Starý Hloubětín, nové komunitní centrum

H55 je novým komunitním centrem na území městské části Praha 14 vedený příspěvkovou organizací Praha 14 kulturní. Vzniklo na území bývalé školy z devatenáctého století a v těsném sousedství památkově chráněného kostela sv. Jiří, zahrad Hloubětínského zámečku a Křížovnického dvora. Mezinárodní architektonická soutěž na objekt byla vypsána v roce 2014, v letech 2017 až 2019 se následně stavělo podle návrhu Miloše Synovce, který vyšel ze soutěžního návrhu svých kolegů Petra Synovce, Martina Joska, Jakuba Sedláčka a Eduarda Sojky. Prosklená budova jasně kontrastuje se svým až venkovským okolím. Na své sousedy ale nepokřikuje, spíše je láká a umocňuje. Objekt s dominantou velkých skleněných ploch skrývá kavárnu, pobočku místní Městské knihovny, komunitní centrum s klubovnami a sezónní multifunkční sál, který je velkoryse propojen přímo s půvabnou zahradou. Betonové schodiště před objektem působí jako potenciální elevace pro pořádání kulturních akcí, park a historické okolí zase jako dokonalé kulisy pro víkendovou procházku. A to klidně i teď. V dobách ničeho. Starý Hloubětín je totiž místem lahodného klidu, z kterého po pár minutách rozjímavé chůze dorazíte do drsné zástavby sídliště Rajská zahrada. Doporučuji obojí. Pěkně pěšky a pomalu.

Kaolínové kulturní centrum

Až příště pojedete do Plzně, dopřejte si 15 minutovou zajížďku. Malá obec Nevřeň nenabízí žádnou okázalou dominantu. Chybí tu kostel, památky a potenciální srdce obce se tak choulilo v nevyhovujících prostorách staré obecní hospody. Její rekonstrukce se ujal Jakub Chvojka a výsledkem je nečekaně kouzelné Centrum Caolinum, které obsahově přirozeně odkazuje k historii místního hlubinného kaolinového dolu. Tvaroslovím pak přiznaně navazuje na českou klasickou venkovskou architekturu. Ovšem s jednou drobností. Dominantní štítové stěny ukrývají dva vysoké komíny, které se tu proměnily v moderní betonové monolity. Jednoduše řečeno: dům si s žádným jiným nespletete, což je pro místo, v němž se vedle expozice o těžbě kaolinu nachází také sál pro společenské, kulturní a vzdělávací akce, přinejmenším žádané. Nenápadná Nevřeň tak najednou působí jako sebevědomá malé obec s jasným výrazem a hrdou identitou, co se hlásí ke své průmyslové minulosti.

Kino pohraniční stráže

Malé město s velkou historií. Planá se rozkládá jedenáct kilometrů severovýchodně od Tachova. Najdete v ní památkově chráněné náměstí Svobody zdobené barevnými domečky, novou smuteční síň od Hany Ryšavé, bývalou mincovnu a restauraci U Černého medvěda, které se své rekonstrukce již brzy dočkají, nově opravené parky a tíhu vzpomínek na časy dávno minulé. Přítomnost německých hranic, kam je to coby kamenem dohodil přes temný Slavkovský les, je tu doslova na dosah. Šáhnout si na ni můžete třeba při návštěvě jedné z emblematických staveb, kterou je bývalé kino pohraniční stráže. My ale rádi hledíme do budoucna, takže se rovnou podíváme na progresivní, ovšem citlivou až restaurátorskou rekonstrukci od studia XTOPIX a Simony Ledvinkové, kterou původní stavba z roku 1958–1959 prošla. Na první pohled nevypadá zásah do kulturního centra nově pojmenovaného KINONEKINO jijak radikálně. Sledovat se ale vyplatí důmyslné detaily a nebarevnou barevnost, v níž se nese celý interiér objektu na nekonečné škále mezi bílou, šedou a černou. Zábavná je také hra se světlem, která souzní s jasnou osovou linií objektu. Z náměstí vstupujete do bělostného bezbariérového foyer, pokračujete do hnědé kavárny a šatny a míříte do black boxu malého sálu, abyste nakonec skončili u francouzského okna, které vás navede do malého dvorečku. Až to zase půjde, můžete si tu sednout na kávu ze sousední roztomile maloměstské cukrárny. Takže zase, dokonalý nedělní výlet, při kterém možná jednou provždy zahodíte nevyřčený despekt vůči centrům kultury na malém městě.

Abych byla upřímná, centra periferie, zapadlé kulturní domy procházející očistnou rekonstrukcí, ale i novým programovým plánem hodícím se do jednadvacátého století jsou mé celoživotní guilty pleasure. Dokázala bych o nich psát ještě pár týdnů v kuse. Jiří Knesl a Jakub Kynčl nedávno dokončili informační a kulturní centrum obce Píšť na Opavsku, Henkai architekti se starají o fascinující projekt 3. Etáž, jakéhosi epicentra kreativní kultury, které vzniklo přeměnou staré textilní továrny v Rožnově pod Radhoštěm a tak dále a tak dále. Jakmile navštívíte jedno nebo dvě taková malá centra nasátá jako houba pozitivními příběhy svého okolí a komunity, podlehnete touze hledat další. Takže, máte pro mě nějaké tajné tipy?