Nástroje na konkrétní cirkulární řešení

Chtěli jste, aby vaše kniha The Flexible City fungovala jako příručka, jak vytvořit cirkulární města?

Ano. Naše architektonická kancelář má ambici psát knihy o tematice, které se věnujeme. Cirkularita a klimatická adaptace se stala výraznou částí naší práce, a to vždy poměrně komplexně. Pro nás jako architektonickou a urbanistickou komunitu je to zásadní téma, takže si myslím, že kniha je skvělou možností, jak zjistit, co se vlastně v této oblasti děje. Zároveň je to dobrá cesta, jak stimulovat architektonický výzkum. Ostatně je to většinou právě zvědavost, co nás motivuje řešit udržitelnost a péči o klima.

Když si architekti a urbanisté odkudkoliv z Evropy vezmou vaši publikaci, co jim přinese? Jak mohou využít myšlenek a příkladů, o kterých se dočtou?

Ta kniha se snaží otevřít dveře. Nenabízí konkrétní řešení, které můžete přímo aplikovat do projektu, ale představuje různé nápady a principy. Kromě toho ukazujeme právní možnosti a finanční mechanismy, které můžete využít k odstartování změny. Všechny tyto nástroje ale musí někdo přetransformovat podle potřeby konkrétních projektů. My věříme, že toho bude naše čtenářstvo schopné.

Chápu tedy správně, že si někdo přečte vaši knihu a je na něm, aby vymyslel konkrétní řešení?

Přesně tak. Například jedním z nástrojů je upcyklace a my píšeme o konkrétních projektech, které ji využívají a dávají materiálům nový život. Tento princip se dá zařadit do architektonických návrhů spoustou způsobů – je to na lidech, kteří návrhy vytváří. Ti se musí rozhodnout, jaká cesta bude ta nejlepší.

Změna v reakci na přímou hrozbu

Zmiňujete, že „evropská města jsou ochotná zavést cirkulární politiky a klimatickou adaptaci, ale že je to jednodušší říct, než udělat.“ Máte ze svého výzkumu nějaké příklady, jak bychom mohli docílit toho, aby zavedení udržitelných změn bylo jednodušší? Jak můžeme motivovat architektonickou a developerskou komunitu, města a všechny subjekty, aby udělali krok k cirkulární budoucnosti?

Nejsilnější motivace je, když přímo zažijete dopady neekologického chování. Představte si například záplavy kvůli silným dešťům a zvýšení hladiny řek. To vás přiměje k tomu, abyste tomu svůj pozemek a nemovitosti nějak přizpůsobili. Pak existují abstraktnější vztahy k prostředí, při kterých se nemusíte potýkat s přímými dopady klimatických změn. Například architekti a designéři mají obecně určitou odpovědnost vůči okolnímu světu a myslím, že to platí pro každého z nás. A kromě toho existují také právní regulace, které mohou sloužit jako vynucovací prostředek. V knize popisujeme nástroj takzvaného „zákazu bourání“, což je nástroj, který nepovoluje demolici. Žádná z evropských zemí toho zatím nevyužívá, ale je to způsob, jak přimět lidi, aby byli kreativnější při opětném používání už existujících struktur.

Mohl byste mi ukázat příklad, kde přímé dopady klimatické krize inspirovaly lidi k tomu, aby přistoupili ke změně?

V knize se můžete dočíst o projektu v Lyonu. Břehy řeky Rhôny tam fungovaly jako parkoviště a pravidelně se zaplavovaly. Město bylo přesvědčené, že se to musí změnit, takže investovali do vybudování garáží. Přestavěli také nábřeží a vytvořili z něj příjemný veřejný prostor osázený stromy a další zelení.

Jenže jaké jsou způsoby, jak přimět ke změně i soukromé vlastníky? Ty k ničemu moc nutit nemůžete, pokud nepůjdete vyloženě právní cestou.

Tady můžu nabídnout zkušenost ze naší vlastní praxe. Společně s dalšími designéry jsme navrhli vstupní prostor univerzitní nemocnice v Amsterdamu. Investorem byla nemocnice, tedy soukromá organizace. Dříve to bývalo rozsáhlé parkoviště a bylo několikrát do roka zaplavené, což vytvářelo velké problémy i pro sanitky, které tudy musí projíždět. Takže se nemocnice rozhodla situaci změnit a v soutěži vybrali náš projekt. My jsme navrhli změnit alespoň polovinu parkoviště v park, který teď dokáže přebytečnou vodu jednoduše absorbovat.

