Co vás přivedlo k myšlence komunitního bydlení?

Tomáš Růžička: To si náhodou pamatuju přesně. V roce 2012 jsme vyrazili na diskuzi o krizi bydlení do Café V lese. Mezi hosty byli zástupci německého syndikátu nájemních domů, kteří mluvili o komunitním bydlení, sdílených hodnotách i prostoru. Ale k tomu se ještě určitě dostaneme. Nesmírně se nám to líbilo. Okamžitě jsme věděli, že chceme něco podobného zkusit v Čechách.

Tomáš Němeček: U mě se to různě vyvíjelo. Na začátku jsem bral komunitní bydlení jako zajímavý koncept. Dnes je to pro mě a mou rodinu jediná možnost, jak bydlet v Praze bez strachu, že mi majitel neprodlouží nájemní smlouvu nebo se astronomicky zvýší nájem.

V roce 2017 jste založili spolek Sdílené domy. Jeho základy první aktivity ale sahají až do roku 2014. Čemu jste se věnovali?

Tomáš R.: Inspirovali jsme se právě německým a rakouským prostředím. Na začátku jsme třeba pořádali promítání dokumentu o komunitním bydlení To je náš dům! Film jsme uvedli v Praze, Brně, Plzni, Ostravě a Liberci. Dělali jsme různé přednášky, vystupovali na festivalech. Tomáš N.: Jsme také součástí mezinárodní sítě MOBA, která se zabývá dostupným bydlením. Jsou zde spolky ze Slovinska, Chorvatska, Srbska či Maďarska. Příklady dobré praxe ze západní Evropy jsou skvělé, ale situace v postkomunistických zemích je samozřejmě jiná. U nás existuje strašně moc překážek a nulová veřejná podpora.

Tomáš R.: Spolek Sdílené domy dnes funguje také jako zastřešující organizace a pomyslný kontrolní orgán pro naše další projekty. To jsou právě jednotlivá sociální družstva, která spravují vlastní nemovitosti. V Praze je to První vlaštovka, nově máme sociální družstvo také v Děčíně. Věřím ale, že tím nekončíme.

Sociální družstvo První vlaštovka je váš pilotní projekt. Jaké byly jeho začátky?

Tomáš N.: Snažili jsme se kopírovat systém syndikátů nájemních domů, který vznikl v Německu před třiceti lety a dnes spravuje více než 190 domů. Samozřejmě jsme vše museli adaptovat na české prostředí. Hodně jsme bojovali třeba s právní strukturou. Jeden z našich hlavních cílů je vykoupit domy z trhu tak, aby trvale sloužily pouze pro bydlení. Velmi dlouho jsme proto řešili, jak to udělat, abychom dům, který si nyní společně koupíme, nemohli později prodat na komerční bydlení. Jinými slovy: abychom svým potenciálním budoucím zlým já zabránili jakkoliv vydělat na prodeji domu. To je právě zásadní rozdíl mezi našim sociálním družstvem a klasickým družstevním bydlením. Nikdo z členů sociálního družstva není vlastníkem, družstevní podíl tedy nelze prodat. Všichni zde budeme pouze v nájmu.

Jak družstvo funguje?

Tomáš R.: Aktuálně máme v První vlaštovce deset členů. Je také potřeba říci, že ne všichni členové budou bydlet v domě, ve kterém dnes stojíme. Někteří s projektem pouze sympatizují a podporují myšlenku komunitního bydlení. Členové družstva na začátku složili vstupní vklad, jedná se však o nižší desetitisíce korun. Dále budou měsíčně platit nájem. Podíl není spojený s žádným konkrétním bytem, ale s celým projektem. Pokud člen odejde, vyplatí se mu zpět členský vklad. Počítáme však, že zde lidé budou zůstávat spíše delší dobu.

