychom čtenářům poskytli co nejširší typologii.

Kromě campuj.online pracuješ na IPRu také jako tajemnice jeho redakční rady. Jak tenhle orgán a nové nakladatelství, které pod něj spadá, funguje?

Redakční rada vznikla zhruba vloni v květnu, aby se vytvořil systém v tom, co IPR publikuje. Knihy se sice vydávaly už delší dobu – například skvělý Manuál tvorby veřejných prostranství – teď se ale snažíme zaměřit i na širší publikum, a především dát celému vydávání publikací nějaký jednotný systém. Také proto vznikla klasická redakční rada, ve které zasedá devět členů. Sedm z nich interních, což jsou členové jednotlivých sekcí IPRu, další tři jsou externí. V současné době spolupracujeme s Jiřím Padevětem z Academie a s Janou Kosteleckou, která mimo jiné připravuje také dětský program v CAMPu. Nově jsme také oslovili ještě architektku Annu Beatu Háblovou. Vhled externistů je nesmírně důležitý, protože nemají na některá témata tak pevně utvořený pohled jako zaměstnanci IPRu a vnímají věci trochu jinak. Řešíme s nimi také překlady nebo různé praktické rady zkušených nakladatelů – třeba odhady toho, jak kniha obstojí na trhu, zdali má smysl daný titul vydávat dvojjazyčně, jaký má potenciál, jaký zvolit náklad a tak podobně. 

A co teď IPR nakladatelství plánuje vydat?

Našim cílem je publikovat ročně řekněme tři až čtyři knihy, které nějak, v širším slova smyslu, souvisí s tématy IPRu a rozvojem Prahy. Na podzim plánujeme momentálně uvést dva tituly. Jedna kniha je vyloženě „IPŘí“, protože se zaměří na historii Útvaru hlavního architekta a jako editorka ji vede historička architektury Martina Koukalová z IPRu. Vznikne přehled toho, jak se v Praze vyvíjelo plánování od poválečných let až do roku 1994. Možná je to až trochu „nerdovina“, ale zároveň nikdy nezpracované téma, což je fascinující. Ke konci roku bychom chtěli představit naopak velmi současnou knihu s názvem Expati, která nabídne rozhovory s českými architekty, kteří dlouhodobě žijí a tvoří v zahraničí. Píše ji Adam Gebrian na základě přednáškového cyklu, který pořádá pro CAMP

Na jaro příštího roku pak chystáme publikaci Mistři 70+. Autorkou je Markéta Žáčková, která připravuje velké rozhovory s několika výraznými osobnostmi architektury a plánování, jimž je dnes více než 70 let. Fotografie má na starosti skvělá Ester Havlová, grafický design zase Petr Štěpán. Mezi oslovenými architekty je Martin Rajniš, Alena Šrámková, Ivo Oberstein a další. Myslím, že to bude úžasná publikace.

Mohla bys přiblížit, jak ses dostala k tématu moderní architektury mimo velká města, kterým se zabýváš ve své nové knize Možnosti vesnice?

Mám slabost pro periferii a malá měřítka (a teď nemyslím drobné stavby, i když to částečně taky), ale spíše pro zapadlé příběhy. I tím, že nejsem architektka, ale bohemistka a kulturoložka, tak mě právě nejvíce zajímá příběh toho, co je odehrává *před architekturou a po *architektuře. Když člověk píše o obci s 500 obyvateli a stráví alespoň dva dny na její návsi, tak má šanci zjistit zpětnou vazbu velmi jednoduše. Třeba v místní hospodě vám lidé řeknou, co se jim líbí a co ne. Pro takový základní vstup je to příjemnější, než se o podobnou věc snažit ve velkém městě. Baví mě zkoumat minulost, například v souvislosti s tím, že v sudetské vesničce někoho napadne zabývat se moderní architekturou. Zajímá mě dokumentární a reportážní přístup k tomuto tématu. Často a ráda se také do konkrétních míst opakovaně vracím. Vzniká tak de facto takový časosběr, i když jen v textu a fotografiích. Tohle pojetí se vlastně neodráží jen v Možnostech vesnice, ale i v mé předchozí knize 20000 nebo v debutu O městech a lidech.

Kromě působení v redakční radě vydává Míša i vlastní knihy, nejnověji Možnosti vesnice. V této publikaci se zabývá současnou kvalitní architekturou ve vesnickém prostředí.
Zdroj: Meziměsto

Jak se tedy stane, že na malé vesnici vznikne moderní a kvalitní architektura?

