Je ráno, květen roku 1970, a po pozemku vily se rozléhá dětský smích a hlasy rodičů a vychovatelek. Slunce se probojovává přes stromy až k oknům vily, která se probouzí z ranní malátnosti. Tyčí se na pražském vršku nad Smíchovem lhostejná vůči osudu předešlých majitelů, na první pohled nedotčena vší hrůzou historie. K vile Winternitz míří poslední opozdilci; děti se loučí s rodiči a vbíhají do vily. Ta jako by svým rozvržením, kterému její architekt jako první začal říkat Raumplan, byla přímo stvořená na schovávanou.
Rodinná vila, původně pro Josefa a Jenny Winternitzovi a jejich dvě děti Suzanu a Petra, je poslední Loosovou realizovanou budovou. Z venku nijak výrazná vila splývající s okolními budovami, snad jen uspořádáním oken, napovídá, že uvnitř se skrývá opravdové bohatství.
Děti se hned rozbíhají všemi směry. Jedny po schodech dolů, kde je byt domovníka a technická místnost, jiné do přízemních společných prostor. Lustry tam visí ze stropu jako obrovské balóny a slunce, které ozařuje terasu, přes obrovská okna vytváří mapy na podlaze. A ty nejrychlejší už po schodech vybíhají do nejvyššího patra, kde kdysi bydlela vychovatelka dětí a kuchařka. To ale děti netuší a ani nemohou. Jim se jen moc líbí terasa, která se nahoře rozprostírá, je z ní vidět přímo do ulice. Děti si stoupají na špičky a mávají svým rodičům, kteří odchází do práce.
V listopadu roku 1931 si JUDr. Josef Winternitz nechal od Adolfa Loose a Karla Lhoty navrhnout vilu pro něj a jeho rodinu. Adolf Loos nebyl sázkou naslepo; Josef Winternitz právně zastupoval doktora Františka Mullera, jehož vila ve Střešovicích byla dokončena jen dva roky předtím. Zároveň se traduje, že si architekt ve vile Winternitz splnil přání, která mu František Muller nedovolil. A budiž mu přáno, neboť rok po dokončení stavby Adolf Loos umírá a vila se tak stává jeho posledním realizovaným projektem.
A tak v jedinečném interiéru poletují děti a jejich vychovatelky, které pravděpodobně ani netuší, kdo byl Adolf Loos, či Karel Lhota. Šest úrovní domu a nespočet možností, kam se schovat, toho děti samozřejmě hned využijí. Například v přízemí mezi cihlové zídky, které ohraničují schody, nebo za dveřmi do knihovny. Vila v sobě ukrytá mnohá tajemství. V jedné chodbě jsou dokonce patery stejné dveře vyskládané za sebou, ale pouze troje z nich jsou pravé. Vila i její pozemek se pro děti stávají skvělým útočištěm, kde mohou zapomenout na problémy okolního světa. A to jak během války, tak během okupace a totality.
Sama rodina si však nový domov příliš neužila. Roku 1941, tedy 9 let po jejím dokončení, je nucena pod tlakem rasové perzekuce vilu předat nacistům. A roku 1943, kdy je rodina transportována do Terezína ve vile vzniká mateřská školka, která je zde až do roku 1997.
Nejradši však mají děti vilu v zimě; tiché okolí a výhled na zasněženou Prahu. Přes Nové město a Národní divadlo dohlédnou až na Malou Stranu, Hradčany a Strahov. Velká okna, některá natřená výraznou žlutou a modrou, jiná lahvově zelenou jim září na cestu, když za zimního pološera odchází domů.
Rodina Winternitzova byla deportována z Terezína do koncentračního tábora Osvětim, kde byli Josef se synem Petrem okamžitě zabiti. Jenny a Suzana dostaly práci ve fabrice. A zatímco dětem v zimě na cestu svítila velká okna Winternitzovy vily, Jenny a Suzana přežily válku jen díky teplu ze strojů. Luxusní prostory vily tak nuceně vyměnily za hrozivé podmínky koncentračního tábora. Když se po válce vrátily do Prahy, Československý stát uznal a obnovil vlastnické právo. Zároveň však na dědičky uvalil dědickou a milionářskou daň a navrácení vily bylo zatíženo exekucí. Jenny a Suzana se tak do vily nikdy nepodívaly a zbytek rodiny se o ní dozvěděl až v roce 1991 při přípravě restitucí.
V roce 1997 dětský smích na pozemku vily Winternitz utichá. Po školce ve vile zůstávají vrstvy linolea na podlaze, necitlivé stavební úpravy a zničené obložení. V roce 2002 se rodině povedlo vilu zrekonstruovat do původní podoby. Postupovali podle starých dopisů od Adolfa Loose a většinu vily obnovila rodina vlastníma rukama. Od roku 2017 je vila otevřena veřejnosti.
Necitlivý zásah do architektury nezažila pouze vila od Adolfa Loose. Nejznámějším příkladem je vila Tugendhat, která krom taneční školy sloužila i jako ubytování pro vojáky Rudé armády a jejich koně. Mnoho staveb se z necitlivosti historie už nikdy nevzpamatovalo, z některých jsou tzv. brownfieldy, jiné už ani nestojí. Pozoruhodný výsledek, jakým rekonstrukce vily Winternitz do původní podoby dopadla, vznikl jen díky nezměrné energii celé rodiny. Vila tak vlastně dostála jednomu z Loosových hesel: Z venku nemá dům nic prozrazovat, uvnitř však nechť vyjeví celé své bohatství. A bohatstvím právě ve vile Winternitz není pouze architektura, ale i historie a rodinný příběh znázorňující nespravedlivé osudy mnohých Čechů jak během, tak i po druhé světové válce.
Autorkou textu je Alena Harciníková.
Tento text je prvním ze série článků s názvem Moje osobní ikona, které píší fanoušci architektury. Vychází z přednášky Karolíny Vránkové s názvem Jak psát o architektuře.