Velmi důležitá je pro nás také solidarita. Nepotřebujeme generovat zisk. Nájmy v našem domě proto budou nízké. Samozřejmě se do nich promítne inflace, nikdy ale neporostou tolik jako ty komerční. V Německu a Rakousku už zkouší i model jakéhosi alternativního důchodu, kdy se členům po třiceti letech od startu projektu postupně vyplácí část jejich nájmu. Největší dřina totiž stojí na těch, co bydlení rozjíždí. Stejně tak některá sociální družstva investují část peněz z vybraného nájemného do dalších zajímavých komunitních projektů.

Jací lidé družstvo tvoří?

Tomáš R.: Jsme poměrně různorodá skupina. Máme tu fyzioterapeuta, knihovnici, sociální pracovnici, ajťáky, právníka, studenta, učitelku a samozřejmě už i několik dětí. Věkově se teď pohybujeme mezi 23 až 38 lety. Někdo nás oslovil na akcích spolku Sdílené domy, někteří z nás se samozřejmě znali už z minulosti. Pocházíme z různého prostředí i různých měst. Velmi pevně nás ale spojují politické názory a hodnoty. Solidarita je pro nás základ. Stejně tak vyvážená komunikace. Vždy se snažíme na schůzích na všem dohodnout společně. Nemáme žádného zázračného lídra, který by udílel rozkazy. Vše řešíme konsensuálně. Nejde nám o zisk, ale o bezpečné a dostupné bydlení. Věříme, že dokážeme inspirovat i ostatní.

Jak jste našli dům na Břevnově?

Tomáš N.: Na začátku jsme si to malovali docela růžově. Udělali jsme si seznam priorit: dům s velkou zahradou, nacházející se někde na metru, blízko centra, ale zároveň v klidné lokalitě. No, ale realita byla trochu jiná. (smích) Ceny nemovitostí jsou šílené, to ani nemusím komentovat. Museli jsme proto udělat kompromis. Jako první jsme nakonec obětovali zahradu.

Tomáš R.: Nakonec jsme našli tenhle dům na Břevnově. Je to hostinec z konce 19. století. Později sloužil jako kino nebo zájezdní hostinec pro turisty z Německa. Má proto nejen samostatné pokoje, ale i obrovský sál pro 150 lidí. Koupili jsme jej za 38 milionů na konci prosince 2021, tedy těsně předtím, než vystřelily hypoteční úroky do astronomických výšek. Musím přiznat, že dnes bychom jej už pořídit nedokázali.

Jak těžké bylo získat úvěr?

Tomáš N.: To byla náhodou docela legrace. (smích) No, jak se to vezme. Postupně jsme obešli všechny banky, které na českém trhu nabízejí hypotéku na nákup nemovitosti. Ale tvrdě jsme narazili. České banky neznaly naši právní formu. Zdáli jsme se jim příliš riskantní, nepasovali jsme do žádného mustru. Už jsme uvažovali, že bychom hledali levnější nemovitost mimo Prahu a nějak se na ni složili. Nakonec jsme narazili na německou nadaci Stiftung Umverteilen, která se specializuje na půjčky a investice do rozvojových projektů po celém světě. Její podmínkou byl však nákup domu v Praze. Fixaci s úrokovou sazbou 2,1 %, o které si dnes všichni můžou nechat jen zdát, máme na deset let. Lepší podmínky bychom nenašli nikde. Tento úvěr pokryl 70 % financí potřebných na nákup domu i na následnou rekonstrukci. Zbytek tvoří členské vklad a půjčky od členů družstva, známých či podporovatelů myšlenky komunitního bydlení. Úvěr postupně splácíme právě z nájmů.

Jak bude dům po rekonstrukci vypadat?

Tomáš R.: Dům bude složen z několika typů prostor. Primárně bude sloužit bydlení. Nebudou zde ale byty jako takové, spíše pokoje, aby měl každý nájemník své soukromí. Plánujeme také prostor pro setkávání, společnou kuchyň, prádelnu, cyklodílnu, dílnu, koutek pro děti. Rekonstrukci nám navrhují architekti ze studia Second Nature. Všechno je ale mnohem komplikovanější a pomalejší, než jsme si na začátku představovali. Nyní to vypadá, že by opravy mohly být hotové zhruba za rok a půl. Náš projekt ale není zrovna standardní. Jsme vlastně sami sobě developerem: nyní jsme zadavatelé i budoucí nájemci, ale ne vlastníci.