Můžete také zmínit některé z nástrojů z knihy, které jsou určené hlavně k motivaci soukromých vlastníků?

Je tam jeden nástroj, který se jmenuje „finanční rizika“. Ukazuje, že když vlastníte nemovitost, můžete se rozhodnout dvěma způsoby. Buď investujete do vylepšení svého pozemku, anebo čekáte, až přijde nějaká katastrofa. Můžete si vypočítat, kolik vás asi taková pohroma bude stát. Pak si ale začnete uvědomovat, že je lepší investovat, protože náklady na případné opravy by byly mnohem vyšší. To vás může motivovat k tomu, abyste pozemek upravili s ohledem na klimatickou změnu.

To souvisí se vzděláváním veřejnosti. Máte pocit, že propracovanější vzdělávací systém v otázkách udržitelnosti by pomohl?

Určitě, jenže je otázka, jakou formu by to vzdělávání mělo mít. Jako město máte možnost zavádět pilotní projekty v různých čtvrtích. Lidé si tam můžou vyzkoušet, co změna znamená a jaké dopady má na jejich život. V Nizozemí máme problém s dešťovou vodou, protože si lidé svoje zahrady dláždí. Na některé ze čtvrtí pak můžete ukázat, jak prospěšná je oproti tomu zeleň – všechny ty divoké rostliny, včely a další hmyz. To může lidi inspirovat.

Pilotní projekt jako laboratoř

Něco podobného se povedlo v Barceloně: město tam zavedlo superbloky a ukázalo lidem, že omezení automobilové dopravy pro ně může být výhodné. Je to jeden z těch příkladů, kde byli lidé přímo zasaženi a museli kvůli tomu jednat?

Problémy se znečištěním ovzduší a horkem byly tak závažné, že město prostě muselo něco udělat. Na začátku vytvořili pouze jeden superblok složený z devíti bloků a vyloučili z vnitřní zóny automobilovou dopravu. Z toho udělali pilotní projekt, který byl úspěšný, takže pokračovali v dalším zavádění superbloků.

Obyvatelstvo Barcelony tedy vidělo, že to funguje dobře a jejich veřejné prostory jsou najednou příjemnější.

Přesně tak. Zároveň se na tom prvním zkušebním pokusu něco naučili. Pilotní projekty totiž mohou sloužit jako laboratoře změny. Když dáme našemu plánu konkrétní podobu, tak to můžeme postupně vylepšovat.

Mohl byste uvést příklady takových laboratoří?

Ve Finsku architekti vytvořili modulární bytový komplex. Na začátku postavili jenom jeden dům, protože si chtěli tu inovativní formu bydlení vyzkoušet. Během procesu dokázali vychytat problematická místa a na základě toho navrhli další dva domy. Vytváření pilotních projektů je také o experimentování. V centru Paříže vytvořili speciální budovu, kde lidé mají soukromé zahrádky a můžou si tu sami pěstovat plodiny. Pokud tohle bude úspěšné, vyřeší to spoustu problémů s produkcí jídla ve městě. Ve Vídni zase firma IKEA investovala do experimentální budovy, která funguje jako knihovna. Je tam samozřejmě IKEA obchod, ale v parteru najdeme další služby jako pekařství, potraviny nebo kavárnu. Navíc má dům otevřenou strukturu, která je porostlá zelení.

Takže vlastně pomáhá, když soukromá společnost může inzerovat svoje úspěchy v oblasti adaptability na klimatickou změnu.

Ano, je to tak. Ve švédském městečku Skellefteå je zase kulturní centrum Sara, které bylo hned po dokončení největší dřevěnou budovou na světě. Najednou sem opět jezdí turisté, aby centrum viděli. To bylo pozoruhodné hlavně z toho důvodu, že město v posledních letech hodně trpělo úbytkem obyvatelstva. 20. století bylo věkem betonu, a lokální dřevěný průmysl tak upadal. Lidé chudli a stěhovali se pryč. Teď si ale lidé více uvědomují cirkulární a ekologické hodnoty dřeva jako stavebního materiálu, takže lokální průmysl opět získává šanci.