Zuzana Kinclová
Když je architekt empatický, lidé to ocení, říká architekt Boris Redčenkov

Vítězný projekt pro novou podobu Florence. Urbanismus architektonicky pestré čtvrti Smíchov City, Barrandova či Motolského údolí, stejně jako podobu Terminálu Smíchov, má na svědomí studio A69 – ARCHITEKTI, tedy Boris Redčenkov, Prokop Tomášek a Jaroslav Wertig. Co se plánuje na Praze 5, kde se objeví nový potok nebo proč je důležité vědět, kam místní chodí venčit psy – o tom všem a mnohém jiném s campuj.online hovořil architekt Boris Redčenkov.

Boris Redčenkov učí studenty architektury a spolu se svými kolegy z ateliéru navrhuje domy i urbanismus v Praze i jinde.

Autor: Zuzana Kinclová

Musíme začít největší novinkou. V prosinci jste se dozvěděl, že projekt vašeho týmu (UNIT ARCHITEKTI, A69 – ARCHITEKTI, MARKO&PLACEMAKERS) zvítězil v soutěži o novou podobu Florence. Jak váš návrh řeší udržitelnost?

Udržitelný urbanismus pro nás není jen v rovině modrozelené infrastruktury a ekonomické stability, to jsou dnes danosti. Udržitelnost vnímáme i ve schopnosti urbánního prostředí motivovat uživatele k vlastnímu podílu na fungování městského prostoru. Proto je pro nás důležitá vnitřní diverzita, hustota a funkční různorodost, které představují záruku živého 24hodinového města. To je to, co předkládáme v soutěžním návrhu FLORENC 21, to je to, co nás baví.

Kreslíte domy, navrhujete urbanistické koncepce a vedete ateliér na fakultě architektury. Která z těchto rolí je vám nejbližší?

Pro mě je typické, že toho musím dělat hodně. Když mě jedna věc přestane bavit, unikám k jiné. Když skončí semestr, tak si oddychnu, že to mám za sebou. Po prázdninách už ale zase nedočkavě očekávám, až se rozjede kolotoč školního roku. Je to sice vyčerpávající, ale zároveň nabíjející a motivující. Má přízeň se přelévá. V ateliéru mě to také baví, je tady spousta skvělých lidí.

Pocházíte z Františkových Lázní, po studiích jste se na západ zase vrátil a s kolegy tam založili ATELIER A69 – ARCHITEKTI. Nakonec jste ale zakotvili v Praze. Jak k tomu došlo?

Revoluce buď vyhnala lidi do světa, nebo zjistili, že se chtějí vrátit domů. My jsme si říkali, že v Čechách je práce potřeba a všichni tam na nás v rodném kraji čekají, protože jsme generace, která přichází se svobodou a všechno změní. To byla naivní představa. Jak říká architekt Lábus: „Nikdo není doma prorokem“. Postupně nás to víc a víc hnětlo. Když jsme pracovali v Chebu, stálo nás velké úsilí něco tam prosadit. Podniknout to samé v Praze bylo mnohem jednodušší. Další byl praktický aspekt. Na západě jsme nemohli sehnat do ateliéru zaměstnance. Poté, co jsme v roce 1997 v Praze vyhráli soutěž na projekt Vila Park Strahov, se věci přirozeně hnuly. Já jsem do té doby o Praze vůbec nepřemýšlel, ale najednou jsme cítili, že se jedná o příležitost, kterou bychom neměli pustit. S rodným regionem jsme ale kontakt nikdy neztratili.

Když mluvíte, používáte obvykle plurál. Jak byste popsal svoji roli v A69 – ARCHITEKTI?