Vesnice, které jsem projela, nejsou nijak „zaostalé“. Příběhy, které slýchám od starostů, jsou často podobné: hodně českých vesniček ztratilo před rokem 1989 suverenitu, takže patřily například k okresnímu městu. V 90. letech se pak řešila hlavně kanalizace, infrastruktura, školy nebo majetkové spory; vesnice pozemky buď prodávaly, protože potřebovaly peníze do obecního rozpočtu, nebo naopak nakupovaly, aby na nich mohly dále stavět. Nebyl moc prostor pro jiné investice. To se daří až posledních 10–15 let. Navíc teď pomáhá systém evropských a krajských dotací. Myslím, že teď je konečně doba, kdy se vesnice mohou v klidu věnovat opravě svého majetku, hezky zpracovat třeba obecní hospodu, rekonstruovat si hasičárnu, komunitní centrum nebo obecní úřad. Dříve musely řešit spíš špatné chodníky a podobně. Obrovským tématem je také deficit kapacit škol – dětí je hodně, vesnických škol stále málo. Hodně jich teď vzniká samozřejmě i kolem Prahy – v Líbeznicích, v Měšicích, v Uhříněvsi, ve Středoklukách.

Michaela Hečková vydala zatím celkem 3 knihy – volnou trilogii: O městech a lidech, 20000 a Možnosti vesnice. V první zmíněné se věnuje příběhům lidí, kteří se rozhodli nějakým způsobem angažovat v tvorbě ve veřejném prostoru.
Zdroj: IPR Praha | Foto: Jan Malý

Jaký je tvůj vztah k městským intervencím?

V roce 2011 jsem začala spolupracovat s Jirkou Sulženkem a Davidem Kašparem. Oba tehdy působili na Jižním Městě, kde provozovali kulturní centrum Zahrada a Galerii Chodovská tvrz, zároveň pak pořádali festival Street for Art, který se věnoval umění ve veřejném prostoru. Jejich festival začal řekla bych dávno před tím, než se hodně profláklo Zažít město jinak, než vznikl reSITE a tak podobně. Jedna z posledních realizací, do které se festival Street for Art pustil, byla tvorba dočasného divadla Šnek na stanici metra Opatov, kterou navrhli Mjölk architekti. Celý princip byl jednoduchý – dočasně naprosto proměnit charakter místa a tím člověku, třeba jen kolemjdoucímu, umožnit podívat se na něj najednou zcela jinak. Docela podobně můžeme dneska vnímat Pražské židle a stolky. Najednou si sednete a odpočinete někde, kdy to dříve nebylo možné. Zastavíte se a zase – vnímáte místo trochu jinak.

Po sedmém ročníku festival Street for Art skončil. Na Černém Mostě a Jižáku se začaly konat akce po celý rok a vznikly projekty jako reSite nebo Zažít město jinak, které tento typ festivalů etablovaly v širším povědomí.
Zdroj: Místní kultura

Ráda si ve městě všímáš bizarních věcí. Co jsi zaznamenala poslední dobou?

Napadá mě teď jedna úplná hloupost, která mě ale fascinuje. Bydlím u Malého Berlína a před policejní stanicí u Veletržního paláce je dost neobvyklý koš, asi nějaký barel nabodnutý na tyč. Nahoře je do nádoby vyříznutý otvor. Tu věc očividně vynáší Pražské služby nebo policisté, stal se z toho městský mobiliář. Fascinuje mě, že se takovýhle vetřelec aklimatizuje a město ho přijme jako svou funkční součást. Další věc, která mě baví, jsou nesmyslně umístěné lavičky. Třeba na Palmovce jsou dvě, mezi nimiž je sevřený odpadkový koš. Při instalaci se to asi nějak zvrtlo a teď se tam vůbec nedá sedět. Bizarnosti v urbanismu asi bohužel úplně nerozpoznám, ale svým laickým okem si všímám třeba právě těch maličkostí u městského mobiliáře, což můžou i všichni ostatní, co se dívají kolem sebe.

Plastový barel s otvorem se aklimatizoval jako městský mobiliář a Michaela stále přemýšlí nad tím, kdo tohoto vetřelce vynáší, aby mohl stále sloužit k vyhazování odpadků.
Foto: Michaela Hečková

související