Do Správy pražských hřbitovů se vracíte už podruhé, co vás k tomu vede?

Mám intimní vztah ke hřbitovům už od dětství. Vyrůstal jsem nedaleko těch olšanských, kam jsme s maminkou chodívali na procházku. Pamatuji si, že mě už tehdy upoutalo tajemno, historie a atmosféra, která ze hřbitovů dýchá. Když jsem začal pracovat ve správě, líbilo se mi, že je to takový mikrokosmos ve městě. Oproti IPRu, kde jsem pracoval doteď, je zde možnost něco nejen navrhnout, ale skutečně realizovat. Když se na IPRu něco plánuje a připravuje, tak pokud máte štěstí, tak za 5 až 10 let se dožijete výsledku. Tady máte vše víc ve vlastních rukách. Poté, co si stanovíme vizi, jsme schopni ji poměrně rychle uskutečnit.

Jak vnímáte funkci hřbitovů?

Vezmu to zeširoka. V minulosti byly hřbitovy uvnitř obce. Uprostřed obce stál kostelík a kolem něj hřbitov. Ten byl důvěrně známou intimní zónou, kam lidé často chodili. Hřbitov byl místem setkávání celé místní komunity. Děly se tam věci, které nám dnes už připadají bizarní. Často se tam obchodovalo a vůbec to místo komunitně žilo. Za josefínských reforem se ale hřbitovy přesunuly za město. Musely být povinně za hradbami. Vnitřní hřbitovy se rušily. Vznikaly prostory typu Olšanských hřbitovů, vlastně takové velké nekropole, kam se zejména z hygienických důvodu moc nechodilo. To ilustruje, že funkce hřbitova se v průběhu historie změnila. Dnes jsou opět hřbitovy součástí města a plní i jiné funkce než pietní.

Jaké funkce to jsou?

Typicky je to vidět právě na Olšanských hřbitovech, které jsou se svými téměř 50 hektary největšími hřbitovy v Praze. Kromě pietní funkce tak slouží Pražanům třeba i k rekreaci a tvoří významnou část městské zeleně. Bohužel jsou ale částečně i bariérou. Dobře vymyšlený hřbitov by však bariéru tvořit neměl a mělo by se jím dát třeba projít. Zkrátíte si cestu, a ještě to bude příjemnější zážitek. Vizí tedy je: zapojit hřbitovy do městského života tak, aby tím neutrpěla prapůvodní pietní funkce, ale aby sloužily zároveň k dalšímu využití. Třeba pro maminky s kočárkem nebo pro zamilované páry. Na Olšany si navíc lidé chodí po ránu i zaběhat. V minulosti si někteří lidé stěžovali, že to není věc, která by se na hřbitově měla dělat. Je to i o posouvání takového konzervativního vnímání. Krom toho jsou hřbitovy open air galerií a také kamennými kronikami města s otisky historie, sociologie nebo religionistky. Na západě mají hřbitovy mnohem širší škálu využití a nikdo se nad tím nepozastavuje. U nás ale převládá rakousko-uherská mentalita. Pro spoustu lidí je ještě dnes hřbitov svaté pole, kde by se nemělo dít vůbec nic. Cílem je najít rovnováhu, aby se způsob zapojení hřbitovů do města nikoho nedotkl, ale aby se hřbitovy zároveň staly součástí živého organismu města.

Jak by tedy lidé dnes mohli na hřbitově trávit čas?

To je hodně individuální. Ve správě máme 32 hřbitovů z celkových pražských 70 a každý je přitom jiný. Představa, že si někdo půjde zaběhat na malinkatý hřbitov v Záběhlicích, je absurdní, ale na Olšanech mi to přijde v pořádku. Myslím, že je to cesta, jak pustit do hřbitova trochu života. V minulosti byly totiž hřbitovy poměrně nebezpečné místo. Docházelo tu často k přepadením, a to zejména starších lidí, kteří se přišli starat o hrob. Ve chvíli, kdy se tu pohybují maminky s kočárky nebo běžci, tak se nebezpečí trochu zmenšuje. Například ve Vídni je úplně běžné, že lidé na hřbitově jezdí na kole. To se u nás nesmí. Je ale pravda, že vídeňský hřbitov je ještě větší než Olšany, takže tam vám to opravdu vůbec nepřijde divné.

Jaké země pro nás mohou být v přístupu ke hřbitovům inspirací?

