Campuj.online se zabývá hlavně budoucím rozvojem Prahy. Váš atelier dh architekti uspěl s projektem nového nádraží na Veleslavíně, které by se mělo stavět společně s rychlodráhou na letiště.

Do soutěží se moc často nehlásíme, ale tato nám přišla výjimečná ze dvou důvodů. Zaujalo nás téma složitého dopravního uzlu. A také mám k místu osobní vztah – na Praze 6 jsem se narodil, dlouho jsem bydlel nedaleko, rodiče zde žijí dodnes.

Veleslavín je místo, kde bude trať vyjíždět z dejvického tunelu na povrch. Je tu navržena dvojice nástupišť. Část vlaků, které přijíždí z Kladna, bude končit na kusých kolejích nedaleko od stávající výpravní budovy. A zhruba polovina spojů bude pokračovat do centra. Nástupiště u průběžných kolejí jsou na úrovni podchodu metra, který je na propojení se stanicí připravený. 

Tím, že se dráha mezi Stromovkou a Veleslavínem zahloubí do tunelu, vznikne v místě původní trati nezastavěný zelený pás. A stanice Veleslavín na to musí zareagovat, jinak celý koncept přijde vniveč. Proto je střecha naší stanice pokračováním tohoto lineárního parku.

Správa železnic se oficiálně vyjádřila, že stanice Veleslavín bude vzorová. Prvky v ní použité se tedy objeví i v dalších stanicích, je to tak?

Rychlodráha je prioritní dopravní stavbou české vlády. Je to komplikovaný projekt, trať prochází z velké části zastavěným územím. Jsou úseky, kde se teprve dokončuje dokumentace pro územní řízení a někde už se vypisuje tendr na realizaci. Správa železnic začala klást velký důraz na kvalitu architektonického řešení, mezinárodní soutěž na nádraží Veleslavín byla první vlaštovkou. Protože projekt trati už je v pokročilé fázi, nebylo možné soutěž uspořádat na všechny stanice. Součástí naší práce proto byl i návrh libreta, tedy prvků, které se použijí na celé trati. Stanice jsou ale hodně různorodé a musí se k nim podle toho přistupovat. 

Spolupracujeme i na dalších čtyřech stanicích a zastávkách v úseku Praha – Letiště Václava Havla. Podařilo se nám uspět třeba s revizní studií na stanici v prostoru letiště, což je po Bubnech stanice s největším obratem cestujících. Je v podzemí a navazuje na plánované rozšíření Terminálu 2.

Jednotlivé části projektové dokumentace se ale u dopravních staveb často soutěží zvlášť. Takže architekt může naprosto ztratit kontrolu nad tím, co se s jeho prací děje.

Máte pravdu, považuji to za nešťastné. V případě letiště jsme společně s Metroprojektem vyhráli výběrové řízení a máme tak možnost podílet se na přípravě dokumentace včetně „prováděčky“ (tzv. prováděcí dokumentace je nejpodrobnější část projektu a používá se přímo na stavbě, pozn. red.) a autorského dozoru. U Veleslavína je to hodně otevřené. Architektonická soutěž byla postavená tak, že výherce připraví studii, na které pak bude pokračovat někdo jiný, a to pouze s dohledem původního autora, což je vždycky problém. Vstoupí do toho další architekt, který má odlišný názor, zasahuje do autorského díla.

Na fakultě jste se podílel i na formování předmětu ekologie. Jak se dají udržitelné principy zapracovat do budovy nádraží?

Řešili jsme hlavně téma modrozelené infrastruktury – zeleň a nakládání s vodou, což je občas v rozporu s koncepcí Správy železnic, vegetace totiž vyžaduje pravidelnou údržbu. Například jsme se snažili prosadit zelené střechy nástupišť. Ale jsou věci, přes které takzvaně nejede vlak.

O klimatické odpovědnosti mluvili třeba porotci soutěže na novou Florenc. Magistrát nechal pro Prahu zase vypracovat klimatický plán. Jaké konkrétní kroky byste v metropoli navrhoval vy?

Téma udržitelnosti je hodně široké a souvisí nejen s energiemi, ale i odpadem, vodou, modrozelenou infrastrukturou, mobilitou, cirkulární ekonomikou, ale také třeba se sociálním prostředím. Myslím, že město musí určit noty, definovat, co je pro něj důležité. Protože soukromý investor to obvykle neudělá.

Jedním z cílů klimatického plánu hlavního města Prahy, o kterém hovoříte, je snížení emisí CO2 za pomoci solární energie. Praha pro tento účel založila Pražské společenství obnovitelné energie. Jeho hlavním úkolem je budování fotovoltaických panelů na střechách budov. Nikdo se ale nezabývá širšími souvislostmi, dopadem na architekturu včetně památkově chráněných objektů nebo třeba vlivem na takzvaný městský tepelný ostrov. 

Například rakouská metropole k tomuto tématu přistupuje komplexně. Od roku 2020 musí všechny bytové domy pracovat s kombinací zeleně a fotovoltaiky. Za tímto účelem vydalo i příručku. Podobně k tomu přistupují města ve Švýcarsku, připraví příručky a „učí“ investory, jak postupovat. Na ČVUT se tím teď hodně zabýváme. Projekt Centre for Advanced Photovoltaics napříč fakultami zkoumá možnosti, jak fotovoltaiku využít ve městě a integrovat ji do architektury.

Čili návody, jak mohou architekti dát fotovoltaice nové tvary?

