Kostel Nanebevzetí Panny Marie, sv. Benedikta a sv. Wolfganga v Kladrubech

O protagonistovi tohoto textu jsem neváhala ani vteřinu. Možná jsem měla. Když člověk píše o něčem velmi blízkém, má tolik myšlenek a vzpomínek, že snadno ztratí nit vyprávění. Motivovala mne rodinná fotografie, na které mě rodiče jako malou drží v náručí u řeky a nad námi na kopci se do nebe tyčí kostel Nanebevzetí Panny Marie, sv. Benedikta a sv. Wolfganga v Kladrubech.

Vyrůstala jsem v jeho stínu, aniž bych si uvědomovala, co přesně znamená. Na klášter jsem nejen každý rok chodili se školou, v chrámu jsme také museli každý rok hrát na koncertu ZUŠky, v rámci oživených prohlídek jsme areál poznávali po západu slunce i zkušenosti průvodce mi areál ukázaly v jiném světle. Klášter Kladruby je pro mě druhým domovem. Díky rodinným vztahům mohu přijít na kus řeči, sledovat události v chrámu z míst, kam bežný návštěvník obvykle nesmí, a můžu také pomáhat s úklidem po akcích a zažít ho tak v tichu.

Místní obyvatelé jsou zvyklí, že se občas někdo zeptá, kudy ke koním nebo k léčebně. O to víc patriota potěší, když potká někoho, kdo o třetím největším kostele v naší zemi – pískovcové, skoro devadesát metrů dlouhé ikoně barokní gotiky, citlivě umístěné do krajiny západních Čech, ví. Díky tomu se na chvíli zpřítomní časy, ve kterých byl Kladrubský klášter důležitým strážcem pohraničních hvozdů. Stavební podoba kláštera je také ozvěnou doby dávno minulé. Dnes se NPU snaží navrátit objekt do „původního stavu“ před zrušením kláštera. Jakoby se od roku 1785 v areálu nestalo či nepostavilo nic hodnotného. Po Třicetileté válce se klášteru podařilo získat zpět značnou část majetku, díky kterému se opat Maur Fintzgut rozhodl zpřítomnit zašlou slávu středověku přestavbou klášterní baziliky z 12. století.

Oslovil Kryštofa Diezenhofera a Jana Blažeje Santiniho Aichla. Dnes bychom podobnou zakázku označily za soutěž o návrh. Opat vybral Santiniho náročnější návrh. Jak finančně náročný byl si můžeme jen domýšlet. Opat Fintzgut před kontrolou spálil vše související s přestavbou a prohlásil, že se za své činy bude zpovídat pouze Bohu. Chrám byl dokončen roku 1726 – 3 roky po Santiniho smrti a 59 let před zrušením kláštera.

Mezi nejvýznamnější stavební úpravy v kostele patří kopule ve středu os kostela. Nejvyšším bodem kupole je královská koruna. Význam její přítomnosti má mnoho výkladů. Osobně mám ráda odkaz na královskou korunu, která všem v kraji připomíná hrobku Vladislava II., zakladatele kláštera, jednoho z mála Přemyslovců pochovaného mimo Prahu. Západní průčelí dříve navigovalo poutníky ke klášteru, proto se mu Santini podrobně věnoval. Jednou z nadčasových ingrediencí je světlo. Odborníci označují Santiniho práci se světlem za nadčasovou. Kostel nenudí i díky tomu, že každá denní doba má jiného protagonistu. Sílu paprsků zdůrazňuje bílá barva, kterou jsou natřeny dřevěné sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Vyprávěné příběhy jsem jako průvodce měnila podle toho, kdo ze zobrazených byl zrovna osvětlen.

Nejsilnější zážitek spojený se světlem, který z kostela mám, se týká tabernáklu. Tato asi 30 cm vysoká skříňka je důležitou součástí ceremonií. Ukrývá v sobě eucharistii. Kladrubský tabernákl je otočný a jeho čelní stranu zdobí Ježíš přibitý na kříž jen jednou rukou, tou druhou směřuje svou prýštící krev z rány do kalichu. Když byl Západočeský orchestr v rámci cyklu Kladrubské léto připraven představit své nastudování Mé vlasti, došel jeho dirigent za potlesku na připravený stupínek ve středu chrámu. Uklonil se, pozdravil první housle, zaklepal taktovkou a v hrobovém tichu plného očekávání zvedl taktovku nad hlavu tak, že se ukřižovaný Ježíš nacházel mezi právě zdviženou rukou a hlavou pana dirigenta. Jakmile rukou prudce trhl na znamení, začal hrát nejen orchestr, ale i sluneční paprsky začaly dopadat na zlacený tabernákl, od kterého se světlo odráželo dál. Zdálo se, že dirigent je pánem orchestru i počasí. V časech, kdy se mniši v kostele potkávali sedmkrát denně při společných modlitbách, mohla být i ona hra se světlem příjemným zpestřením denní rutiny.

Věřím, že je důležité stavbám věnovat čas. Nestačí je pouze vidět nebo je navštívit. Nejen barokní díla jsou plné symbolů, ohromujících prostorových souvislostí i řemeslných detailů. Ideální je s nimi trávit čas, vracet se k nim. Vnímat rytmus života kolem. Uchylujeme se ke zkratkám Instagramů, jako architekti se snažíme přiblížit lidem a učíme se používat marketingové nástroje, které jsou běžné v jiných odvětvích. Co když to není správná cesta? Něco postavit stále trvá delší dobu než například uvařit pokrm. U jídla je krom vzhledu důležitá hlavně chuť. Na rozdíl od staveb se kvalita pokrmu a jeho kuchaře projeví v kratším časovém horizontu. Je tedy lehčí zajít si na jídlo jinam než přestavovat dům. Co kdyby se nám podařilo přiblížit lidem – jaké výhody má žití v dobré stavbě? Jsem vděčná, že se díky kostelu a jeho tvůrcům učím lépe porozumět kvalitám, které přetrvají, i za příležitost zamýšlet se nad změnou hodnot v čase.

Tento text je prvním ze série článků s názvem Moje osobní ikona, které píší fanoušci architektury. Vychází z přednášky Karolíny Vránkové s názvem Jak psát o architektuře.

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →