Architektuře a architektům vděčí Iwan Baan za své renomé a hvězdnou kariéru, během níž pracoval s takovými titány oboru, jako je Rem Koolhaas, Toyo Ito, Zaha Hadid či dvojice Jacques Herzog a Pierre de Meuron. Baan se však pouze za fotografa architektury nepovažuje. Jako absolvent Královské akademie umění v Haagu se vždy zajímal spíše o živé lidi a místa než o chladné objekty. Práci pro hypermoderní stavby ze skla a oceli ve velkoměstech na vzestupu tak po celou, již dvacet let trvající kariéru, prokládal výjezdy do míst s o něco méně blyštivou městskou krajinou. Své fotografické záznamy pak prezentoval v podobě výstav nebo výpravných publikací.

Zašlá sláva

Vydal se například do dvou velmi odlišných měst na různých kontinentech, jež mají však jedno společné – vznikly na zelené louce jako symbol nově budovaného státu a ideální města nového věku. Jedním je Brasília, kterou ve druhé polovině 50. let navrhl architekt Oscar Niemayer, a druhým indický Čandígarh, jejž o pár let dříve naplánoval francouzský architekt Le Corbusier.

Baan ve svých fotografiích obou zaznamenává protiklady, na které tam narazil: kdysi zářivě nová budova se skleněnou fasádou je dnes posetá klimatizačními jednotkami jako tvář pacienta trpícího spalničkami; dělník pracující na opravě silnice si – jaká to ironie – v kaluži před justičním palácem pere prádlo; úřednice ve světlem zalité kanceláři se téměř ztrácejí za vysokými stohy lejster, a jsou tak živým dokladem přebujelé byrokracie; nebo rozlehlá náměstí, která zejí prázdnotou, protože na nich lidé nenajdou ani kousíček stínu, v němž by unikli horkým slunečním paprskům.

„Tyhle momenty mě fascinují,“ vysvětluje Baan. „Vždy mě lákala periferie těchto idealizovaných měst. Často je totiž plná naprostého opaku, než jaký architekti zamýšleli.“

Moderní Afrika

Na podnět německého architekta Manuela Herze procestoval pětici afrických zemí, v nichž hledal něco, co si s tímto kontinentem většinou nespojujeme – modernistickou architekturu. Objekty postavené v 50. až 70. letech však vyprávějí opomíjený příběh nově nabyté nezávislosti mnoha zemí. Podobně jako kdysi nově zrozené Československo, chtěly mladé státy pomocí nových škol, univerzit či vládních budov vyjádřit víru v lepší budoucnost.

Mnohdy byly postaveny s limitovaným výběrem materiálů a mohly být vybaveny jen omezenými technologiemi, a tak měli architekti za úkol navrhnout důmyslné systémy ventilace nebo osvětlení bez použití elektřiny. O několik desítek let později je však fotografův objektiv zachytil v často zuboženém stavu ilustrujícím, jaký zájem o tyto často výjimečné architektonické poklady je. „Do vydání knihy v roce 2015 nebyly nikým zdokumentovány,“ připomíná Baan s tím, že připravuje další vydání zaměřené na Nigérii. „Je důležité zaznamenat, jak tyto budovy vypadají dnes, v době významných změn a proměny afrického kontinentu.“

Kýč a nekonečná města

Baan se však nevyhýbá ani známějším místům naší planety. Fotografoval například rozlehlou americkou megapoli Los Angeles či kýčovité doupě hazardu Las Vegas, jež postavil do protikladu se starobylým Římem. V kalifornském městě si všímal nejen okázalých vil v Beverly Hills, ale i tradičních mexických mariachi v parku s ošlapaným trávníkem, lidí živořících pod monumentálními dálničními nadjezdy, ale také překvapivé biodiverzity jako vedlejšího efektu migrace, kdy přistěhovalci z nejrůznějších koutů světa do nového domova přinášeli nové rostliny. V Las Vegas jej upoutaly nejen kýčovité městské dekorace a všudypřítomná nabubřelost, ale rovněž zákulisí tamního velkého divadla pro turisty, jež není až tak nepodobné tomu, jehož je po staletí svědkem italská metropole.

Na moderní západní velkoměsta se Iwan Baan rád dívá z ptačí perspektivy. Z vrtulníku zaznamenal New York, Dubaj, Kjóto, Chicago, Paříž, Sao Paolo, Miami, Houston, Tokio či Katar. Na fotografiích zobrazujících houf velkolepých mrakodrapů, kolem nichž se do dálky, až kam oko vidí, rozpíná městská krajina menších staveb a rodinných domů.

„Záběry ze vzduchu pro mě mají velký význam,“ vysvětluje Baan s tím, že divákovi poskytují kontext a v případě třeba Dubaje ukazují i absurditu města, jejž tvoří úzký pruh výškových budov včetně té nejvyšší na světě a kolem se rozpínající zástavba v poušti.

Do práce

Principy své volné tvorby uplatňuje i při zakázkách pro nejslavnější architekty. Na snímcích nezachycuje pouze budovy, jejich detaily a použité materiály, ale zasazuje je do okolního kontextu, fotí je ve velkých celcích a do kompozic začleňuje lidi, ať už náhodné kolemjdoucí, nebo dělníky při dokončovacích pracích.

Ostatně k práci pro ně se dostal shodou okolností, když se roku 2004 seznámil s Remem Koolhaasem. Ten jej požádal, aby zdokumentoval výstavbu sídla čínské centrální televize CCTV v Pekingu. Iwan Baan pořídil fotografie, jimž dominovala masivní ocelová konstrukce, ale nebyla sama – hlavními postavami snímků se zdají být dělníci pracující na výstavbě nové dominanty čínské metropole, které fotograf zachytil při práci, ale i během intimnějších chvil, kdy si večer připravovali večeři ve stavebních buňkách rozesetých po okolí.

V Číně se seznámil s dalšími architekty a zakázky se začaly hrnout. Baan si získal pověst vynikajícího fotografa, který do zobrazování moderní architektury vnáší neotřelé postupy. Jeho snímky nezachycují pouze budovy, ale často přinášejí svědectví o hluboké transformaci, jíž města nebo dokonce celé země, do nichž jsou zasazeny, procházejí.

O své tvorbě a svých oblíbených projektech mluvil Iwan Baan v CAMPu na vlastní masterclass. Pusťte si záznam přednášky: