Tvoje diplomová práce vypráví příběh ohrožené rostliny v moderní konzumní společnosti. Jak tenhle nápad vznikl?

Vždycky jsem byl hodně zaujatý přírodou. Celá moje rodina je vědecky založená – táta i děda byli paleobotanici a věnovali se prehistorickým druhům rostlin, děda působil celý život na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, táta zase v Národním muzeu. Všichni jsou u nás buď doktoři, nebo vědci. Tedy kromě mě a mých sester, my už kráčíme vlastní cestou, ale věda mě rozhodně ovlivnila. Můj projekt Paradox of Isoëtes: Future of Almost Lost Species zkoumá vztah člověka a přírody na příkladu ohrožené vodní rostliny jménem šídlatka. Česká varianta této rostliny, šídlatka jezerní, jejíž původ sahá až do prvohor, mě zaujala hlavně tím, že je na jedné straně nesmírně vzácná a téměř vymřelá a na druhé vypadá úplně obyčejně, jako trs trávy. Pochází navíc z ledovcových jezer, které se dnes vytrácí, což je další velmi silné ekologické a environmentální téma, jež mě hodně zajímá. Ve své diplomové práci vycházím z myšlenky, že nejjednodušší způsob, jak dnes zachránit ohrožený druh, je učinit ho užitečným pro člověka. Zaměřil jsem se proto na proces komodifikace rostlin tím, že jsem z ohroženého druhu vytvořil materiál a přeměnil jej ve spotřební zboží v podobě jednorázového příboru.

Proč zrovna příboru?

Jednorázový příbor s minimální životností pár minut, který je vytvořen z extrémně ohroženého druhu rostliny, je dokonale absurdní. Inspirovala mě ale i kniha filozofa a sémiotika Rolanda Barthese Říše znaků. Barthes v ní srovnává evropskou a japonskou kulturu a popisuje příbor, kterým jíme v západní společnosti, jako brutální způsob, jak cokoliv konzumovat – nožem a vidličkou člověk jídlo radikálně řeže a nabodává ho, zatímco když používá jídelní hůlky, jídlo si neagresivně nabírá a podává. Je to jen teorie, ale zaujala mě. Příbor je pak přenesenou kritikou západní konzumní společnosti.

Projekt vznikal ve spolupráci s botaniky a ekology. Jak to fungovalo?

Na výzkumu se podíleli vědci z Národního muzea a Botanické zahrady. Spolupráce s dalšími odborníky ale probíhala na více úrovních. Já jsem byl vlastně „jenom“ takový creative director. Součástí instalace jsou artefakty (zmíněná rostlinka šídlatka a výsledný příbor), ale i vzorky materiálů a videoesej, jež nese celý příběh pevněji než samotná instalace. Video jsem vytvořil v úzké spolupráci s Klárou Míčkovou, která s dalšími techniky pomáhá realizovat veškeré audiovizuální zážitky v CAMPu a se kterou jsem se v CAMPu seznámil. Klára dělala nejen střih celého videa, ale podílela se i na jeho storytellingu. Pomáhal mi i Štěpán Beneš, můj další kolega z CAMPu, se kterým jsme navrhovali architekturu spekulativního skleníku, ve kterém by mohla být šídlatka pěstována ve velkém. Materiálový výzkum jsem zase konzultoval s materiálovou designérkou z Design Academy z Eindhovenu, Andreou De La Peña Aguirre.

Tvoje diplomka je hodně teoretická, kritická. Není to zkrátka funkční design. Ty jsi ale vystudoval produktový design. Jak se tohle obhajuje na UMPRUM?

Nakonec dobře, ale bylo to trochu drama. Studoval jsem v Ateliéru produktového designu u Michala Froňka a Jana Němečka ze studia Olgoj Chorchoj. Ti mému přístupu k designu nebránili. Naopak byli otevření po celou dobu mého studia. Před UMPRUM jsem studoval v Plzni u designérky Jany Potinor, u které jsem se dostal blíže ke konceptuální tvorbě. UMPRUM mi především pomohla ujasnit si, co chci říct, a srozumitelně to vykomunikovat. Proto je pro mě u mé instalace tak důležitá vizualita, která pomáhá získat divákovu pozornost.

Myslím, že role designu není jen řešení problémů a navrhování dalších a dalších konkrétních produktů, ale i kladení otázek. Věřím v design, který pokládá otázky, rozšiřuje obzory, je kritičtější a výzkumný. Moje práce možná není funkční v tom smyslu, že se nejedná o reálný produkt, ale je funkční v tom, že předává myšlenku a budí reakce.

Tohle nakonec rezonovalo i při mé obhajobě. Diplomku jsem prezentoval asi 15 minut, dalších 45 jsme vedli diskuzi. Krásné ale bylo, že nakonec mezi sebou bouřlivě diskutovali samotní členové komise o tom, jestli tohle je nebo není design, jestli to má smysl a tak dále. Já jsem produkt použil jako jazyk, jak vyprávět (možná delší) příběh. To v mnoha lidech vzbudilo emoce. Nakonec to krásně shrnul designér Matěj Coufal, který byl oponentem mé spolužačky a také se účastnil obhajob. Řekl něco jako: „Právě toto je podstata tohoto projektu. Tímhle se naplnil jeho cíl, tím, že o tomto tématu diskutujeme tři čtvrtě hodiny a projekt nám předkládá otázky.“

Diplomka má ale velký úspěch i ve světě. Kdy všude jsi ji už vystavoval?

Hned po obhajobě jsem se přihlásil a byl vybrán mezi finalisty do Diploma Selection, mezinárodní soutěže v rámci Designbloku 2024. V říjnu jsem se dostal na Dutch Design Week v Eindhovenu, který se zaměřuje spíše na progresivní a kritičtější přístup k designu. Na konci loňského roku jsem se dostal ještě na přehlídku inovativního designu Alcova Miami 2024 a sezónu jsem zakončil výstavou v galerii UM na UMPRUMce.

Jak dlouho jsi pracoval v CAMPu jako kustod?

Byl jsem tady asi tři roky. CAMP mi přišel skvělý od svého začátku, sledoval jsem to, když se otevíral. Pak jsem využil příležitosti a jednoho dne zareagoval na inzerát. Chtěl jsem být nějakým způsobem zapojený do komunikace plánování města, přijde mi to velmi zajímavé. Člověk má k dispozici výstavu v CAMPu a denně mluví s nejrůznějšími lidmi, slyší jejich dotazy, názory, ale i námitky proti jednotlivým projektům v Praze. Postupně jsem si vyzkoušel další pozice od produkce menší vlastní akce po přípravu výstavy. Podílel jsem se třeba na nové malé verzi výstavy Praha zítra? Město a řeka, kterou jsme vloni chystali pro Kobku 17 na Smíchovské náplavce. Práce v CAMPu je užitečná zkouška komunikace.

Co jsi měl nebo máš na CAMPu nejraději?

CAMP je otevřený a úžasně různorodý. Máš tu výstavu, architekturu, design, ale i krátkodobé umělecké intervence, umění, hudbu, film. Potkáš tu hrozně moc zajímavých lidí od kustodů přes produkci, programové koordinátory, odborníky na rozvoj města a samozřejmě architekty. Samostatnou kapitolou jsou pak kustodi a technici. To je taková bublina, svět sám o sobě. Jsme vlastně hodně prorostlí, pomáháme si. Vznikají tu nové projekty, o kterých mluvíme. Lidi tuhle práci chtějí dělat, protože jim CAMP dává jednoduše smysl. To, že můžu lidem říct: „…nerozumíte něčemu ve městě? Nevíte, co se v Praze bude stavět? Tak prima, běžte do CAMPu a tam vám všechno vysvětlí,“ to mi přijde geniální!