Za rohem od Stephansdomu, když projdete hlavní vídeňskou nákupní třídou, dostanete se do ulice, kde najdete bílý nápis American Bar. Mosazný vchod je rámovaný růžovými mramorovými bloky, nad kterými je umístěn skleněný hranol, na jehož spodní části je v mozaice vyskládaná prosvícená americká vlajka doplněná o jméno podniku: Kärntner Bar. Uvnitř lokálu bílo-šedý kazetový strop, zeleno-bílá mramorová šachovnice na podlaze, a jakoby se před vámi otevírala velkolepá síň. Ve skutečnosti jste v malé místnosti, která není o moc prostornější než garáž. Můžete se zde usadit do dvou zelených kožených lóží nebo posedávat na vysokých thonetkách u barového pultu, který zabírá jednu třetinu prostoru. Osobní zóna se tu snižuje na milimetry. Geometricky uspořádané luxusní materiály se odrážejí v zrcadlech umístěných v páse u stropu po obvodu místnosti. Vytvářejí iluzi nekonečně plynoucího prostoru. A tak i přes jeho velikost, která je pouze 4,40 × 6,00 × 4,10 metrů, zde netrpíte klaustrofobií.

Ve své stati Ornament a zločin Adolf Loos napsal: “Opravdu neesteticky působí věci ozdobené ornamentem teprve tehdy, když byly provedeny v nejlepším materiálu, s největší pečlivostí a práce na nich trvala dlouho”. Takže ornamenty zde ani na mramorových nebo onyxových deskách určitě nehledejte. Byl také přesvědčený, že život, který vedeme, je v protikladu s předměty, které si stavíme kolem sebe. “Obklopujeme se stylovým nábytkem. Narážíme do něj, až se nám na kolenou dělají boule, při sezení se nám vtlačují ornamenty do zad i do míst, kde záda končí. Od různých zkrášlených držadel nádob se nám za poslední století udělaly renesanční, barokní a rokokové mozoly. Vůbec jsme nereptali, protože by nás jiní považovali za ignoranty.” Navíc byl unavený, ba rozčílený, ze záplavy dekorací na vídeňských fasádách. V Loosbaru proto najdete pouze jednoduché detaily. Stínidla lamp jsou tvořené hedvábnými záclonami, které prostoru dodávají přítmí.

Bar navrhl jedenáct let po té, co se vrátil z tříletého pobytu ve Spojených státech, který se zásadně podepsal na jeho tvorbě i smýšlení. Není tedy náhoda, že barový pult je lemovaný mahagonovou tyčí s bronzovými prvky, která odkazuje na americké salóny. Ani to, že uprostřed místnosti jsou mosazné westernové lítačky, které vám brání, abyste přepadli na schodiště vedoucí na toalety a do zázemí baru v suterénu. Tyto podzemní prostory si oproti přízemí na nic nehrají, jsou navržené pouze účelně.

Bar je dokladem Loosova tvrzení, že nekreslí plány, ale dělá prostory. Podobně jako můžete vidět na Raumplanu Mullerovy vily na Ořechovce. První i druhá světová válka vzala baru život, ten se zde postupně začal probouzet až začátkem 50. let 20. století, když se právě v prostoru pod ním scházeli umělci. Své tajné klubovně říkali podle slaměného obložení místnosti: Strohkoffer.

Věci se dějí na místech, říkal Adolf Loos, který věřil, že architektura přesahuje svou funkci a vytváří rezonující prostory pro liberální a demokratickou společnost. Ta však nikdy nesmýšlí stejně. Jeho Café Museum díky strohému interiéru získalo přezdívku Café nihilismus a obchodnímu domu Goldman a Salatsch na Michaelerplatz se kvůli rozmístění oken říkalo dekl od kanálu. Když ve Vídni vznikala jeho moderna, u nás kvetla secese Obecního domu architektů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky. Zde najdeme druhý nejstarší americký bar na evropském kontinentu inspirovaný chicagskými podniky. Byl otevřený čtyři roky po vídeňském a nachází se v suterénu budovy. Jeho stěny jsou obložené černými Rako dlaždicemi s bílou spárovací mřížkou. Mimo jiné kontrastují s lidovými obrazy Mikoláše Alše v mosazných rámech. Klenutou místnost osvětluje secesní lustr s motivem volavky od Františka Křižíka. Barový pult z černého mramoru doplňují černá kožená křesla korespondující s lavicemi v místní kavárně. Avšak atmosféru plnou secesní vznešenosti místy uzemněnou geometrickým art deco stylem rozhodně nemůžeme srovnávat s náladou, kterou nabízí jeho předchůdce, vídeňský Kärntner Bar.

Adolf Loos v textu Ornament je zločin napsal: „Já možná žiji v roce 1908, můj soused ale žije v období kolem roku 1900 a další v roce 1880 …Šťastná je ta země, která nemá takové opozdilce a marodéry. Šťastná Amerika!“. V progresivní architektuře podniku zhmotnil své myšlenky, které i dnes rezonují mezi jeho návštěvníky, včetně architektů a designérů. Jak se dnes proměňuje v jejich interpretacích?

Příběh baru pokračuje v Los Angeles. To si o Loosbar říká – víc než by se na první pohled zdálo. Za velkou louží se nachází komplex Mackey Apartments, který v roce 1939 navrhl student Adolfa Loose, architekt Rudolf Michael Schindler. Nyní byty fungují jako útočiště pro umělce a architekty z celého světa. Když se před pěti lety sešli v této rezidenci studenti Andreas Bauer, Christoph Meier, Robert Schwarz a Lukas Stopczynski zjistili, že z přiléhající garáže na jejich dvorku by se vzhledem k jejím proporcím dala vytvořit téměř identická maketa původního baru. Ze studentů se stali kutilové s nastřelovací sponkovačkou, z mramoru se stala OSB deska, ze skla síťovina na moskyty, ze dřeva papírová lepenka a z garáže byl Los Bar.

O dva roky později v podobném složení s podobnou myšlenkou, ale v Bruselu v galerii Etablissement d’en face. Christoph Meier, Ute Müller, Robert Schwarz a Lukas Stopczynski vytvářejí instalaci pro suterén galerie a poměrně rychle opět zjišťují, že rozměry jsou stejné šířky a výšky jako jejich oblíbený lokál ve Vídni, ale o 44 % delší. Zařízení zde odkazují k podzemí Loosbaru, které našli na archivních fotografiích. Vzniká tak nový STROOKOFFER.

Do třetice všeho dobrého, tentokrát zpět ve Vídni, a se zásobou dlaždiček. Další varianta Loosbaru pojmenovaná LAX BAR opět odmítá materiální bohatství a luxus původní verze. Umělci redukují architekturu Adolfa Loose na podstatu prostoru a soustředí se znovu na její proporce. Celá místnost je tvořena pouze kachlíky, zrcadly a světly. Záměr? Použít prvek k vytvoření absolutních prostorů charakterizovaných spárovou mřížkou. Inspiraci k této parafrázi nenašli v Obecním domě, ale u francouzského umělce Jeana-Pierra Raynauda, který s oblibou obkládá celé domy bílými čtvercovými dlaždicemi o rozměrech 15x15.

Úplně jinak na to jdou designéři z rakouského studia Breaded Escalope. V roce 2015 na Vienna Design Weeku představují kus dřevěného nábytku podobný barové komodě na vysokých nohách. Ve skutečnosti se jedná o miniaturní bar pro dva. Můžete se usadit naproti sobě a zavřít se do barové skříně. Uvnitř se vám nabízí stejný pohled jako v Loosbaru, neustále se zrcadlící strop. K dispozici je i původní popelník z baru a komín pro odvětrání kouře z cigaret.

Adolf Loos byl mezi architekty začátku 20. století zvláštním zjevem. Kladl velký důraz na to, že to čím se obklopujeme, ovlivňuje naše pocity i činy. Měl radikální názory a odpovědi snad na všechny otázky nejen v oblasti architektury a nábytku, ale často se vyjadřoval i ke společenskému chování a odívání: Muž bez klobouku?; Jak má vypadat sportovní oblek?; Batika?; Kožich ve městě?; Dlouhé či krátké kalhoty?. Bohužel se už nedozvíme, co by řekl na reklamu, kterou v Loosbaru před osmi lety natočila firma Gucci. Říkal, že úkolem architekta je navrhnout náladu budovy dle účelu, pro který je zamýšlena. Má k nám promlouvat, dát nám najevo, jak se v ní máme chovat.

Interiér American baru má stále po více jak sto letech téměř vše z původní atmosféry a je od roku 1959 památkově chráněný. "Muzeum, které servíruje nápoje.” Tak o něm mluví Marianne Kohn, která ho už téměř třicet let řídí. Jen je smutné, že před vchodem stojí reklamní slunečníky a ratanová křesla pro turisty, aby si mohli udělat check do svých deníčků, že v baru byli, i když se zrovna dovnitř už nevešli. Zastavila se tu i celá řada celebrit. Takže drb: koluje historka, že režisér Quentin Tarantino pojmenoval po jedné z barmanek postavu ve filmu Kill Bill II. 

Loosbar funguje jako teleport do jiné doby a současně je dokladem, že když máte dobré nápady, stačí vám garáž, z které můžete udělat revoluční meisterstück. Sedíte namáčknutí na zelené sedačce v rohu baru. U mahagonového stolku pijete Loos-G’spritzen a jste fascinováni kompozicí, která vás obklopuje. Vše je zde promyšleno do posledního detailu. Kvalitní materiály dodávají nejen prostoru, ale i vám, pocit sympatické jedinečnosti. Letos slavíme sto padesát let od narození jeho autora, architektonické ikony a našeho brněnského rodáka, takže s trochou patetismu: Prost! teda Na zdraví!