Pravá vesnická zastávka

Pravá vesnická zastávka. Tak se jmenuje koncept, který vznikl v nenápadném městysi Krucemburk na Vysočině pod vedením architekta Davida Ptáčka. Klasická stará zanedbaná vesnická zastávka prošla rekonstrukcí, na kterou čekala jako na spásu, a výsledkem je zabydlený pokoj, jakýsi vesnický obývák nebo dokonce pohádková babiččina světnice. Bez přehánění. Jednoduchá bělostná stavba o čtyřech stěnách totiž nabízí útulný prostor se stolem, židlemi, knihovnou a vcelku překvapivě i zrcadlem. Stěny přívětivého domečku pokrývá tradiční modrý válečkový vzor. Většinu vybavení navíc poskytli sami místní obyvatelé, kteří o zastávku dodnes pečují a chodí sem třeba pravidelně zametat nebo zalévat květiny. Zastávka je krásně chráněna před větrem a deštěm. Jakmile si vyberete z poličky dobrou knihu, opravdu není kam spěchat. Oprava pravé vesnické zastávky začala v roce 2016 a otevřena byla na podzim 2017. Pozornost upoutala o něco později, když získala Grand Prix Architektů 2020 a nominaci na Českou cenu za architekturu.

Čekárna jako z pohádky

Roztomilou zastávku od ateliéru DPA Davida Ptáčka najdeme také v nedaleké obci Hluboká. Jednoduchá dřevěná stavba se sedlovou střechou připomíná malý domek s klasickým vesnickým tvaroslovím i proporcemi, stejně jako staré hodiny „kukačky“. Objekt obklopují původní majestátní břízy. Interiér doplňuje jednoduchá dřevěná lavice. Nesmí chybět ani polička na sdílené knihy, koš a lipový list pro štěstí. Zpevněné plochy před objektem jsou provedeny ve skládané žulové kostce. Základním stavebním materiálem zastávky, která nahradila původní socialistický papundeklový přístřešek, je lokální smrkové dřevo a snad vše z něj pocházející – trámy, latě, prkna i šindele. Poněkud neobvyklá byla rychlost realizace, která se stihla za pouhé čtyři měsíce od zadání. Zastávku ale realizovali místní kameníci a truhláři. Snad jsou na ni patřičně pyšní dodnes.

Zastávky v Račím údolí

Obec Bernartice se nachází v okresu Jeseník a v širší povědomí vešla po roce 2014, kdy zde na základě zadání osvíceného a příjemně ambiciózního starosty Mojmíra Michálka proběhla rekonstrukce secesní Tančírny v Račím údolí podle návrhu SBORWITZ Architekti. Příběh nových autobusových přístřešků zde začal docela jednoduše. V Bernarticích se jednoho dne rozhodli, že vymění staré autobusové zastávky za nové. Nebáli se však odvážnějšího designu. Oslovili projekt Nahá vesnice a během let 2017 až 2018 ozdobily vesnici zastávky kombinující například černou vodovzdornou překližku s modřínovými profily. Jejich konstrukce je samostatná a velmi bytelná. Přístřešky byly vyrobeny ve dvou variantách, černé na straně vnější, světlé uvnitř a naopak. K obci náleží také menší lokality Buková a Horní Heřmanice. Každá část obce tak získala vlastní verzi zastávky, byť materiály zůstávají stejné. Je to vlastně takový drobný detail. Bernartice se ale vyplatí navštívit nejen autobusem, ale také je si je pořádně projít pěšky nebo na kole. Vše je tu uklizené, obecní hostinec vítá příjemně tlumenými barvami, o zeleň je vzorně postaráno.

Cestou na Svatý Hostýn

Svatý Hostýn je jedno z nejznámějších míst v České republice. Každoročně jej navštíví tisíce lidí, zdaleka však nepřitahuje pouze věřící poutníky, ale také turisty a sportovce. Podobnými slovy začínala v roce 2015 diplomová práce architekty Lenky Jalůvkové z ateliéru ValArch. Pro svou práci si vybrala 7 uzlových míst. Jedním z nich byla lokalita budoucí autobusové zastávky U hřbitova. Ta vznikla až po nemalé osvětě, mírném nátlaku a nekonečném přesvědčování, po kterém vedení města Bystřice pod Hostýnem kývlo a souhlasilo s umístěním zastávky od lokálního studia. Úpravou projektu z diplomové práce vznikl jednoduchý objekt, který dnes slouží jako nástupní bod do Hostýnských vrchů a na samotný Svatý Hostýn. Konstrukčně jde o rámovou dřevostavbu, kompletně provedenou z českého modřínu a usazenou na pohledovém betonu. Informační systém tvořený třemi prosklenými poli nabízí mapu Hostýnských vrchů, Bystřice pod Hostýnem a jízdní řády. Celá plocha je zvýrazněna žulovými dlažebními kostkami, které byly recyklovány z původní silnice ve městě. Zastávka je celkově jednoduchá, přehledná, nikterak přehnaná, hezky prosvětlená a přívětivá. Snadno si dokážete představit, že se tu rádi zdržíte déle, než je nutné.

Konec dobrý, všechno dobré

Cílem úpravy konečné zastávky Brno-Jundrov byla jasná reorganizace veřejných prostor a komunikací. Jednou z priorit přitom bylo bezbariérové řešení. Výsledný objekt od architektů Davida Šroma a Václava Štojdla ze studia PROAM ARCHITEKTI dnes slouží jako symbol konečné zastávky, v budoucnu by však mohl fungovat také jako dobíjecí stanice elektrobusů. Zastávka skrývá technickou místnost, zázemí pro řidiče i prodejní prostory pro budoucí trafiku, prodejnu pečiva nebo třeba občerstvení. Obchodní část je s veřejným prostorem propojená skrze velké okna v kruhovém rámu. Objekt technického zázemí zaujme na první pohled. Okamžitě si všimnete výraznějšího přístřešku, který svým půdorysem reaguje na trasy pohybu chodců. Prakticky zároveň řeší dané prostorové a legislativní limity jako je změna geometrie nástupní hrany zastávky nebo stávající sítě technické infrastruktury. Objekt je navržen jako ocelová konstrukce. Fasádu z antracitového hliníkového falcovaného plechu citlivě doplňuje dřevěný obklad z modřínových prken. Střecha je pak navržena jako extenzivní zelená. Realizace byla dokonce nominována na Českou cenu za architekturu.

A jaká je ta vaše nejoblíbenější zastávka, na které si rádi necháte ujet autobus těsně před nosem?