Pro Prahu jako dobrý příklad slouží právě Vídeň, se kterou máme společnou historii. Líbí se mi příklady i ze severských zemí, z Británie nebo ze Spojených států, ale tam je mentalita úplně jiná. Věci, které bychom z takových zemí přijímali, by u nás budily pozdvižení. Je to těžká otázka. Obecně si myslím, že pohřebnictví souvisí s vyspělostí kultury. Ve vyspělých civilizovaných zemích je obvykle na dobré úrovni. Horší to bývá v postkomunistických zemích. Socialismus právě v takových věcech na rozhraní duchovního a materiálního světa zanechal velké jizvy.

A v jakém stavu je české pohřebnictví?

Oproti tomu, jak fungovalo za socialismu, se radikálně zlepšilo. Pohřebnictví už má vlastní zákon a spadá pod Ministerstvo pro místní rozvoj, které ho může kontrolovat. Už tedy tak často nedochází k excesům, kdy by pohřební službě hnili na chodbě nebožtíci a podobně. Je to ale stále hodně zanedbaný obor s poměrně nízkou profesní etikou.

Má totalitní minulost na svědomí i vzhled náhrobků?

Určitě ano, když se dnes projdete po hřbitovech, uvidíte jen málo nových náhrobků, které by nesly jakoukoliv tvůrčí myšlenku nebo by byly dokonce uměleckým počinem. V minulosti bylo běžné, že se náhrobek vázal k osobnosti zesnulého, to je dnes výjimečné. Je to daň za socialismus a teprve pomalu se to vrací zpátky. Za první republiky, když měl člověk peníze, tak si najal architekta, který mu navrhl hrob či hrobku. Dělali to navíc ti nejlepší architekti jako Josef Gočár nebo Jan Kotěra. Když si ale Češi dnes zařizují hrob, nechají si od kameníka vnutit první prefabrikovaný náhrobek z Číny. Takové náhrobky přitom bývají fádní a plné klišé, jako jsou palmové ratolesti, holubičky a podobně. V tom je největší dluh totality a narovnávání bude spoustu let trvat. Vliv má patrně i česká pragmatická povaha a převládající ateismus. Na druhou stranu na katolickém Slovensku to funguje dost podobně. Slováci se možná o hroby víc starají a investují do nich více peněz, ale plné kýče a stereotypů jsou slovenské hřbitovy také.

Měli bychom se tedy k náhrobkům od architektů vrátit?

Myslím, že ano. Správa hřbitovů v tom může fungovat jako iniciátor. Může lidem nabízet nové možnosti nebo jim alespoň ukazovat, že existují. Přeci jen je pohřeb téma, které člověk řeší jen párkrát za život. Když se vám rozbije pračka, tak víte, kde hledat novou, a víte, která by vám vyhovovala. Pohřeb a náhrobek ale obvykle člověk řeší v období truchlení, pod vlivem silných emocí a často poprvé v životě. Pozůstalí často vůbec nevědí, jaké mají možnosti a kde je hledat. My jsme třeba na správě před pár lety pořádali se společností czechdesign soutěž na návrh náhrobku a návrh urny. Přihlásilo se několik desítek architektů a designérů a získali jsme tak vážně skvělé návrhy. Chtěli jsme z nich udělat prototypy, dát je do nabídky a posléze je začít i vyrábět. Také jsme chtěli lidem zprostředkovat kontakty na různé návrháře a designéry, aby si u nich mohli objednat třeba i jiné náhrobky než ty, které vyhrály v soutěži. To jsme ale nestihli, skončil jsem ve správě a projekt jsme nedotáhli. Nicméně i tak jsme zaznamenali velkou poptávku a mnoho žádostí o kontakty na designéry. Otevřeli jsme téma, po kterém lidé okamžitě sáhli. Podle mě by ale náhrobek, urna i pohřební místo měly být spojeny s osobností zemřelého. O to jsme se pokusili v Lese vzpomínek.

Jak byste popsal Les vzpomínek?

Je to projekt, který jsme v roce 2015 společně se sdružením Ke kořenům udělali na Ďáblickém hřbitově. To je velký hřbitov s velkou plochou bez hrobů. Byl postaven podle návrhu prvorepublikového urbanisty Vlastislava Hofmana. Ďáblické pohřebiště je velkorysé, plné zeleně a je po všech stránkách funkční. Je to asi nejpromyšlenější ze všech hřbitovů, které máme. V tamním zanedbaném lesíku, který sloužil jako skládka, jsme otevřeli přírodní pohřebiště. Vzor jsme převzali ze zahraničí. Funguje to tak, že ke kořenům stromů se ukládají ekologicky rozložitelné urny. Nejsou tam náhrobky, jen na stromě visí destička z ekologických palet se jménem pohřbeného. Je to ekologické, ale současně jsou s tím spojené jiné, osobité pohřební a pietní rituály. Zjistili jsme, že i lidé, kteří mají od hřbitovů odstup a neradi na ně chodí třeba proto, že jim kvůli traumatické vzpomínce na nějaký konvenční obřad připadají depresivní, najednou zjišťují, že hřbitov nemusí být depresivní a že rituály spojené s pohřbíváním nemusí být traumatizující. Les vzpomínek je ze všeho nejvíc snahou pohřby a rituály rozloučení co nejvíce individualizovat.

Chybí nám v Česku tedy více individuální pohřebnictví?

Určitě ano. Třeba svatba je podobně důležitý obřad v životě člověka jako pohřeb. Na svatbu se ale člověk dlouho připravuje, investuje do ní peníze, plánuje ji a má tak poměrně jasnou představu, kde by se měla konat, jak by to mělo vypadat, koho by měl pozvat a tak dále. Na takové věci ale člověk většinou u pohřbu úplně rezignuje a stává se obětí pohřebních služeb, které často nabízejí něco úplně vyprázdněného a neosobního. Jeden pohřeb je jako druhý. Když jste v krematoriu, tak máte půl hodiny, potom vás vyhodí, protože venku už čeká další skupina pozůstalých na další pohřeb. Na obřadu mluví obvykle najatý řečník, který může říkat různá klišé, aniž by zesnulého znal. Pohřební obřad se tak stal něčím, co chce mít člověk rychle za sebou a na co rád rychle zapomene. Les vzpomínek má naopak dostát hlavní funkce takového rituálu, tedy vyrovnat se se ztrátou, rozloučit se, setkat se s blízkými, kteří prožívají stejnou ztrátu. Pohřeb by měl být rozloučením, vzdáním úcty, smířením, sdílením ztráty a měl by plnit i terapeutickou funkci. Rozhodně nemá zanechat trauma.

Odráží se něco takového i v novém manuálu? Může nějak sloužit občanům? Mohou v něm najít útěchu a pomoc při organizaci pohřbu, hledání náhrobku či zajištění hrobu?

Jak se to vezme. Manuál se věnuje zejména podobě hřbitovů a jejich zapojení do města. Je to praktický návod pro správce hřbitovů, pro město, pro pozůstalé, nájemce, zkrátka pro všechny aktéry. Zároveň ale zohledňuje i rovinu, ve které usilujeme právě o zlidštění a individualizaci obřadů, náhrobků, rituálů a tak dále. Chceme bourat stereotypy, že hřbitovy jsou depresivní místo, na pohřeb se musí přijít v černé a musíte být smutní. Někomu takové stereotypy samozřejmě vyhovují, ale je tu velká část lidí, která hledá alternativy. Zákon třeba neříká, jak se starat o hrob, ale správce pohřebiště si může v interním řádu určit různé podmínky. V Lese vzpomínek jsme si dali podmínku, že veškerá výzdoba může být pouze přírodního charakteru, takže třeba luční květinu ano, ale puget v celofánu ne. A funguje to. Kdyby tam někdo přinesl puget v celofánu, byl by jediný a asi by si nepřipadal dobře. Na Olšanských hřbitovech je ale úplně jiná situace. Jsou tu velké romské přezdobené náhrobky s umělými květinami a hromadou svíček. Na jedné straně to hodně škodí estetice hřbitova, ale na druhé straně jsou to jedny z mála hrobů, o které se někdo stará. Na těchto hřbitovech je totiž opuštěných více než 40 procent hrobů. Do muslimského oddělení třeba nechodí vůbec nikdo. Je na správci hřbitova, který si určuje restrikce ohledně údržby hrobů, aby našel rovnováhu mezi estetikou hřbitova a intimní zónou pozůstalých, kteří chtějí mít hrob podle svého. Mantinely je potřeba nastavit hodně citlivě a respektovat kulturní rozdíly.

Estetika se ale třeba v romské kultuře patrně dost liší od té naší. Jak tedy nastolit rovnováhu, která nenaruší jiné kulturní potřeby a zároveň zachová estetiku hřbitova?