Já jsem typický „rozjížděč“ věcí, nemohl bych mít malou kancelář. Potřebuji kolem sebe spoustu lidí. Škola mi vyhovuje, sedí mi princip výuky, poznávání lidí. Zjišťuji, že jsou strašně šikovní, člověk se jimi může obklopit a zapomenout na to, že nejlepší názor má on sám. Takové zjištění znamená velké osvobození. Zároveň mi v architektuře potom zbyde prostor pracovat s koncepcí, protože drobné věci rozpracovávají lidé, kteří to umí. Nemusím být u všeho. To může být únik. My jsme s kolegy hodně jiní. Prokop je velký detailista a „dotahovač“. Proto jsme se asi my dva v životě potkali. Je mu vlastní trpělivá a mnohdy útrpná práce až do konce, kdy já to v určité chvílí opouštím, protože nevidím detail. Což ostatní mnohdy považují za útěk od podstatného. Architektura je většinou obor, který konceptem nekončí. To je jasné. Nicméně mám pocit, že kolem sebe máme dostatek lidí, kteří jsou dnes v některých věcech šikovnější než my. Cílem učitele ostatně je, aby vychoval lepší lidi, než je on sám. Já ani neumím navrhovat architekturu na počítači, nikdy jsem takto nepracoval. Já jenom skicuji tužkou. Kdybych byl sám, tak bych zřejmě zkrachoval už druhý den.

Atelier A69 – ARCHITEKTI zásadně promění pátou městskou část. Jeden z největších tamějších projektů představuje Terminál Smíchov.

Zdroj: A69 – ARCHITEKTI s.r.o.

Co představuje zásadní rozdíl mezi prací na projektu domu a urbanistickou koncepcí městské části?

Hlavní rozdíl tkví v pozici klienta. Když člověk dělá rodinný dům, tak ho vlastně šije na míru konkrétnímu člověku. Jedná se o dost intenzivní dialog mezi klientem a architektem. U města je situace složitější. I město se musí dělat z perspektivy uživatele, jenže my ho neznáme. Je proto důležité s ním navázat nějakou formu komunikace. Formou anket, výstav nebo akcí, které lidi vytrhnou z letargie a přimějí je se o dění ve svém okolí zajímat. U urbanismu je strašně důležité, aby jej lidé přijali. To považuji za základní rozdíl proti modernistickému pojetí urbanismu, kdy inženýři v pláštích seděli nad městem a dlouhými pravítky lidem plánovali život. Teď se vracíme k podstatě. K životu lidí. Architektura je jen funkční kulisa, zázemí života. Kvalitu dělají lidé. Komunikovat s nimi je pro nás proto vždy klíčové. U města se snažíme v podstatě o stejný postup jako v případě rodinného domu. A potom máme radost, když se ukáže, že to funguje. Například, když se vydávala územní rozhodnutí u velkých projektů, jako jsou Smíchov City nebo Motolské údolí, nikdo se proti nim neozval. Když je architekt empatický, lidé to ocení.

S projektem Smíchov City žijete už přes deset let. Jaký k němu máte po té dlouhé době vztah?

Projekt Smíchov City už 12 let stále někomu leží na stole a my se k němu neustále vracíme. Teď přišla energetická vzpruha, když se začalo stavět. Další bloky se navíc dělají stejně jako ty první. Jednu chvíli totiž hrozilo, že se od filozofie, kdy různé domy navrhují různí architekti, upustí. Koordinace tolika týmů je náročná, ale trh si o tento způsob sám řekl. Byty v projektu Smíchov City jsou velmi žádané. Lidé jsou nadšení, že si mohou vybírat. Jen nevědí, zda chtějí dřív cihlový dům od architekta Lábuse nebo moderní dům od D3A. Hrozně je to baví. Ceny šly nahoru, což zase zajímá developera. Proto opakujeme stejný systém v dalším bloku. A věřím, že by to mohlo představovat určitý trend, který by se dal napodobit v jiné části Prahy.

Domy budoucím obyvatelům Smíchov City navrhují prestižní architektonické ateliéry.

Zdroj: Sekyra Group, a.s.

Proč by se Pražané na Smíchov City měli těšit?

Smíchov má velkou výhodu v tom, že se jedná o centrální část Prahy. Jsou z něj vidět Hradčany, má blízko k vodě a pěšky z něj dojdete na Malou Stranu. Místo pro život je to skvělé. Věřím, že uspořádání nové lokality povede lidi ke stylu života, který známe například z Vinohrad. Na druhou stranu Vinohrady vznikly v 19. století, kdy se nepočítalo s automobilovou dopravou. Zasadit tam strom na ulici představuje problém, protože všude parkují auta. Smíchov City bude mít sice stejnou blokovou zástavbu jako Vinohrady, ale oproti nim se bude pyšnit výhodou velkých podzemních garáží. V ulicích budou velké stromy a nebudou tam už tolik parkovat auta, protože budou schovaná pod zemí. Pokud někoho baví bydlet v blokovém městě, kde má sousedy a vytváří tam nějakou komunitu, Smíchov City pro něj bude tím pravým. Zároveň ale bude bydlet v soudobém městě, které má technické parametry, jež například zmíněné Vinohrady nabídnout nemohou.

Když jste říkal, že lidi baví si vybírat domy podle toho, kdo je navrhl, nabízí se otázka, zda vy sami také nějaký dům v projektu navrhujete?

Navrhujeme, ale shodou okolností nebytový. Děláme kancelářský dům, který je otočený na náměstí Na Knížecí. Jedná se o nárazník bloku směrem do veřejného prostoru. Ale v tom novém bloku byla vypsaná soutěž, kde jsme pár domů vyhráli. Tak tam si nějakou bytovku navrhneme. Ostatně bytové stavby představují to, co umíme nejlíp.

Co chystáte pro novou podobu náměstí Na Knížecí?

Díky konceptu vymístění autobusového nádraží Na Knížecí na nový terminál, který se také dřív zdál jako utopie, ale dnes už ho projektujeme do územního rozhodnutí. Myšlenka je taková, že se všechny autobusy přemístí a najednou vznikne nový velký veřejný prostor. Příliš velký prostor pro Smíchov, a proto se od začátku počítalo s tím, že tam vznikne nějaká celopražsky významná budova. Mluvilo se o magistrátu, o národní knihovně, ale to pak utichlo. Jedná se o ekonomicky významné místo. Blízko metra, nového terminálu i vnitřního okruhu. Bylo jasné, že o něj bude obrovský zájem. Ať se tam postaví cokoliv, bude to vydělávat. Začali jsme se trochu bát. V tu chvíli se ale objevil na scéně režisér Šimon Caban, který dlouhodobě cítí absenci velkého tradičního kvalitního divadla. Tak jako vzniká Vltavská filharmonie, protože koncerty jsou dnes koncipované jinak a my nemáme moderní sál s dobrou akustikou a výtěžností, kde se dají dělat velké věci. Šimon Caban to samé cítil v souvislosti s divadlem. Praha nemá klasické kukátkové divadlo, které by zároveň bylo moderní. To znamená, že je schopno velmi rychle přestavovat scény, je technicky vybavené na velké show, kde se mohou předávat například Čeští lvi, a zároveň se tam dá dělat intimní divadlo. Vlastně jsme se o tom začali bavit a my říkali: „No vlastně tady máme takové místo, kde by se to dalo udělat.“ Dali jsme dohromady skupinu ještě spolu s režisérem Honzou Hřebejkem, Aničkou Kollerovou a s Davidem Duškem z Prahy 5. Myšlenka dostala reálný obrys a Praha 5 si to vzala jako důležitý strategický projekt. Postupně se představa divadla přetavila na něco ve stylu Paláce Lucerna. Sice tam bude velké divadlo, ale může tam být i série menších nezávislých sálů, které budou vyhovovat alternativním a intimnějším kulturním formám. A také komerční a rezidenční prostory. My tomu říkáme Palác Na Knížecí. Teď už jen sehnat mecenáše, který dá do projektu 3 miliardy a postaví ho… (smích)

Já se teď posunu o kousek dál, do Motolského údolí. Při přípravě koncepce na jeho proměnu jste se sám aktivně podílel na participacích. Právě to vás na urbanismu baví?

To je pravda. Myslím si, že to je i díky tomu, že k nám do kanceláře přišly dvě moje studentky – Barbora Havrlová s Pavlou Matějkou Enochovou – ty k tomu přirozeně tíhly. Ostatně chtěly původně pracovat na IPRu. Přemlouval jsem je, ať jdou radši do terénu pracovat s lidmi a dělat urbanismus. Když jsme získali Motolské údolí, už jsme tím pádem měli tým, který na to byl přímo natěšený. Holky to uchopily skvěle. Propojili jsme se se sociology a byl to takový roční proces, který byl moc příjemný.

Co z procházek po Motolském údolí ve společnosti místních obyvatel vyplynulo?

Nad mapami jsme začali chápat podrobnosti, které člověk, který tam nebydlí, nemůže sám vstřebat. Díky místním člověk pozná území jinak. Zjistí, kam chodí venčit psy, které detaily pro ně mají význam. Některé věci jsou zjevné. Problémy s dopravou a lidé si přejí více zeleně. Také se ukázalo, že lidem v ose dlouhého Motolského údolí na Plzeňské chybí lokální centra. Díky motivaci od místních jsme začali hledat a objevili některé důležité stavby. Například starou košířskou tramvajovou vozovnu, která byla využívána jako autodílny. Má obrovskou hodnotu a je na strategickém místě. My ji oprášili a udělali z ní obrovskou tržnici. Najednou se objevilo lokální centrum, které má navíc přidanou hodnotu toho, že se jedná o nejstarší stavbu v okolí. 

Snaha zobytnit území dále vedla k tomu, že by se Plzeňská mohla proměnit ve zklidněnou obytnou komunikaci, kde bude jezdit tramvaj, autobus a auta, která tam budou muset občas něco zavézt. Obousměrná doprava bude na Vrchlického.

Bývalá vozovna v Košířích by se měla přeměnit na obrovskou tržnici.

Zdroj: A69 – ARCHITEKTI s.r.o.

Přemístění dopravy z Plzeňské je reálné?

Ano, je to vypočtené. Kapacita se dá převést. Je jen otázkou času, kdy se tak stane. Projekt zklidnění Plzeňské je Prahou 5 hodně protěžovaný a minimálně už teď víme, že když se překládají sítě, nesmí přijít do míst, kam se následně rozšíří chodníky a budou tam potom stromy. Nebo že když se mění tramvajový pás, musí tam zbýt dost místa pro projíždějící autobus. Dnes je komunikace příliš úzká. 

Dají se podle toho nastavit určité dílčí kroky. Praha 5 teď uvažuje o tom, že se na různých místech odkryje Motolský potok. Jako pilotní projekt se dělá Park Motolka. Do údolí nevjedou bagry a nezačnou ho čistit, ale vyzobávají se menší epicentra. Myslím si, že to je správná cesta. Věřím tomu, že se tento plán nakonec uskuteční.

Kdy se tedy projdeme po břehu Motolského potoka?

Já si troufnu říct, že do tří let by to ve zmíněném místě mohlo být hotové. Výhodou je, že se odkrývání potoka potkává s filozofií modrozelené struktury Prahy. Hledají se projekty návratu k přirozenému odtoku vody. Na ně jsou i peníze. Když bude Praha 5 připravená, může to vzniknout i rychle.

Díky odkrytí Motolského potoka vznikne místo pro odpočinek a pobyt v zeleni.

Zdroj: A69 – ARCHITEKTI s.r.o.

Pro shrnutí vašich aktivit na Praze 5: jak to vypadá s urbanistickým projektem pro Barrandov?

Barrandov je velký projekt, který vznikal poměrně složitě. My jsme do něj vstoupili ve chvíli, kdy už většinový vlastník území stavěl. Byla tam velmi napjatá atmosféra s místními spolky a aktivisty. Studii jsme dělali pro Prahu 5, ale na druhou stranu bylo jasné, že musíme komunikovat i s developerem. Od začátku jsme proto byli moderátoři diskuse mezi všemi zúčastněnými stranami, abychom území vyladili do uspokojivého stavu. Což se nakonec podařilo. Dnes už se na jednotlivé části vydávají územní rozhodnutí. V současnosti vznikající zástavba není naším projektem, ale postupně se přetavuje filozofie solitérů do blokového charakteru města. Solitéry se tam sice nacházejí, ale vytvářejí ulici. Blokové město má svoji hierarchii: od náměstí přes ulici a vnitroblok až po byt. To sídliště neumí. Tam je buď všechno veřejné nebo soukromé. Množství domů, které se tam dají postavit, jsme vzali a území zmenšili. Z celkového prostoru, který mohl být zastavěný nízkopodlažními domky a neprůchodnými zahradami, jsme ubrali a území proměnili v okružní park. V aktivní zónu. Na hranu parku jsme dali školky a školy. To se všem z Barrandova líbilo. Prokopské údolí je sice skvělé, ale je vlastně daleko. Místní musejí sejít dolů, což je pro starší lidi náročné. 

My jsme jim proto nabídli okružní park zapojený do struktury stávajícího Barrandova. Najdete tam vodní plochy i in-line dráhy, bude to takové aktivní místo. A developerovi jsme řekli: „Postavte to koncentrovaněji, ale můžete jít více do výšky.“ Tak zněla dohoda s městem. Teď občané čekají na park, developer na domy a Praha 5 to řídí.

