Jsi supertechnička v CAMPu. Co všechno to znamená?

Nejdůležitější je orientace v prostoru a snaha porozumět lidem. CAMP je pro organizátory různých akcí lukrativní a opravdu unikátní – máme tu 24metrovou projekční stěnu s pěti projektory. Asi před rokem jsme je vyměnili za nové, takže kvalita projekce je skvělá. Celkově máme k dispozici mnoho projektorů a dalších zařízení, jako jsou dotykové obrazovky, displeje a podobně, což se hodí. Pod stropem je RGB grid světel a když jsme tu představovali návrh Vltavské filharmonie, obarvili jsme celý sál do modré symbolizující vodu. Na akci Holky z marketingu jsme sál nasvítili zase růžově. Celou akci umíme odbavit od začátku do konce, mnohdy pomáhám i s grafikou nebo stříháním videí, což je docela jedinečné. Často si pronajmeš nějaký event space, ale nemáš k tomu žádné služby navíc.

Co ses tady všechno naučila?

Všechno! Nebo spíš, co jsem se nenaučila? Je toho strašně moc. Do CAMPu jsem nastoupila před čtyřmi roky. Vystudovala jsem ateliér Time-Based Media u Pavla Mrkuse a Daniela Hanzlíka na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a věnovala jsem se interaktivnímu audiovizuálnímu umění a VJingu. Už na škole jsem ale pochopila, že je lepší, když si člověk všechno umí zapojit sám. Jako VJ taky přijdeš s projektorem, počítačem a všechno si prakticky odbavíš samostatně. No a když to jednou umíš, začnou za tebou chodit lidi s prosbou o pomoc a to už je té technické práci hodně blízko. Než jsem nastoupila na tohle místo, byla jsem v CAMPu asi dvakrát – jednou na letním kině, které miluju dodnes, a jednou v kavárně. Architektura mě prakticky nezajímala, jen jsem věděla, že je to fajn místo. Dneska je to ale jinak. Už mě to chytlo a díky CAMPu a lidem kolem sebe se mnohem víc zajímám o Prahu, její rozvoj i architekturu. Celkově myslím, že největší předností CAMPu jsou právě ryby. Všichni jsou tu na správném místě, je vidět, že je to baví.

Co jsou nejčastější technické problémy?

Jsou to jen drobnosti. Lidé často neumí používat náš prezentér, který má v podstatě jen dvě tlačítka – velkou šipku dopředu a malou šipku dozadu. Takže jim vždycky vysvětluju, jak se s ním zachází, a dívají se na mě jako na blázna. Taky si u nás mluvčí sami nezapínají mikrofony, jsou totiž zapnuté pořád a zvukař je jen vytahuje podle toho, kdo mluví. Občas si ale nevšimne nebo si mikrofon hosté mezi sebou prohodí a pak chvíli není nic slyšet. Když se někdo odmlčí, okamžitě vystrkujeme z režie hlavy jako surikaty. Ticho často znamená, že je něco špatně. Sem tam se na výstavě něco zasekne nebo vybije. Většina věcí se u nás ale dá ovládat na dálku. No, a pokud to na dálku nejde, musí mi zavolat někdo z kustodstva a nechat na dálku ovládat sám nebo sama sebe. Jednou jsem takhle třeba opravovala zaseklou projekci výstavy, když jsem byla na dovolené na horách v Norsku.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní týden nebo den?

Akce se konají hlavně večer, ale já do práce přicházím už ráno. Nejprve vyřídím administrativu, e-maily, telefonáty – klasika. Často mám schůzky s lidmi, co u nás plánují za měsíc až tři nějakou akci, takže si projdeme prostor a řekneme si všechny možnosti. Nejlepší je, když schůzky probíhají v pondělí, kdy je CAMP pro veřejnost uzavřen, to si pak rovnou pustíme projekci a všechno si ukážeme. Každý týden mám schůzku s holkama z produkce, kdy si procházíme plán akcí, podle kterého vypisuju pro sebe a své kolegy směny. Celkem jsme tu teď tři technici – já, Michal Průcha a Zdeněk Grosman. Kluci mají na starosti hlavně večerní akce, tedy diskuze a přednášky. Já řeším dopolední akce, jako jsou různé konference nebo pronájmy, a podílím se na přípravě výstav. Hodně času pak zaberou aktualizace techniky a různých systémů. Dneska si třeba hraju s novým 4K projektorem v amfiteátru, který má dvojnásobné rozlišení, lepší svítivost a hlavně se dá krásně ovládat na dálku. Kino tu bude konečně stát za to!

