VŽDYCKY MĚ ZAJÍMALO MĚSTO

Jaké byly začátky vašeho uvažování o architektuře? Kdo byl vaším metodologickým vzorem?

Mám sice profesorský titul z architektury na ČVUT, jsem ale absolventem Filozofické fakulty UK, kde jsem vystudoval filozofii a jako druhý obor psychologii. Právě filozofické vzdělání patrně vedlo k tomu, že mě na teorii a historii architektury lákalo něco jiného než kolegy, kteří studovali architekturu nebo dějiny umění. Víc než stavby mě totiž vždycky zajímalo město – a víc než město lidi v něm. Možná je to důsledek toho, že jsem k tomuto oboru nepřišel přes kamení, ale skrze přemýšlení o lidské existenci ve světě. V době mých studií byla největším tématem fenomenologie, a především Martin Heidegger. Na školu jsem nastoupil v roce 1968, kdy tam ještě působil profesor Jan Patočka. Jelikož jsem měl zároveň vždy blízko k umění, psal jsem diplomku na téma „umění a pravda“ – v podstatě se jednalo o filozofické uchopení umění. Když jsem pak hledal místo, náhodou jsem dostal možnost studijního pobytu na Akademii věd – na pracovišti, které se tehdy jmenovalo Kabinet teorie architektury a tvorby životního prostředí a později bylo přejmenováno na Středisko tvorby architektury a rozvoje sídel (STARS).

Čím se výzkum realizovaný Kabinetem nebo Střediskem lišil od aktivit Výzkumného ústavu výstavby a architektury (VÚVA)?

VÚVA se zaměřoval na aplikovaný výzkum a pracoval na metodických materiálech pro projektování nebo rozhodování o výstavbě, kdežto my jsme se nacházeli pod patronátem Akademie věd a měli jsme tedy být takoví ti krasoduchové, co dělají vědu. Naše malé pracoviště (působilo na něm kolem deseti lidí) tehdy v rámci Státního plánu základního výzkumu (SPZV) koordinovalo výzkum, do kterého byli zapojeni hlavně lidé z Fakulty architektury ČVUT.

Vraťme se ale k vašim metodologickým počátkům.

Hledal jsem spojitost problematiky urbanismu s uvažováním nad tím, jak umění obecně otevírá člověku pohled na svět. Vyšel jsem z Heideggerovy teze, kterou byl v rámci oboru dějin umění ovlivněn také Václav Richter, a sice že umělecké dílo ustavuje svět a odhaluje zemi. Potýkal jsem se s otázkou, jak tuto tezi aplikovat na přemýšlení o současném městě. Ptáte-li se tedy na metodologii, nejprve jsem vycházel z fenomenologické filozofie. V rámci studijního pobytu jsem se pak snažil dohnat své vzdělání a můj tehdejší šéf Otakar Nový mi doporučil přečíst knihu Lewise Mumforda The City in History. Jsou to úžasně zajímavé dějiny stavby měst: Mumford se snaží najít ústřední duchovní a společenské drama určité epochy a zkoumá, jakým způsobem se toto drama promítá do podoby a organizace města. I tady lze tedy najít spojitost uvažování o urbanismu s filozofickou rovinou, kterou jsem hledal. Na věcech mě vždycky zajímalo nikoliv to, jak jsou krásné, ale o čem svědčí, o čem vypovídají. Prvním tématem, o němž jsem napsal několik statí, bylo město jako kulturní fenomén. