Michaela Hečková
Jak dopadlo 120 milionů investovaných do okolí Národního muzea? Na proměně Čelakovského sadů se podílela stovka zahradníků

Jméno parku Čelakovského sady budilo ještě před čtyřmi lety rozpaky. Proměna okolí Národního muzea v roce 2018 ale vdechla místu nový život. Architekti, krajinářští architekti a zahradníci předvedli při příležitosti století republiky celou řadu unikátních technologií a přístupů. Na projektu, jehož celková investice se vyšplhala na 120 milionů korun, se podílela až stovka zahradníků. Vysázelo se 108 679 rostlin a dnes tu najdete 182 stromů ve 21 druzích. Zubožený park proslulý svou drogovou scénou dnes celý kvete a každý den je plný lidí, kteří si sem chodí klidně číst, piknikovat, venčit psy nebo si jen tak povídat s přáteli.

Prostranství, které dnes obklopuje Historickou budovu Národního muzea, bylo vždy místem, jímž vedly významné městské cesty. Výstavbou magistrály však byla prostupnost území téměř potlačena. Na konci 80. let 20. století byl prostor přístupný pouze jedním jediným přechodem, všechny ostatní přístupy byly vedeny bariérovými podchody a vestibulem metra. Hlavním cílem nového návrhu od architekta Jakuba Hendrycha z IPRu a autora krajinářského řešení Ondřeje Fouse bylo, aby prostor kolem Historické budovy Národního muzea dané místo nerozděloval, ale spojoval. Aby se chodci nemuseli nepříjemně protahovat po úzkých chodníčcích, ale mohli pohodlně přejít magistrálu, aby prostor byl přehledný, bezpečný a celkově vyzýval k zastavení. Propojení zatím není úplně dotažené. V budoucnu však jeho význam posílí nová tramvajová trať, která opět spojí Vinohrady a Nové Město. Další jednotící principy jsou však patrné už dnes. Charakteristickým sjednocujícím prvkem celého prostoru nově pomyslného náměstí mezi budovami Národního muzea je žulová dlažba ve formátu, který vychází z takzvané pražské velké kostky, tedy 15 x 15 x 30 cm. Dlažba tak barevně navazuje na obnovenou fasádu Historické budovy Národního muzea. Dlážděný prostor však nemusí nutně znamenat nemožnost vsakování vody. Zajistit retenci vody v území bylo základním cílem návrhu. Vybrané drobné a velké kostky totiž umožňují použití větších spár, a tedy i většího vsaku vody.

Dlažba, které spojuje

Celkový návrh řešení veřejných prostranství reaguje na složitou situaci místa založenou na vztahu dvou dominantních budov – neoklasicistní Historické budovy Národního muzea a objektu bývalého Federálního shromáždění, tedy Nové budovy Národního muzea. Prostor kolem Historické budovy Národního muzea pak lze rozdělit charakterově i dějově na několik částí – prostor mezi budovami Národního muzea, prostor před Historickou budovou Národního muzea směrem k Václavskému náměstí a pak Čelakovského sady (včetně zadního traktu podél Legerovy ulice). Tyto části se v návrhu navzájem přirozeně prolínají, a to ať už svým uspořádáním, krajinářským řešením nebo materiálovou skladbou povrchů.

Přirozené prolínání jednotlivých částí kolem Historické budovy Národního muzea je tvořeno krajinářským řešením, ale i dlažbou a dalšími prvky.

Zdroj: Jakub Hendrych

Náměstí mezi dvěma budovami

Nově vzniklé „náměstí“ mezi budovami Národního muzea nechce být ovšem přehnaně dominantní. Chce svým novým charakterem dotvořit a sjednotit celkový společný charakter místa s důrazem na pěší prostupnost a materiálové řešení. Uspořádání prostoru je členěno s ohledem na zmíněnou budoucí tramvajovou trasu, vedoucí z Vinohradské třídy kolem budovy Státní opery až do Vrchlického sadů na Václavském náměstí. Současně je do prostoru vložen jeden jízdní pruh pro propojení automobilové dopravy z Wilsonovy do Vinohradské ulice a pro zásobování přilehlých budov. Prostor přiléhající k Historické budově muzea je členěn zvýšenými záhony s podrosty pod stromy, které jsou lemovány posedovými zídkami. Výrazným prvkem utvářejícím prostor je i doplnění jerlínů do pěší plochy.