Je asi potřeba rozlišit, kde jsou restrikce žádoucí a kde ne. Na Vyšehradském hřbitově by třeba okázalá výzdoba hrobů byla pohoršující. Na Proseku je ale hřbitov, kde je taková výzdoba úplně běžná. Les vzpomínek má zase úplně jiný charakter. Asiaté pro změnu na svých hrobech často zapalují vonné tyčinky. Je zkrátka nutné balancovat mezi tím, co už by mohlo obtěžovat okolí, a mezi respektem a tolerancí vůči odlišné kultuře. Hroby zarůstají kopřivami a nikdo se o to nestará. Někomu to může vadit, ale když se to správně umístí, tak to funguje. Je to paralela k celé společnosti. Každý tu má své místo a je na nás, abychom byli vzájemně tolerantní a dodržovali pravidla. Autorkou textu je Viktorie Melicharová.

Jsme národ, který zpopelňuje naprostou většinu mrtvých, v Praze je to až 97 %. Nejsou hřbitovy s velkými hroby pro ukládání rakví přežitkem?

Určitě ano. Kremace u nás má úctyhodnou tradici. Na přelomu 19. a 20. století šlo o odvážnou a pokrokovou myšlenku, která nesla známky jistého rebelství. Bylo to podobné, jako když dnes mluvíme o kryonizaci nebo kompostování zemřelých. Legalizace kremace u nás nastala až v roce 1919 přijetím asi nejstručnějšího zákona v tehdejším právním řádu. Měl dva paragrafy: 1) Pohřbívání ohněm jest povoleno a 2) Provedením zákona je pověřen ministr veřejného zdravotnictví. Od té doby se z ní stal naprosto dominantní způsob pohřbení, za což může patrně česká pragmatická povaha. Stále ale většina rodin má alespoň jeden hrob se svými předky. Často je to víc hrobů na různých místech v závislosti na tom, odkud jednotlivé rodové linie pocházely. A tato místa tvoří jakési kořeny těch živých. Jsou důvodem, proč se na ta místa vracet, třeba jen na Dušičky. Urny si můžete kdykoli přestěhovat, ale hroby s kostmi vašich prapředků ne. A to je kouzlo tohoto přežitku.

Jsou řešením i takzvané rozptylové loučky, kde pozůstalí mohou popel zemřelého rozprášit?

Rozptylová loučka je podle mě devalvací pohřbívání. Je to malý plácek na hřbitově, kam se denně vysypou dvě, tři urny. Je ale pravda, že u nás je to docela oblíbená věc. Pozůstalí se nemusí o nic starat, mohou k rozptylové loučce později přijít a zapálit svíčku či položit květinu, ale už nemají další povinnosti. Nemusí se starat o hrob.

A co kolumbární okénka?

To je dost podobné. Často nahrazují zdi hřbitova. Jsou to většinou unifikovaná prosklená okénka s urnou. Obvykle jsou kýčovitě vyzdobena a hoří v nich elektronická svíčka. Trochu vás napadne paralela s paneláky na periferii města.

Co tedy s tím?

Před pěti lety jsme udělali s IPRem architektonickou soutěž na rozšíření hřbitova v Hostivaři. Projekt se ještě neuskutečnil, ale když se to povede, tak to bude úžasné místo, které by mohlo obnovit smysl hřbitovů i pro další lidi. Vítězný návrh tu počítá s okénky jako s prosklenými patronami vloženými do vysoké betonové zdi. Ta zároveň chrání místo před hlukem z okolí a vytváří prostor pro květnatou louku, která bude sloužit pro ukládání popela.

Jaké máte vize do budoucna, co se týká podoby pražských hřbitovů a pohřebnictví obecně?

Chceme teď dělat hlavně drobné architektonické intervence do prostoru krematorií a obřadních síní. Například strašnické krematorium nabízí jen velké bezútěšné prostory. Budovy jsou to monumentální a působí nepřívětivě a tísnivě. Člověk, který přijde do krematoria prožívat bolestnou chvíli, bývá takovým prostředím ještě více zdrcený, spíš než aby mu poskytlo útěchu. Pro šikovného architekta je přitom docela snadné takový prostor jemně tonizovat a zpříjemnit. Dále chci propsat principy Lesa vzpomínek i do jiných odvětví a dostat do nabídky pohřebních ústavů individualizované rituály a produkty udržitelného designu. Když se v nabídce objeví třeba proutěná rakev, může to spoustu lidí zaujmout. Také chci otevřít další alternativní přírodní pohřebiště, Zahradu vzpomínek, na nevyužité louce hřbitova na Kotlářce pod motolskou nemocnicí. Hřbitov je veřejný prostor se specifickou funkcí, kterou ale může plnit lépe, všestranněji a kultivovaněji. Když se to podaří, stanou se hřbitovy příjemnějšími místy na trávení času, budou bezpečnější a začnou lépe plnit funkci zelené infrastruktury města.