Nově vznikající čtvrť na Barrandově od ateliéru A69 – ARCHITEKTI je pojatá jako okružní park a aktivní zóna.

Zdroj: A69 – ARCHITEKTI s.r.o.

Který ze zrealizovaných projektů je vašemu srdci obzvlášť blízký?

Třeba Pěší zóna v Chebu. O tom bylo deset let debat, že ji Cheb nepotřebuje, že se nic nenastartuje, obchody se nezlepší. Pokaždé, když tam přijedu, vidím, že ona tvrzení nebyla pravdivá. Místo se mění až neuvěřitelně, představuje výkladní skříň Chebu. Stromy se zelenají a pod nimi sedí lidé na lavičkách. Funguje to bezvadně. Vždycky je to zážitek a rád se tam projdu. Mám radost i z některých těch menších staveb pro soukromé klienty. Některé ani nemůžeme mít v portfoliu, protože si majitelé nepřejí, aby to bylo veřejně prezentované. Ale pokaždé mě potěší, pokud mi klienti po letech řeknou: „Nám se tady výborně žije a nic jsme nezměnili.“ Těší mě, když jsou lidé v domech šťastní, vychovávají v nich své rodiny a chtějí tam zůstat napořád.

V čem by se mohla Praha zlepšit?

Z našeho odborného hlediska tkví nedostatky hlavně v koncepčním uvažování. Aby se věci nedělaly ad hoc, ale byly promyšlené. Aby se objevoval potenciál míst, na což se nedá přijít jinak než tak, že se tím územím někdo zabývá dlouhodobě. To je koncepční přístup k Praze. Myslím, že IPR dělá svou práci dobře. Pořád ale chybí vůle politiků naplňovat dlouhodobé vize. Bývá jednodušší věci rychle měnit, u města to však nejde. Potom se opomíjí důležité věci. Například některé části Vltavy jsou vyloženě zanedbané, což se snad změní díky Vltavské filharmonii. Bude třeba přehodnotit bariéry a neprůchodnosti, které u řeky jsou.

Jaká bude Praha za 20 let?

Já bych byl rád, kdyby to bylo město pro lidi. Kdyby se do těch vyprázdněných částí Malé Strany a Starého Města vrátili lidé a začali tam normálně žít. Tak jako se to daří třeba na Vinohradech. Aby se naplnila vize různorodosti. Praha má potenciál velmi silného města pro lidi. Je kvalitním městem prostoupeným parky a je zdravě hustá. Je to sice atraktivní turistické město, ale tomu by se neměla dávat priorita. Prahou by měl hýbat především normální život.

Boris Redčenkov absolvoval v roce 1994 na Fakultě architektury ČVUT v ateliéru prof. Ladislava Lábuse. Ve stejném roce založili spolu s Ing. arch. Prokopem Tomáškem ATELIER A69 – ARCHITEKTI. V roce 1997 se k nim přidal a třetím společníkem se stal Ing. arch. Jaroslav Wertig. V roce 2003 svůj ateliér přejmenovali na A69 – architekti s.r.o. Od roku 2013 vede Boris Redčenkov vlastní ateliér na FA ČVUT. Mezi oceňované stavby A69 patří například rodinné domy Ummagumma House nebo EggO, bytové komplexy Central Park nebo Vila Park Strahov, dále Centrum technického vzdělávání Ostrov či třeba pěší zóna v Chebu. V současné chvíli se podle jejich návrhů staví 2 neotřelé knihovny – v Turnově a v Chebu. Coby člen gremiální rady se Boris Redčenkov podílel na Metropolitním plánu Prahy. Urbanismus tvoří velkou část tvorby ateliéru A69 – ARCHITEKTI. Právě v Praze pracují na urbanistických projektech 3 oblastí Prahy 5 a projektují Terminál Smíchov. Návrh A69 – ARCHITEKTI ve spolupráci s UNIT ARCHITEKTI a MARKO&PLACEMAKERS vyhrál soutěž na urbanistický projekt FLORENC 21.

související

podle redakce

Projděte si CAMP s audio průvodcem v aplikaci Bloomberg Connects. Stáhněte si ji zdarma.