Dům bude přístupný také sousedům. Chcete zde pořádat různé semináře, přednášky, menší kulturní akce. Jak to bude fungovat dohromady?

Tomáš R.: Už to máme docela vyzkoušené. Na podzim jsme tu pořádali Zažít město jinak. Plánujeme třeba komornější koncerty a setkávání sousedů. Nakonec nemáme velkou zahradu, jak jsme si původně vysnili, ale jen malý průjezd. I tam se ale dají uspořádat drobné akce. Myslím, že bychom měli být otevřeni svému okolí, neuzavírat se sami do sebe. Komunitní aktivity navíc tady kolem Bílé hory docela chybí.

Sociální a komunitní rozměr projektu jsou pro vás prioritou. Je pro vás důležitá také ekologie?

Tomáš R.: Rádi bychom co nejvíce snížili naši energetickou náročnost. Chtěli bychom mít fotovoltaiku na střeše a na vytápění používat vlastní čerpadlo. Silně to ale ovlivňují finance. Nejraději bychom samozřejmě stavěli pouze z ekologických materiálů, ale podstatné pro nás je skutečně dostupné nájemné. Máme tu ale třeba padesát metrů hlubokou studnu, o které jsme na začátku nevěděli. Tu se teď snažíme nějak šikovně zakomponovat do projektu, abychom mohli šetřit vodou.

Jaké jsou podle vás největší výhody a nevýhody komunitního bydlení?

Tomáš R.: Výhod je spousta. Pořídit si dnes vlastní bydlení je nesmírně drahé. Člověk by samozřejmě mohl žít v nájmu, to samo o sobě problém není. Velmi komplikované jsou ale stále rostoucí ceny nájmu a krátkodobé nájemní smlouvy. Náš projekt nabízí vlastně to nejlepší z vlastnického bydlení (sami sobě jsme pronajímatelem, takže se nevyhodíme, a určujeme si, jak bude nemovitost vypadat) i nájemního bydlení (velmi nízké vstupní náklady, absence hypotéky na jedince). Pandemie také ukázala, jak smutné je ztvrdnout sám v bytě, bez styku s ostatními. Sdílet každodenní starosti i radosti s ostatními je jedno velké plus.

No, a nevýhody jsou ty stejné věci. Co se někomu líbí, druhého by omezovalo. Ne každý se chce setkávat s lidmi a pravidelně navštěvovat schůze. Někdo chce zkrátka zamknout dveře a mít klid. A to je také zcela v pořádku. Komunitní bydlení proto není plošné spásné řešení, ale jen jedna z alternativ. Řekl bych, že pro lidi, kteří rádi mnohé sdílí, to má jen výhody. Pro ty, kteří chtějí více soukromí a méně angažovanosti, existuje spousta jiných možností. Tedy pokud jsou bohatí. (smích) Jinak je to problém.

Co může město nebo stát udělat pro dostupné bydlení?

Tomáš N.: Já žiju poslední dva roky v Lipsku. Město už dávno pochopilo, že se mu podpora podobných komunitních projektů vyplácí. Když člověk dobře bydlí, je spokojený. Stabilní bydlení je podle mě základ stabilní společnosti. Město Tübingen třeba prodalo podobnému kolektivu celý jeden činžák. U nás je ale stále jediným kritériem cena, nikoliv veřejná prospěšnost. Město nebo stát by například mohly pomoci ručit za půjčky sociálních družstev. Také by pomohlo zjednodušení stavebního povolení. Stavební řízení je u nás neskutečně pomalé. Každopádně doufám, že my jsme pomohli dalším lidem. Nějaké další sociální družstvo třeba skutečně dostane v budoucnu úvěr od české banky. Našim cílem bylo nalézt přívětivý domov. Stejně tak jsme ale chtěli lidem ukázat, že to jde i jinak: nemusíte mít miliony nebo se zadlužit na třicet let, abyste dosáhli na důstojné bydlení. Alespoň v to stále doufám.