Váš projekt Reclaim Žižkov se zaměřuje na vznik dostupného a udržitelného bydlení. Mohl byste ho stručně popsat?

Reclaim Žižkov pracuje s myšlenkou transformace prázdných městských budov na síť kolektivního bydlení. Taková proměna by probíhala ve spolupráci mezi městem a místními. Každou budovu by spravoval nezávislý „not-for-profit“ kolektiv lidí, kteří v rámci podmínek ze strany města rozhodnou, jak budovu využijí. Pokud doplní bydlení například kavárnou, komunitní dílnou nebo komunitní zahradou, mohou generovat zisk na platbu nájmu a rekonstrukci budovy. Díky kolektivnímu financování (tzv. wealth pool) a záruce ze strany města by bydlení bylo dostupnější pro širší spektrum obyvatel a zároveň jistější proti vystěhování. Kolektivní správa budovy zase zaručí vyvážená práva jednotlivce v rámci kolektivu a naopak.

Jednotlivé kolektivy potom spolupracují v rámci „sítě kolektivního bydlení“. Pokud se tak například lidem změní životní situace, mohou si byty vyměnit, aniž by museli opustit svoji čtvrť. Další možností je cirkulovat materiál nebo sdílet prostředky pro zahrnutí dalších budov nebo pozemků v okolí. S větším počtem kolektivů pak může síť kvalitou a cenou konkurovat tržnímu bydlení, a vytvořit tak pozitivní protitlak probíhající krizi.

Pracujete s myšlenkou, že radnice městské části Praha 3 přemění svůj poloprázdný radniční blok v nové mikrocentrum s mixem dostupného bydlení, obchodu, zábavy a vzdělání. Jak je pravděpodobné, že se tenhle „papírový“ projekt bude někdy realizovat?

Zvolit si žižkovský radniční blok bylo ideální pro vyjádření pointy, že město a místní komunita mohou spolupracovat na pozitivní transformaci čtvrti. Kde jinde tedy začít, než okázale a přímo uprostřed? Mezitím si ale radniční blok dál žije svým životem – v jednom z prázdných domů je teď re-use centrum a do budoucna je v plánu využít celou prázdnou část znovu pro školu. Konkrétní návrh tedy realizace nečeká, koncept mikrocentra je ale v širším ohledu stále uplatnitelný, stejně jako dílčí architektonické zásahy – například ono vzájemné napojení domů skrze dvůr. Krátce jsem mluvil se starostou Prahy 3 a brzy vše probereme na osobní schůzce.

Nejde ale pouze o architekturu, Reclaim Žižkov je z velké části o jednotlivých nástrojích, které vůbec umožní vznik a udržitelnost dostupného kolektivního bydlení. Pokud strukturálně nevyřešíte kolektivní financování a správu, nenajdete legální rámec pro vznik „not-for-profit“ developmentu nebo správně nenastavíte každodenní fungování kolektivu, skoro nemá cenu se bavit o architektuře. Ten samý byt totiž může být stejně tak dostupným jako investičním, záleží na kontextu. Cílem tedy není projekt vzít a přesně v této podobě realizovat, ale skrze celkový narativ Reclaim Žižkov iniciovat různorodou aktivitu.

Proč zrovna Žižkov?

Protože Žižkov je jednou ze čtvrtí ohroženou gentrifikací a zároveň má aktivní místní komunitu a radnici. Mám na mysli projekty jako kreativní Prostor 39, sociální bistro Střecha nebo sociální centrum Klinika, které vznikají zespodu a jsou pro čtvrť důležité. Vedle toho se město snaží využívat svoje prázdné domy, jako například zmíněné re-use centrum nebo budoucí Dům tance v bývalých lázních v Husitské ulici. Reclaim Žižkov poukazuje na potenciál ve spolupráci těchto dvou světů.

Jak může vypadat dostupné a udržitelné bydlení 21. století?

Možná úplně banálně, ale musí být různorodé. Většinová západní společnost se pravděpodobně nechystá opustit svůj ideál vlastního bydlení v nukleární rodině. Realita je ale taková, že spousta lidí úmyslně nebo nuceně bydlí v nájmu a v bezpočtu formací – máme tu mezigenerační bydlení, svobodné rodiče s dětmi, studentské bydlení, spolubydlení v každém věku včetně seniorů, nebo kombinace bydlení s prací. Tržní bydlení je pro takové případy téměř vždy kompromisem, protože z principu produkuje unifikovanou nabídku pro abstraktní rodinu o čtyřech členech. K tomu navíc nahlíží na bydlení jako na komoditu, což je jádro všech současných bytových krizí.

Promítnutí této reality do našeho přístupu k bydlení tedy považuji za zásadní. Zakládejme družstva, stavme jako baugruppe, tvořme not-for-profit kolektivy! V nich můžeme sdílet ekonomickou zátěž, zahrnout znevýhodněné, vytvářet smysluplné vztahy, a nedělat kompromisy v našem stylu života. Nezáleží potom jestli chcete mít doma zlaté kohoutky nebo sdílet jednu kuchyň v deseti lidech. Pokud máte možnost se realizovat, budete svoje bydlení i udržovat. A praxe ukazuje, že environmentální zodpovědnost v těchto projektech přichází automaticky.

Opakovaným tématem na letošním festivalu New European Bauhausu bylo rozbíjení takzvaného „skleněného stropu”, který abstraktně odděluje iniciativy shora a iniciativy zdola. Vedení města často neví, kolik potenciálu ve svých obyvatelích má. Občanské iniciativy zase naopak často neví, že by se jim mohlo od města dostat podpory. Správně tedy číst nastupující tendence a vyjít jim vstříc – to se dá dělat. Curych podporuje tradičně populární družstevní bydlení výhodným pronájmem městské půdy. Berlín zase přizpůsobil legislativu pro usnadnění vzniku populárních baugruppe. Do obou měst se dnes jezdíme dívat na progresivní příklady inovativního bydlení.

Studoval jste v zahraničí, kde nyní žijete. Jak to vypadá s bytovou situací ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku a Rakousku?

Bakaláře jsem studoval v Praze a magistra v Lichtenštejnsku, kde nyní pracuji, bydlím ale v rakouském Feldkirchu a předtím jsem také žil a pracoval v Curychu – to je moje mentální mapa, ze které vyšel projekt pro Prahu. Lichtenštejnsko se velmi striktně brání populačnímu růstu a zároveň je to bohatá země, takže tady se o krizi bydlení příliš nemluví. Jako recept na krizi bych to ale nedoporučoval (smích). Z toho důvodu sem množství lidí dojíždí za prací, což má vliv i na okolí. Nájmy ve třiceti tisícovém Feldkirchu hned za hranicemi jsou tak často stejně vysoké jako ve velkých městech. Komentovat rakouské dění si ale nedovolím, protože Vorarlberg vnímám jako takový samostatný vesmír, který je náhodou součástí Rakouska.

Nejvíce bydlení tematizuje Curych, protože tam je nedostatkové a extrémně drahé. Je standardní tu bydlet v nájmu a dlouhé čekací fronty jsou na již zmíněná družstva. Ty tvoří přes deset procent zastavěné plochy města a jsou to inovátoři na poli bydlení. Kromě spotřebně šetrných konceptů, jako je 2000-Watt-Society (redukovaná spotřeba energie na osobu) už roky experimentují například s klastrovým bydlením. To je forma sdíleného bydlení s hierarchií soukromých a sdílených prostor, kde například tři rodiny sdílí jednu velikou kuchyň a dva obýváky. Kolektiv Kalkbreite nedávno dokončil projekt Zollhaus, kde poprvé testují halové bydlení inspirované squatováním opuštěných industriálních hal. Jsou to velké byty s vysokými stropy, do kterých si nájemníci vestaví příčky a patra podle domluvy. Role družstev pro urbánní transformaci Curychu je celkově velmi inspirativní příběh, shrnutý v knize New Housing Zürich – Typologies for a Changing Society.

Na čem aktuálně pracujete?

V ateliéru Gapont zrovna pracujeme na projektu bydlení pro lidi se speciálními potřebami – shodou okolností také forma kolektivního bydlení – a vedle toho se průběžně věnujeme několika dalším iniciativám. S Institute for Linear Research jsme nedávno vydali publikaci Atlas of Remoteness, která shrnuje výzkum lichtenštejnské krajiny pomocí chůze po rovné čáře. S kreativním kolektivem Ulrike Stark jsme nedávno oslavili první výročí. Ostatní členové zde tvoří grafiky, malby, koberce, ale i klaunská představení. Já mám zase prostor na práci na projektech jako Reclaim Žižkov. Ve vzduchu je také pro bono projekt Zásmucké příběhy, který se zabývá kolektivním příběhem tohoto mého rodného města u Kolína.