Malý červený stánek, do kterého se vejde zrovna tak jeden člověk, na sebe v ulicích upozorňuje svým neobvyklým vzhledem. A ne, není řeč o ikonické londýnské telefonní budce. Mluvíme o kiosku K67 slovinského architekta a designéra Saši Mächtiga. Po světě jich najdeme bezmála sedm a půl tisíc a dovedou sloužit rozmanitým účelům, od zmíněné telefonní budky přes trafiku až po horskou chatičku.
Často se kiosky K67 používaly jako trafiky, a to nejen ve městech, ale i v přímořských letoviscích.
Zdroj: Muzeum architektury a designu, LublaňBarevný domeček v ulicích
Kiosek K67 vznikl poměrně náhodou. Saša Mächtig zrovna pracoval na svém prvním samostatném projektu – navrhoval zastřešení kavárny v Lublani, když zaslechl rozhovor místních úředníků o tom, že by ve městě potřebovali nové budky. Chopil se příležitosti a vymyslel design svítivě červeného kiosku. Ten se díky originálnímu vzhledu a univerzálnímu využití rychle dostal z městských ulic na pláže i sjezdovky, stal se symbolem jugoslávského designu a rychle si dobyl slávu i za hranicemi.
Jeho návrh je příznačný svou modulární strukturou, která se dá jednoduše přestavovat, měnit a přidávat. Podobný styl můžeme vidět například u metabolistů a v porovnání s nimi se K67 může zdát obyčejný. Vymyká se ale svojí pragmatičností a funkčností, díky kterým se kiosků vyrobilo více než sedm tisíc. Povrch zakrývají sklolaminátové desky, které se daly jednoduše nabarvit. Pro K67 je charakteristická červená, protože pouliční objekty by měly být dobře viditelné. Kiosky ale vznikly také například žluté, bílé, zelené nebo oranžové.
Několik architektů z Berlína se aktuálně o kiosky stará, restauruje je a vrací je zpět do provozu.
Zdroj: K67 Berlin„Když jsem vymýšlel, jak by měl K67 vypadat, inspiroval jsem se mimo jiné návštěvou americké továrny General Motors a designem aut. Kiosek také musí být malý, pojmout nízký počet lidí, ale zároveň musí být funkční. Mělo by se do něj vejít všechno vybavení potřebné k různým způsobům využití. Postupně jsem vyvíjel další prvky, které se dají do interiéru přidat, jako jsou poličky, žaluzie nebo stříšky.“
vysvětluje Saša Mächtig
Modulární design pro všechny kontinenty
Mächtigův holistický a víceúčelový design vychází z jeho vzdělání. V 60. letech studoval lublaňskou školu architektury, kde v tu dobu působil jeden z nejvýraznějších slovinských architektů, Edvard Ravnikar. Ten založil interdisciplinární program, který se inspiroval činností na německém Bauhausu nebo škole designu v Ulmu. Jejich cílem byla mezioborová kombinace teorie a praxe a hodně se zde snažili experimentovat.
Saša Mächtig přijel do Prahy v rámci Designbloku. Jeho design využil magazín Dolce Vita pro svůj stánek před Veletržním palácem.
Autor: Jan Malý , Zdroj: IPR PrahaRavnikar se stal Mächtigovým mentorem a vzbudil v něm touhu tvořit a kombinovat architekturu s designem. Kromě toho se ve škole hodně zabývali také modulárními stavbami, a právě z toho vzešel nápad na kiosek K67.
Jeho design Saša Mächtig dokončil v roce 1969 a velmi rychle se dostavil úspěch. Už o rok později K67 zakoupilo Muzeum moderního umění v New Yorku. Mächtig se tak stal součástí této významné sbírky jako teprve druhý slovinský architekt, hned po svém současníkovi Niku Kraljovi. MoMA také Sašův kiosek náležitě využilo, stál v lobby muzea jako informační stánek během výstavy o jugoslávské architektuře. K67 se dostal i přímo do ulic New Yorku, když v roce 2019 stál na Times Square jako součást veřejné přehlídky designu s názvem NYC Design Pavillion.
V letech 2018 a 2019 byl kiosek součástí výstavy MoMA Toward a Concrete Utopia: Architecture in Yugoslavia, 1948–1980.
Zdroj: MoMAKiosek se kromě Spojených států rozšířil do celého světa. Už v 70. letech začala jeho masová produkce a export třeba do Polska, Japonska, na Nový Zéland nebo do Keni. Dostal se zkrátka skoro na každý světový kontinent. Jeho úspěch a výdrž mu zajistila neustálá schopnost se znovu a znovu přetvářet.
„K67 se využíval snad pro všechno. Například v Indonésii si jej lidé dávali i dovnitř do domů. Často se objevoval jako dočasná kancelář pro stavbyvedoucí nebo v továrnách, ale sloužil třeba jako zázemí pro rybáře na hranicích mezi Srbskem a Bosnou a Hercegovinou. Své využití našel i v horách – buď jako chatka ve slovinské Kranjské Goře nebo jako budka pro vlekaře,“ popisuje osudy kiosku Saša Mächtig.
Kiosek posloužil lyžařům jako pokladna na jízdenky na vlek.
Zdroj: Muzeum architektury a designu, LublaňKiosek nového milénia
Ale v devadesátých letech, krátce po rozpadu Jugoslávie, ve které Saša Mächtig vyrůstal, výroba kiosků K67 skončila. Po přelomu tisíciletí však Saša Mächtig začal navrhovat kiosek pro 21. století – K21. Má pět modulů stejně jako jeho předchůdce, ale je jednodušší, doplněný o moderní doplňky a má fotovoltaické panely.
Přesto se po světě vrací legendární K67. Lidé nebo organizace je vyhledávají, opravují a znovu využívají. Příkladem je zmíněný zmíněná přehlídka designu v New Yorku, ale i v Praze. K67 se totiž ve spolupráci s magazínem Dolce Vita stal součástí letošního Designbloku a s ním dorazil do české metropole i Saša Mächtig.
„Zhruba po roce 2000 se kiosek K67 vrátil do ulic. Lidé je v dnešní době vyhledávají, opravují a vrací jim život. V Berlíně žlutý kiosek můžeme najít třeba v Kreuzbergu, v zeleném provedení se objevil na Palais de Tokyo. A loni se dostal dokonce až na titulní stranu The New York Times,“ říká Saša Mächtig.
Na celý záznam diskuze se Sašou Mächtigem v rámci Urban Talks se můžete podívat zde:
související
