Od kamenictví k architektuře

Kde teď v Praze přebýváte? A máte s tímto městem spojenou nějakou zkušenost, o kterou byste se chtěl podělit?

Bydlím na hotelu v historickém centru. Včera i dnes jsem potkal kameníka, který zrovna pokládal dlažbu. Sledoval jsem, jak pomocí dvou druhů kamenů – světlého a tmavě šedého – tvoří vzor. Přitom jsem se s ním zapovídal, a i když jsme si moc nerozuměli, tak jsem pochopil, že má víceméně všechno, co potřebuje. Kladívko, kameny, slunce a geometrii v hlavě.

Co vás inspirovalo k tomu, abyste se ve své práci zaměřil na udržitelnost a životní prostředí? Souvisí to nějak se stavebními profesemi, ke kterým se kameník počítá?

Ano, navracíme se vlastně k tomu, co dělá právě onen člověk. Využívá svého těla a času, aby vytvořil jednoduchou strukturu, která nám ale dává půdu pod nohama. A je velmi prostá, takže se dá dobře opravovat. Takový základní geometrické obrazec přežije nás všechny. Za sto let tam pořád bude ten stejný vzor.

Takže se zaměřujete i na dlouhou životnost architektury?

Myslím si, že se teď o udržitelnosti hodně mluví. Nedávno jsem byl například na konferenci, kde jsem slyšel lidi probírat jednu konkrétní nejudržitelnější budovu. Když jsem ji pak ale viděl, zjistil jsem, že je ošklivá a má špatnou karmu. Pokud bychom brali vážněji kvalitu architektury, nemuseli bychom hned vymýšlet nové metody udržitelné výstavby. Věřím, že životní cyklus budov má v tomto ohledu velmi důležité místo v diskuzi. Nejen výběr materiálů a technická řešení.

Měly by budovy mít více využití?

Ano, myslím, že je důležité, aby budova sloužila více účelům. Na jednu stranu sice může mít jen jedno využití, ale když je dobře postavená, můžete zde dělat různé činnosti. Například naše kanceláře jsou v domě, který dříve sloužil jako obytná rezidence, pak na to začal být až moc velký, takže sem přidali kanceláře, následně se tam přestěhovala ambasáda, divadlo a škola a teď jsme tam my. Způsob, kterým budovy obýváme, je pro diskuzi o udržitelnosti zásadní. Pro mě jsou kvalita a sociální odpovědnost v architektuře velmi důležité.

Kultura chat ničí krajinu

Je jednodušší vytvořit kvalitní budovu, když máte k lokalitě vztah?

Nikdy nemám předem dané řešení. Nemám styl nebo rukopis. To nechci. Ve skutečnosti má každý projekt vlastní cestu. Zapojujete do něj různé lidi – klienta, místní úřady, stavitele – a ne vždy jste úspěšní. Ale vyplatí se uplatnit demokratické principy a vytvořit místo pro všechny. V této hře má architektura pilotní roli s velkou odpovědností. Měla by být sociální. Dáváme sice budovám estetickou hodnotu, ale měli bychom také definovat rovnováhu mezi estetikou a etikou.

Hodně z vašich projektů vzniká mimo město, na venkově, v horách. Stavíte například malé chatky v přírodě, takovou norskou obdobu krkonošských útulen. Také jste v jiném rozhovoru zmiňoval, že kultura chat mění krajinu ve slumy. Jaká je vaše strategie při navrhování na takových místech?

Hodně jsem kritizoval regionální výstavbu v Norsku. Je to jako by vlastnictví víkendové chaty bylo něco jako nezbytnost, jako byste každý čtvrtek museli vyrazit do své předem vytopené chatky v horách, která je stejně pohodlná jako váš domov. Chápu, že lidé chtějí komfort, ale s tím se pojí spousta problémů. Je to podobné jako v Benátkách – když je milujete, proč je ničíte? Přírodní krajiny se přeměnily na jakousi periferii nebo předměstí. To přírodu degraduje.

A jak tedy tuto filosofii promítáte do své architektury?

Během 10 let, které jsem prožil v Itálii, jsem mnohokrát navštívil horské oblasti jako třeba Cortinu, kde mají malé vesnice, jež tolik nezasahují do krajiny. Pracovali jsme pak s několika klienty, se kterými jsme se pokoušeli vytvořit podobný typ vesnice. Takový, jaký by dal lidem možnost vyrazit do přírody, ale nerozšiřoval by tolik zástavbu.

Rovnováha mezi přírodou a turismem

Mám pocit, že podobnému problému čelíme i v Česku. Chaty a turismus ničí krajinu. Ale na druhou stranu máme v krvi touhu být v přírodě. Jak můžeme tyto protiklady vybalancovat?

Díky modernímu vybavení se dostanete do čím dál extrémnějších terénů. V Norsku tak například turisté ruší stáda sobů. Takže i když přírodu milujete, můžete pro ni být velkou hrozbou. Možná by bylo lepší zůstat v Praze. Jenže to má i druhou stránku věci – velká část evropského území je venkov, který je opuštěný. Lidé odcházejí z vesnic a není nová generace, která by tam chtěla žít. Takže to, že lidé obývají odlehlejší oblasti, má i kladný význam. Asi 15 nebo 20 let jsem spolupracoval s venkovskými komunitami a poznával jsem tu spoustu chytrých a talentovaných lidí. Takže bychom měli otevřít diskuzi o tom, jak budovat na venkově a zároveň odlehlé oblasti revitalizovat. Turismus tento proces může pohánět, nebýt jen ničivý. Když se nám to všechno podaří propojit, dokážeme vytvořit něco skvělého. Možná se nám podaří dosáhnout smysluplného rozvoje.

Dnes je trendem stěhovat se do města kvůli příležitostem. Ale všichni se do měst nevejdeme. Vy žijete v Oslu, že?

Ano. Narodil jsem se tam a vždy jsem žil ve městech. Ale moje matka pocházela z ostrova. Každé léto jsme tam jezdili, všech pět nás spalo v chatce a hlídal nás velký pes. Byl to jednoduchý život, ale díky tomu jsem se propojil s něčím krásným. Naučil jsem se trávit čas na moři, rybařit.

Když tolik mluvíte o vztahu k přírodě, užíváte si pořád projektování ve městě?

Ano, miluji město.

A přistupujete k tomu jinak, než když stavíte na venkově?

Ne. Když jsme tvořili náš první návrh na venkově, myslel jsem si, že to bude hrozně jednoduché. Ale zjistil jsem, že opak je pravdou. Chtěl jsem objevovat nová řešení a klást zvláštní důraz na respekt k živé přírodě. Tato pozornost může být základem pro rozvoj měst. Proto si myslím, že k urbánnímu i venkovskému kontextu musíme přistupovat s respektem a snahou vytvořit to nejlepší. A k tomu potřebujeme architekturu.

Přednášku Reiulfa Ramstada v CAMPu můžete zhlédnout zde. Proběhla ve spolupráci se Salonem dřevostaveb: