Tento týden začíná v CAMPu váš nový program Gen Praha. O co se jedná?

Gen Praha je nová diskuzní série, která zkoumá, jak Prahu prožívají různé generace obyvatel a jak se na aktuální témata dívají společenské vědy. Nápad vznikl během diskuze s mým kolegou Martinem Kebzou. Říkali jsme si, že by CAMPu slušel formát, ve kterém o městotvorných tématech diskutují nejen architekti, ale i sociální a humanitní vědci, spisovatelé nebo další odborníci. Součástí pořadu budou také krátké videoankety natočené přímo v ulicích města. Pořad navíc sleduje cyklus života od dětství po stáří. Moderace se ujmeme právě my se zmíněným kolegou: já coby antropolog a Martin coby geograf. Je to trochu experiment. Moc se těším a všechny zvu.

Čemu se bude věnovat první večer?

První setkání nese název Na tříkolce za městem a zaměří se na dětskou zkušenost se suburbanizací. Typickými obyvateli nových sídel, tzv. pražských satelitů, jsou totiž rodiny s malými potomky. Relativně vzdálená práce, vzdělání dětí i služby vyžadují velmi časté cestování autem, které se stává symbolem svobody a stereotypem zdravé rodiny střední třídy. Nemůže mít ale přejíždění dopad na vývoj dětského mentálního zdraví? Ptáme se také, jestli stačí v obcích doplnit vybavenost a vše bude v pořádku. Jsem moc zvědavý na odpovědi našeho hoststva, sociální geografky Petry Špačkové, sociolog*žky Lindy Coufal a autorky populárních knih pro děti a mládež Milady Rezkové.

Jaká budou další témata tohoto cyklu?

Na podzim dáme prostor klimatickému aktivismu. Mnoho českých studentů a studentek cítí úzkost, stávkami upozorňují na probíhající změny klimatu a požadují systémové změny. Generaci rodičů na životním prostředí obecně záleží a ohrožení vnímá. Zůstává však politicky netečná, nechce zásahy do osobního blahobytu a tvrdí, že má konat především stát. Vládní kroky jsou ale zatím nedostatečné. Tento díl plný generačních střetů plánujeme na 8. listopadu. O měsíc později, 6. prosince, pak důkladně probereme fenomén gentrifikace, který stále neumíme nebo snad ani nechceme krotit.

Pracujete v Kanceláři strategií a politik udržitelnosti. Co vše má vaše kancelář na starosti?

Kancelář připravuje městské strategické dokumenty, různé koncepce i konkrétní projekty pro podporu udržitelného rozvoje Prahy. Zkusím být konkrétní a pár z nich vybrat. Pro Prahu je zcela zásadní již platná Strategie rozvoje bydlení. Městu dlouho chyběla a teď na to doplácíme. Je proto nejvyšší čas, aby podle ní političky a politici jednali. Aktuálně také evaluujeme Strategický plán schválený v roce 2016. To se děje, kromě jiného, také tak, že vedeme rozhovory s různými odbory magistrátu, městem zřízenými organizacemi i městskými částmi a zhodnocujeme, jak jim plán pomáhá, nebo naopak nepomáhá v jejich činnosti. Zkrátka, jak se ho daří překlopit do praxe. Výsledky analýzy představíme v CAMPu v listopadu. Usilujeme o nastavení lepší spolupráce v rámci metropolitního regionu. IPR Praha byl také pověřen vytvořením metodiky udržitelného rozvoje nových městských čtvrtí. Ta nám pomůže určit, jak by tato nová území měla vypadat, aby fungovala dobře po stránce environmentální, sociální i ekonomické. A závěrem, což je také důležité, spolupracujeme s městskými organizacemi, jako jsou Operátor ICT, Kreativní Praha nebo Pražský inovační institut na tom, jak do Prahy propsat iniciativu Nový evropský Bauhaus.

Jak může Praha čelit klimatické krizi?

Česká republika je závislá na hnědém a černém uhlí. Na těžbě neobnovitelných zdrojů jsme postavili naši ekonomiku, která je navíc energeticky velmi náročná. Myslím, že status quo není morálně udržitelný. Pokud nechceme dále přispívat k degradaci planety, Praha a Česko musí vzít velmi vážně Zelenou dohodu pro Evropu a nastoupit na cestu transformace.

Máme Klimatický plán hl. m. Prahy, jehož cílem je snížit emise CO2 o 45 % do roku 2030. To je zásadní ambice. Nyní ale potřebujeme plán implementovat. Nesmí skončit v šuplíku. Praha například v následujících letech vysází 1 000 000 stromů. Postupně rozšiřuje své vodní plochy, nedávno vyrostl třeba rybník v Letenských sadech. Mění se také postupy, jak se starat o stromořadí, faunu i flóru obecně. To vše pomůže adaptaci na změny klimatu. Z pohledu mitigace, tzn. omezení znečištění, budou ale klíčové emise z dopravy a energetiky. Opatření v plánu jsou velmi technická, což je jeho silná i slabá stránka. Objevují se také hlasy, že město nepostupuje dostatečně rychle. Souhlasím, že je potřeba být ve střehu a sledovat jak činnost Komise pro klima vedenou Martinem Bursíkem, tak zodpovědné politiky. Nestačí však přihlížet a čekat, jestli se to městu povede. Každý by si v plánu měl umět najít „to své“ téma a odpracovat lepší budoucnost spolu s námi. Také stojí za úvahu, zda bychom neměli víc regulovat výstavbu.

Mohli bychom se inspirovat někde v zahraničí?

Kontinenty se oteplují dvakrát rychleji než oceány a severní polokoule dvakrát rychleji než ta jižní. V Evropě tak budou důsledky klimatické krize intenzivnější, což zažíváme již dnes. Paříž má například stále větší problémy s efektem tepelných ostrovů a mnohé studie ukazují, že na tom může být na našem kontinentu zdaleka nejhůře. V jejím případě přispívá kombinace hustoty osídlení, urbanismu, architektury, materiálů a zeměpisné šířky. Místní politici i odborníci si to však uvědomují. Letos proto schválili nový bioklimatický územní plán, který podřizuje řízení a rozvoj potřebám ekologické transformace. Navrhují také urgentní zásahy na úrovni designu městských čtvrtí i konkrétních ulic, což popisuje dokument Paříž při 50 °C.

Změní se toho opravdu hodně. Francouzská metropole se v letních měsících stane daleko více nočním městem, čemuž by měly jít naproti i kulturní organizace se svým programem prodlouženým do pozdních hodin. Město také buduje systém speciálně chlazených zařízení, kde lidé v největších vlnách horka najdou útočiště. Školy se promění v oázy chladu. Ulice přijdou o asfalt. Náměstí budou zastíněna. Založí se 300 hektarů parků. Řeka Seina se ještě víc otevře plavcům. Střechy i kostely se stanou novým občanským zázemím. Zaměstnavatelé zavedou „siestu“ a upraví pracovní dobu. To vše doplní trénování občané-zahradníci, kteří budou „město lásky“ ozeleňovat. Jako sociální antropolog také fascinovaně sleduji změnu jazyka, s níž plány přicházejí. Jde o termíny jako dopravní restrikce, termální renovace, cirkulační koridory, rostlinné dědictví, uhlíkové rozpočtování, technická solidarita, právo na svěžest nebo kolektivní adaptační reflex.

Na Institutu působíte bezmála rok. Čemu jste se věnoval předtím?

Jsem sociální antropolog a rozvojový expert s mnohaletou zkušeností s aplikovaným výzkumem. V roce 2010 jsme založili výzkumnou organizaci Anthropictures, jejímž cílem bylo prostřednictvím kvalitativních dat přispět ke zlepšení života v Praze i dalších městech. Základem byl pro nás vždy terénní výzkum a hodnotové souznění s klienty. Mapovali jsme komunity v okrajovějších částech Prahy i regiony, které trpí strukturálním znevýhodněním. Tvořili jsme také studie hodnot a postojů u specifických skupin, socio-prostorové analýzy využití různých parků i náměstí. Pomáhali jsme s participativní plánováním, několikrát i pro IPR Praha.

Hodně jsme se na tom naučili. Naše cesty se sice profesně rozešly, ale ty zkušenosti vrůstají do nových projektů a kolektivů. Za všechny zmíním Marii Heřmanovou, toho času v Sociologickém ústavu Akademie věd, Báru Bírovou, která dnes působí jako ředitelka Platformy pro sociální bydlení, Michala Lehečku, donedávna vedoucího Laboratoře udržitelného urbanismu ve spolku AutoMat, a Lukáše Hanuse, jehož práce nyní přispívá například k tvorbě územní studie Letňany–Kbely.

Jaké byly vaše začátky na Institutu a jaké hodnoty do své práce vnášíte?

První měsíce byly zajímavé a různorodé. Na jaře jsem například organizoval seminář Praha úsporná, kde jsme se zabývali tím, jak využít současné zdražení energií jako příležitost ke změně. Politici a zástupci městských organizací, neziskovek i soukromého sektoru se shodli na bodech, které je potřeba řešit, aby se v metropoli mohla rozvíjet komunální a komunitní energetika. Mezi ty hlavní patřilo přesvědčení, že bez aktivní veřejné správy, dat a technologií to nepůjde. Nyní byla vládou schválena novela energetického zákona známá jako Lex OZE II. Pro rozvoj obnovitelných zdrojů energie je to důležitý krok. Pokud novela projde také parlamentem, budou u nás mezi aktivními spotřebiteli zapojenými do výroby elektřiny moci vznikat nová energetická společenství.

Do své práce jdu vždy s tím, že udržitelnost není poleva na dortu a hezké slovíčko. Tak jako nedopadá změna klimatu na všechny stejně a pro ty bohatší je snazší se jí vyhnout, nejsme ani za spravedlivější a čistší společnost zodpovědní všichni stejným způsobem. Ano, řešme, jak uhlíkově náročný je životní styl každého z nás a udělejme proklimatické volby tak svobodně dostupné a svobodné, jak jen to bude možné. Velký posun ale musí nastat u těch, kteří na znečišťování kapitalizují nejvíce. Tam musí být naše pozornost.

Jste také dokumentární filmař. V roce 2020 jste dokončil první celovečerní snímek Žít vodu. O čem je?

Jordánsko je druhou nejsušší zemí na světě. Tamější vesnice a města trpí extrémním nedostatkem vody. Obyvatelé v rozlehlé poušti Wadi Rum mají vodu doslova pod svýma nohama, povolení k hlubinným vrtům mají ale pouze velké zemědělské podniky a přímořské město Aqaba, s nímž má jordánský král velkolepé plány. Film byl uveden na českých i zahraničních festivalech a nyní jej distribuujeme jako edukační nástroj po celém světě. V listopadu se bude promítat také v CAMPu v rámci doprovodného programu výstavy Praha zítra? Město a řeka.