Jak se podílíš na přípravě výstav?

Pro aktuální výstavu o pražské kolejové dopravě jsme s kolegou Michalem připravili technické odbavení tlačítka na přivolání vláčku a audio výstup vlakového ambientu v mobiliáři. Na předchozí výstavě Planeta Praha jsem zase pracovala na videu s přírodovědcem Ondřejem Sedláčkem. Člověk tam mohl společně s ním poslouchat různé zvuky ptáků a pomocí jednoduché animace rozlišovat jednotlivé hlasy konkrétních druhů. Občas upravuju pro velkou stěnu videa nebo fotky. Pravidelně jsem třeba připravovala videoklipy pro akci Architektura na vlnách nebo jsem na hudbu stříhala fotografie pro intervenci Přidušené město 68–89, kterou jsme uvedli v rámci oslav 17. listopadu. Šlo o prezentaci neznámých a zapomenutých snímků Karla Bucháčka, na nichž zachytil třeba invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 nebo Prahu v době normalizace. Dostala jsem k dispozici nádherné fotky z archivu a šlo o to vytvořit zajímavé kompozice a přejezdy, aby byla projekce dynamičtější a aby si návštěvníci mohli snímky prohlédnout v té nejlepší kvalitě.

Pak dělám i různé drobnosti, které vznikají spontánně. Vytvořila jsem třeba 3D model Nové scény Národního divadla, který slouží během haptických prohlídek pro nevidomé, nebo jsem stříhala novou znělku CAMPu na hudbu od Aid Kida.

Jaké akce připravuješ nejraději a jaké nejméně ráda?

Nejvíce mě baví atypické akce. To je největší výzva. Vždycky se těším třeba na festival Mouvo, který představuje to nejzajímavější z celosvětové scény audiovizuální kultury. Jsou to přednášky, panelové diskuze i workshopy. Všichni mluvčí mají skvělé prezentace, na tom je radost pracovat. Z výstav se mi nejvíc líbila A Lot With Little od architektky Noemí Blager a režiséra Tapio Snellmana. Představovala práci architektů z celého světa, kteří se zabývají udržitelným řešením v oblasti bydlení, vzdělávání, transformace budov a pomoci při živelních a jiných pohromách. Projekty vypadaly ve velkém měřítku našeho sálu úchvatně a měli jsme tu v prostoru cihlovačku. Každý si na vernisáži mohl zkusit vytlačit vlastní nepálenou cihlu. Navíc písnička na konci projekční smyčky byla naprostý banger a s kustody si ji broukáme doteď. Hodně mě baví i cyklus přednášek o udržitelné architektuře Rethink Architecture.

Naopak, není nic, co by mě vyloženě nebavilo. Když akci nechci poslouchat, věnuju se jiným důležitým věcem, v režii není nikdy nuda. Na CAMPu je ale skvělé, že má programovou radu, která hodně řeší, jaký pronájem se tu může a nemůže realizovat. Neprobíhají tu žádné komerční akce, vánoční večírky nebo jiné šílenosti, které se třeba dějí v divadlech nebo jiných podobně velkých prostorách. I když se tu konají akce mimo architektonickou bublinu, jako je třeba Nejkrásnější kniha nebo nominace na Českého lva, tak jde stále o eventy s velkou přidanou hodnotou, za což jsem nesmírně vděčná.

Věnuješ se teď ještě své vlastní umělecké tvorbě?

Tady v CAMPu jsem si vlastně poprvé zkusila živou akci. Dřív jsem všechno připravovala předem a pak to jen pustila, samozřejmě až na VJing. Živá akce je ale úplně jiná disciplína, musíš si odpustit, že to třeba nikdy nebude úplně dokonalé. Je to jako na divadle, když se něco pokazí, prostě se to snažíš vyřešit a jedeš dál. Díky téhle každodenní zkušenosti s živým publikem jsem se ještě víc pustila do projekcí pro koncerty. Vloni jsme s kamarádem dělali světla a laser na koncert kapely WWW v Chomutově, letos mě oslovila pro spolupráci zpěvačka Ridina Ahmedová na její sérii koncertů Reflections, doufám že to vyjde. Pořídila jsem si laser a plánuju si nějak pohrát se svícením do vody a do broušeného skla, které bude házet odlesky. Jinak chystám třeba sérii 12 dřevorytů na téma stromy. Když přijdu domů, už nechci sedět u počítače, takže ráda dělám i něco hmatatelného. Člověk se pak drží hezky v rovnováze.