Kdo je Michael Sorkin?

Michael Sorkin byl architekt a urbanista, který se proslavil nejen tím, co sám navrhoval, tedy udržitelnými projekty v architektuře i městském plánování, ale také tím, že psal a vyučoval. Pro mnohé je jedním z nejbrilantnějších autorů kritických článků a odborných publikací současnosti a podle toho, jak jsou jeho texty vystavěné, byl myslím i úžasný přednášející – jedním z těch, jehož přednášky jsou nabité posluchači a rozhodně na nich nikdo neusíná. Své studenty vnímal a respektoval, aspoň podle toho, jak citlivě je občas ve svých textech zmiňuje.

Rozhodně s ním každý nesouhlasil, ale jeho názoru si lidé velmi cenili – i proto vyučoval na téměř dvou desítkách prestižních univerzit, jakými jsou Akademie výtvarných umění ve Vídni, Architectural Association v Londýně nebo Aarhus School of Architecture v Dánsku. Ve Spojených státech pak přednášel třeba na univerzitách Cooper Union, Columbia, Yale, Harvard nebo Cornell. Od roku 2000 byl vedoucím programu urbanismus na City College of New York, kterou měl opravdu rád a byl na ni hrdý.

Ve své soukromé praxi vedl projekční kancelář Michael Sorkin Studio a neziskovou společnost Terreform, která se zabývá především výzkumem ekologického plánování. Mluvím o něm bohužel v minulém čase, protože v březnu roku 2020 v plné autorské síle zemřel na covid-19. Byla to opravdu nečekaná a bolestná ztráta.

Sorkin bývá často považován za radikálního kritika architektury. Proč?

Vycházel z tradice, kterou reprezentuje i Jane Jacobs. Té ostatně věnoval hned první kapitolu své knihy. Měl také bohaté zkušenosti s revoltujícími 60. léty, konkrétně s jejich svépomocnými komunitami a squattingem. Nenechal se ohromit velkými jmény starchitektů současnosti – nebál se poukázat na to, jak nezajímavá jejich díla ve skutečnosti jsou, ale na druhou stranu dokázal mnohá ocenit. Určující pro něj byla spravedlnost a rovný přístup ke zdrojům, které zmiňuje častěji než estetické kvality architektonických i urbanistických projektů, i když i ty jsou pro něj důležité.

Pro české čtenáře budou jeho myšlenky možná ještě radikálnější, protože u nás není tak silná levicová tradice a třeba marxismus na sobě nese kvůli naší historické zkušenosti velké stigma. Možná ale i proto je načase se přestat bát nálepek a realisticky se zamyslet nad Sorkinovými myšlenkami, protože i ve velkých městech Česka se začíná dít to, o čem psal již před lety, totiž že vyloučení méně privilegovaných skupin vede ke ztrátě autenticity a rozmanitosti městského života – a tedy ke ztrátě jeho životaschopnosti.

Jakým tématům se věnuje kniha What Goes Up?

Publikace je souborem kratších úvah na různá témata, která se však všechna točí kolem architektury, urbanismu, jejich dopadů na společnost a otázek, které přinášejí pro budoucnost. První část je konkrétnější a věnuje se do velké míry kontextu Ameriky a ponejvíc pak New Yorku, ale závěry, ke kterým dochází, mají obecnější platnost. Druhá část je pak trochu abstraktnější, ale i zde vychází z konkrétních příkladů, třeba i z Jižní Ameriky, kam putoval mimo jiné s architektkou Zahou Hadid.

Publikace vyšla v roce 2018. V čem je dnes aktuální? A v čem naopak zestárla?

Ano, to je pravda, mnohé texty jsou dokonce ještě starší, protože se jedná o jejich sbírku, a nejstarší je dokonce už roku 2010. Na některé z nich už se díváme z odstupu, zvláště na ty, které pojednávají o stavbách, které v dané době ještě nebyly dokončené, nebo o politikách konkrétních starostů a vlád. Nicméně vzhledem k tomu, jak napřed jeho úvahy na jeho dobu byly, a vzhledem k tomu, že v českém prostředí se ke spoustě těmto věcem dostáváme teprve postupně, řekla bych, že je pro nás dnes naopak dost aktuální.

Sorkin například považuje za samozřejmé, že města mají být inkluzivní, tedy zohledňovat všechny své uživatele, i ty znevýhodněné, a doprava multimodální s omezením té automobilové. Takže třeba snil o tom, že by hlavní manhattanskou avenue obsluhovala tramvaj. Také ukazoval, jaké problémy přinášejí předměstí či jak klamná je myšlenka, že by jejich obyvatelé jen plnili americký sen o vlastním majetku, o který se sami zasloužili. Vysvětluje, že, jejich výstavba byla ve skutečnosti výsledkem spousty subvencí a nejrůznějších forem podpory – a dodnes je jejich provoz z hlediska infrastruktury drahý a dotovaný. Jeho argumenty jsou naprosto racionální, informované a konkrétní. Dnes jsou podobné myšlenky vlastně už trend, ale spousta dnešních českých politiků i velká část společnosti je pořád vnímá jako velice radikální. Jsem proto ráda, že se k našim čtenářům dostává tak dobře vyargumentovaný, sofistikovaný a respektovaný pohled.

Sorkin byl rodák z Greenwich Village, později se přestěhoval do gentrifikované a luxusní Tribecy. Je spojení s těmito konkrétními čtvrtěmi New Yorku v knize znát?

Bezpochyby ho to ovlivnilo a také se na žití na obou místech velice konkrétně odvolává. Sorkin rád psal o tom, na co se denně dívá z okna nebo kolem čeho chodí do práce. Ano, chodil pěšky a byl na to hrdý. Takže jeho texty často odrážejí zdejší zkušenost. Pro české čtenáře a čtenářky je velká výhoda, že píše o městě, se kterým máme asi všichni alespoň zprostředkovanou zkušenost, kulturně se totiž odráží ve spoustě filmů, knih i jen novinových zpráv – je na rozdíl od velkých měst Afriky, Jižní Ameriky nebo Asie stále součástí naší prioritní kulturní sféry. Já sama jsem v New Yorku pobývala jen krátce, a přesto jsem tak nějak pokaždé tušila, o čem píše, ještě než jsem si začala dohledávat podrobnosti. A dozvěděla jsem se, podobně jako z knihy Neviditelné město, kterou IPR Praha vydal loni, také spoustu drobných pikantérií! Zajímavé také je, jak reflektoval tu změnu svého přestěhování z hlediska sociálního a třeba i psychologického – jak ji vnímal sám na sobě.

Jaký je podle Sorkina jeho současný New York? Jaké má problémy? Jakým výzvám čelí?

Z hlediska mého čtení jeho knihy je největším nebezpečím to, že městskou krajinu New Yorku, tedy jeho jednotlivé stavby i prostor mezi nimi, budou formovat finančně silní hráči, kterým politické vedení města nebude schopné klást dostatečné podmínky. Dostatečné z hlediska toho, co je potřeba pro celkovou udržitelnost města, ale i pro maximální využití jeho možností. Mluví také o nebezpečí zahušťování, které je z jeho pohledu nutné, aby se omezilo rozrůstání měst do krajiny a zmrtvění jeho centra, ale určitě není všespásné a nese s sebou také jistá často podceňovaná rizika. Ukazuje také konkrétní příklady toho, jak dobře míněné myšlenky vedení města na řešení nedostatku bydlení mohou mít devastující účinky. A vzhledem ke změnám klimatu se samozřejmě také obává toho, že kroky vedoucí k zamezení jeho dopadů budou příliš pomalé nebo nespravedlivé.

Sorkin se hodně opírá do krize a cen bydlení, gentrifikace a komercionalizace veřejného prostoru. Kritizuje v tomhle ohledu třeba památník 9. září na Wall Street. Mohla bys tyto jeho postoje přiblížit?

Myslím, že ve věci Ground Zero a oblasti kolem je Sorkin asi nejrozpolcenější a texty této knihy také dobře odrážejí to, že vznikaly postupně, jak se celá oblast budovala. Na jednu stranu je velmi náročný na kvalitu zde vzniklých staveb a vymezování zón určených pro vzpomínku a těch komerčních, na straně druhé se nebojí pochválit kontroverzní stavbu, jako je právě stanice PATH od Calatravy. Je to pochopitelné – za prvé tragédii sám prožil a silně se ho dotkla, což nastavilo jeho očekávání, za druhé jako „místňák“ kolem novostaveb prostě často chodil a sledoval jejich vývoj.

Osobně mi také přišlo zajímavé, s jak silným odsudkem se vyjadřuje například k plánům Kolumbijské univerzity na výstavbu kampusu ve vnitřních částech města nebo k machinacím s prodejem práv na vzdušný prostor na dosud nezastavěných pozemcích. V obou případech jde totiž o to, že se v dané části město může stát příliš unifikovaným, příliš jednoúčelovým a ve výsledku mu hrozí degradace.

Sorkin několikrát odkazuje na legendární novinářku, aktivistku a kritičku architektury Jane Jacobs. Dá se říct, že je jistým pokračovatelem jejích myšlenek?

Rozhodně! Jak už jsem zmiňovala, je jí věnována hned první kapitola knihy a i dál se k jejímu odkazu vrací. Pro oba byli důležití lidé a to, jak se jim ve městě žije – a pohledem dneška to, jestli si v něm vůbec mohou dovolit žít. Myslím, že je propojovalo to, co tedy sice řekl někdo jiný, ale ve skutečnosti přesně tahle věta v knize také zazněla: totiž že svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech. Oba také sdíleli názor, že města by měla být navržena pro lidi, nikoli pro auta a byrokratické ideály. Sorkin stejně jako Jacobs obhajoval participativní plánování a zdůrazňoval důležitost místního kontextu a komunity v architektuře i urbanismu. Anebo ještě jinak, jeho práce, podobně jako ta Jane Jacobs, kladla důraz na udržitelnost, sociální spravedlnost a autenticitu městského života.

Co může kniha podle tebe přinést českému čtenáři v roce 2024?

Podle mě jsou to témata, kolem kterých je dnes asi nejvíc sporů, když dojde na rozhodování v oblasti architektury a urbanismu. Jak zařídit, aby ve městě i nadále mohli bydlet lidé, kteří zajišťují jeho každodenní chod, ale mají nižší příjmy? A jak to udělat tak, aby žili důstojně, nebyli soustředění do unifikovaných sídlišť, které pak působí jako urychlovač všemožných problémů? Jak zařídit, aby nebyli do svého bydlení vrženi, ale spolupodíleli se na něm? Kde najít inspiraci pro alternativní přístupy k městskému plánování takového bydlení? Když chci ve městě postavit opravdu důležitou a klíčovou stavbu, jak přistupovat k návrhům starchitektů – je jejich jméno a zkušenost zárukou kvality? A co veřejný prostor, na který město nemá dostatek peněz, a rádo proto využije toho, že se o něj postará finančně silný developer – nicméně za cenu jeho komercionalizace? Jak se tyhle hry vlastně hrají a je zde vůbec vítězů? A má architekt, urbanista nebo ten, kdo určuje stavební politiky, tyhle záležitosti řešit? Čím se má řídit? Všechny tyto otázky jsou pro současnost z mého pohledu stále aktuálnější, a to nejen u nás.

Jak Sorkin píše?

Miluju Sorkinův jazyk. A nenávidím ho! Sorkin je nesmírně vzdělaný, brilantní myslitel a zběhlý řečník. Používá věty na deset řádek, které jsou i tak myšlenkovými kondenzáty – a jsou nabité referencemi. Míchá knižní výrazy, co nenajdete ani v běžnějších slovnících, s newyorským slangem a místy i vulgarismy. Když k němu sedám, je to, jako bych luštila sudoku. Půjde to takhle poskládat? Mám tam všechno? A dá se to vůbec číst? A plyne to pořád tak suverénně a zábavně jako v originále? Musím říct, že než jsem první polovinu knihy dala číst editorce, byla jsem dost napjatá, co mi na to poví. A to jsem zvyklá na náročné filosofické texty, které také vyžadují velkou dávku soustředění a pečlivou volbu slov i analytickou přesnost. Opravdu doufám, že se nám výsledek povede a čeští čtenáři nebudou příliš ochuzení, jakkoli je originál vždy prostě originálem.

Nu a pro ty, co se zajímají o moderní technologie, tak zrovna tenhle text je pro mě jedním z důkazů, proč je lidský překladatel nenahraditelný, i když mu dnes umělá inteligence může pomáhat. Sama jsem některé sporné pasáže konzultovala s ChatemGPT a musím říct, že mi je někdy pomohl rozklíčovat tím, že je parafrázoval. Obzvlášť se to projevilo u slangu, ten je pro mě osobně náročnější a korpus jazykového modelu ChatuGPT ho má v sobě prý schovaného dost ještě z dob, kdy vznikal a učil se.

Jak se ti kniha překládala? Co bylo nejtěžší a co naopak nejzábavnější?

Ráda bych zmínila ještě dvě věci. První je to, že i když je Sorkin myšlenkově velmi komplexní, místy zase zdánlivě rozbíhavý, pořád mu text drží výtečně pohromadě – a to je pro mě jako překladatelku vždy velmi slastný zážitek. Je nesmírně uspokojivé, když člověk v překladu nemusí lepit chybějící oblouky logických přemostění a myšlenkových architektur, které se, jakmile se do nich jen rýpne, začnou sypat. Takhle psát opravdu každý neumí, a to mluvím o respektovaných teoreticích a teoretičkách. A druhá věc, která mě naopak trochu trápí, je ta spousta referencí. Teď totiž opravdu hodně řeším, jak naložit s poznámkami pod čarou. Sorkin často jen letmo zmíní nesmírně zajímavé věci, které jeho čtenáři nebo posluchači ve Státech znají určitě lépe než my v Čechách a rychle se chytnou. Já obecně nemám poznámky pod čarou vůbec v lásce, ruší text a rozbíjí ho, ale tady jsem se nějak sem tam neudržela. Nu a v druhé polovině knihy, která je úvahovější a abstraktnější, se mi najednou nějak přemnožily, až jsem získala dojem, že bych je měla vybít. Jenže ony jsou tak… Důležité! Je to hrozné a myslím, že to budu muset probrat s editorkou a korektorkou knihy. Čtenáři a čtenářky pak budou moci posoudit, jakto rozhodování dopadlo.