Existuje termín BIPV (building-integrated photovoltaics). Cílem je, aby se fotovoltaické panely staly integrální součástí architektury budov a nebyly pouze nějakým bezmyšlenkovitě přidaným prvkem. Mohou mít mnoho barev i tvarů, v některých případech ani nepoznáte, že se jedná o fotovoltaiku. I s tím by měl architekt umět pracovat.

Pojďme se přesunout ke škole. Studenti často v ateliérech zpracovávají lokality Prahy. Přišlo mi, že se tomu váš ateliér spíše vyhýbá a že jste často hledali pozemky v horách, na venkově nebo v zahraničí. Jak témata každý semestr vybrat a nezbláznit se z toho?

Ve škole jsou stovky studentů, kteří mají skvělé nápady. Může docela dobře fungovat, že ověřují různá místa a aktérům, jako je Praha, to dává inspiraci, jak s územím dál zacházet. A studenti pak nedělají jenom školní úlohu, jejich práce má reálný dopad. 

Zároveň musíme vnímat, že student není výzkumná jednotka a má se hlavně sám něco naučit. S tím by měl souviset i výběr zadání. Myslím, že je škola hodně uzavřená do sebe a řeší lokální témata – Prahu nebo menší města. Studenti se jen velmi výjimečně zabývají problémy mimo Českou republiku. Mně ale přijde důležité, aby se podívali do zahraničí, poznali jiné kontexty a prostředí, měli možnost potkat se s kolegy z jiných škol. Proto náš ateliér taková zadání občas vypisuje, a tuto internacionalizaci bych chtěl dál podporovat i z pozice děkana. Považujeme také za důležité, když studenti pracují ve variantách a mají možnost projekt řešit od konceptu až po detail fasády nebo interiéru. I to volbu zadání ovlivňuje.

Pravidelně si u vás studenti mohou zapsat i design-build projekt, kdy během semestru navrhnou a postaví drobnou stavbu jako třeba útulnu v Krkonoších nebo posed u Libčic nad Vltavou. Čím jsou tato zadání pro studenty přínosná?

Design-build projekty jsou mezi studenty velmi oblíbené. Navazují na teorie Johna Deweye, který považoval fyzickou zkušenost za základ procesu učení. Cílem je, aby studenti propojili teoretickou výuku architektury s reálným procesem stavění. Design-build projekt je pro ně i unikátní příležitost, jak pochopit konkrétní vlastnosti použitého materiálu a zpětně vtělit nabyté znalosti do architektonického návrhu. Snažíme se proto, aby přišli co nejvíce do styku s výrobním procesem, aby výslednou stavbu pouze nemontovali. Důležitá je komunikace s výrobou i tvoření vlastníma rukama.

U nás v atelieru také hodně dbáme na to, aby studenti pracovali na propagaci projektu. Je to součást povolání architekta. Nestačí projekt jenom navrhnout, ale architekt ho musí zároveň umět prezentovat klientovi a veřejnosti. To vše si studenti v rámci těchto projektů vyzkouší.

Náš první projekt pro KRNAP byla lávka přes Hlubokou strouhu. Studenti navrhli ocelovou konstrukci a ve spolupráci s Fakultou strojní ČVUT si udělali svářečský kurz. Nosná část byla svařena profesionály, ale zbytek si studenti svařili sami.

Takže studenti sami svařili pochozí rošt, po kterém chodí návštěvníci?

Ano. A to je přesně smyslem těchto projektů, abyste poznali zákonitosti konkrétního materiálu, naučili se s ním pracovat a tu znalost uměli zpětně promítnout do architektonického návrhu.

Z vašich plánů mě zaujal nápad na škole zřídit materiálovou knihovnu.

Naši studenti mají velký rozhled, i když často jsou ovlivněni budovou školy a nejraději staví z betonu. Rád bych podpořil práci s fyzickými materiály a zřídil materiálovou knihovnu, obdobně, jako to je na zahraničních školách. I když jsou dnes na vše digitální aplikace, fyzické pochopení materiálu je důležité. Je potřeba si na něj sáhnout, zjistit třeba jak voní, jak se chová na dotek, jak odráží světlo, a zároveň se dozvědět co nejvíc o jeho vlastnostech.

Chcete hledat i další prostorové zázemí pro větší projekty?

Obecně bych rád zlepšoval zázemí pro studenty. Jedna věc je dílna přímo v budově, která by měla být větší a lépe vybavená. Dílna je základ dobré školy architektury. Takže chci hledat možnosti uvnitř fakulty i mimo ni. Třeba pro práci s roboty – když už je ten robot moc velký, naše zázemí nestačí. Rád bych se pokusil o synergii s univerzitou a hledal stálé místo, kde by se tyto věci daly dělat.

Se studenty jste postavili i rozhlednu-maják v Libčicích nad Vltavou. Oficiálně je to ale stožár na vlajku, aby nemusel mít stavební povolení a abyste se vyhnuli zbytečné byrokracii. Nabízí se tedy, co si myslíte o složitosti českého stavebního práva?

U rozhledny jsme byli limitováni omezeným časem, který je na design-build projekty k dispozici, tedy obvykle jeden semestr. Tomu se snažíme projekty přizpůsobit. Ale i to s otázkou složitosti práva souvisí. Stávající zákon má přibližně 200 paragrafů a nikdo se v něm nevyzná. Nový zákon má paragrafů přes 300. Ostatně složitost vnímám také u studijního programu na Fakultě architektury ČVUT. Rád bych jej na základě diskuse se studenty a pedagogy a ve spolupráci s novým proděkanem pro pedagogickou činnost zjednodušil, což jsem si stanovil v rámci své děkanské práce jako jeden z hlavních cílů.