Modrozelená infrastruktura v památkové zóně

Prosadit první park založený v památkové zóně, který by měl využívat prvky modrozelené infrastruktury zohledňující adaptaci na klimatickou změnu, nebylo rozhodně jednoduché. Veškeré detaily, zákeřné podrobnosti a dramatické události realizace i následné údržby si můžete přečíst v publikaci, kterou napsali autoři návrhu Ondřej Fous a Jakub Hendrych pod názvem Tři sezóny. Po dvou dekádách, kdy se tomuto veřejnému prostoru věnovala pouze základní péče, se do parku pozvolna vrátili zahradníci. A nebylo jich málo. Na projektu jich dokonce pracovalo rovných 100. Celková koncepce uspořádání parku navazuje na původní řešení Františka Thomayera z roku 1890. Ten mimo jiné definoval vztah parkových ploch a jejich řešení vůči budově a jejím vstupům, trasování cest, ale i vytvoření obvodové zelené kulisy. Nově však byly definovány dvě hlavní travnaté plochy, psí louka v popředí a centrální pobytový trávník v pozadí. Na Historickou budovu Národního muzea naopak navazují po stranách pohledové, nepřístupné trávníky. V parku dnes najdete 182 stromů 21 druhů. Všechny až na výjimku jediné nešťastné střemchy, která již měla houbu v kmeni patrně ze školky a nebylo možné ji zachránit, se ujaly a daří se jim dobře.

Řešení keřů jako podhledných pomáhá bezpečnosti a tím pádem také udržitelnosti řešení.

Zdroj: Jakub Hendrych

Jedním ze základních kompozičních principů byla od začátku přehlednost a čitelnost prostoru. Proto došlo ke změnám především v rámci keřového patra, ale i k novému definování funkcí a rozlohy travnatých ploch. Detaily parku navazují na řešení prostoru mezi budovami Národního muzea. Pro dlažbu je použit stejný kámen, byť v jiném, jemnějším formátu a opracování. Opěrné neboli sedací zídky jsou navíc doplněny o žulové hlavice, které v této části odkazují na historické oplocení ploch přímo navazujících na budovu a na měkčí charakter parku. Obdobně je použit shodný charakter sloupů veřejného osvětlení, i když jen na sloupech menší výšky. Podtrhuje to celistvost návrhu, jednotný mobiliář a informační systém. Řešení keřů jako podhledných pomáhá bezpečnosti a tím i udržitelnosti řešení. Kolemjdoucí vnímali „park u Muzea“, ale pokud v něm někdy byli, nebo jím procházeli, málokdy se tam zastavili. Nebyl důvod. Nepřehledný prostor, udržovaný všeobecným standardem, kde se málokdo cítil bezpečně. Dnes si do něj jdou sednout s obědem nebo knihou.

Přehlednost je jeden ze stěžejních principů proměny parku.

Zdroj: Jakub Hendrych

Park má vlastního zahradníka

Index modrozelené infrastruktury už samotnou realizací stoupl z 0,6 na 1,1 a má ambice jít ještě výše. Hodnocena je zejména propustnost povrchů, zastoupení stromů i keřů a podpora kořenového systému v souvislosti s objekty hospodaření s dešťovou vodou. Environmentální benefity jsou naplněny, i uprostřed léta je park zelenou oázou, 96 % stromů prokazatelně roste. Květinám se daří skvěle a trávníky vypadají jako trávníky. Čelakovského sady mají navíc unikátní model údržby vycházející z praxe běžné například ve Velké Británii. Pracuje se podle plánu péče, park má svého hlavního zahradníka se stálou partou kvalifikovaných kolegů a nad dílem bdí expertní skupina. Ta svolává kontrolní dny za účasti všech dotčených a zodpovědným politikům a úředníkům předává pravidelné zprávy. Ukazuje se totiž, jak naprosto je údržba a následná průběžná péče zásadní. Ta je totiž nakonec nejlepší prevencí problémů a receptem na dlouhodobou životaschopnost parku. Mimochodem, pravidelně tu můžete potkat i svéráznou zahradnici Hanu Pollertovou, která má spadeno zejména na nepořádníky a vandaly. V kapse má píšťalku a nebojí se ji použít.

Prostor byl rovněž vybrán jako jedno z pilotních umístění vzorové série nového pražského mobiliáře navrženého studiem Olgoj Chorchoj. Byly zde umístěny lavičky, velké koše, menší závěsné koše a stojany na kola. Během sezóny 2019 pak byly do prostoru instalovány také Pražské stolky a židle.

Vstupu do parku od nároží s Václavským náměstím nově dominuje v dlažbě situovaný platan, na který dohlíží divadelní herečka Otilie Sklenářová-Malá od sochaře Ladislava Šalouna.

Zdroj: Jakub Hendrych

Hodí se říct, že dnešní podoba okolí Národního muzea odpovídá zhruba 80 % plánovaného stavu. Aktuálně se zde zpracovávají další dvě investiční akce v souvislosti se zmíněnou tramvajovou tratí. Než budou zdejší koleje napojeny na novou trať, bude na nich stát dílo Tvárnice od umělce Martina Zeta v rámci projektu Umění pro město, který byl realizován pod kurátorským vedením Marie Foltýnové z Galerie hl. m. Prahy. Dokončuje se také řešení informačního systému jak samotného parku, tak i jednotlivých institucí, tedy Státní opery a obou budov Národního muzea. Návštěvníci se mohou dále těšit na některé novinky přímo v parku, jako je třeba oplocení takzvaného Botanického kabinetu. Ten je umístěný za Historickou budovou Národního muzea a je jedinečnou vzpomínkou na doby průkopnického poznávání naší domácí flóry.

Tvárnice od Martina Zeta v rámci projektu Umění pro město oživuje zdejší veřejný prostor.

Zdroj: Jakub Hendrych

Na první pohled se to možná nezdá, ale jedná se o nesmírně složité území. Musíte zde rozumně sladit pohyb chodců, kterých tudy za normálních okolností denně projde 20 až 30 000, cyklistů a tramvají; dále se musí vejít i jízdní pruh pro auta, zásobování budov, stromy, mobiliář, osvětlení a další prvky. Část Prahy, které se lidé úpěnlivě vyhýbali a nedokázali se s ní jasně identifikovat, teď však díky tomu neuvěřitelně prokoukla. Velmi zajímavý zde není ovšem pouze výsledek realizace, ale celý proces, při kterém se spojila stovka zahradníků pracujících na proměně parku ve zběsilém tempu. Zatímco památkový záměr hleděl na zachování Thomayerovy kompoziční stopy a vnímání reality posledního velkého založení parku dle Jiřího Novotného v roce 1973, současné myšlenky na modrozelenou infrastrukturu zase dbaly na retenci srážkových vod, podporu biodiverzity, vitality a životního prostoru pro rostliny.

Ostře sledovaný park

Zvykem také nebývá, že se projekt od jeho samotného počátku snaží autoři co nejotevřeněji komunikovat prostřednictvím sociálních sítí. Série příspěvků zachycuje celý průběh projekce, realizace i následné péče, někdy dokonce den po dni. Snaží se oslovovat jak profesní komunitu, tak především samotné obyvatele Prahy. Jak totiž sami bystře shrnují, nevýhodou okolí Národního muzea je to, že tu nežijí dohromady žádní stálí rezidenti. A kde nikdo nebydlí, není ani, kdo by se svého parku zastal. S revitalizací Čelakovského sadů to ale vypadá na dobře vybranou zatáčku před odbočkou do zapomnění a postupné devastace. Park žije dál a svou proměnou může inspirovat i další.

Jaro v plném proudu v Čelakovského sadech.

Zdroj: Hana Pollertová

související

Projděte si CAMP s audio průvodcem v aplikaci Bloomberg Connects. Stáhněte si ji zdarma.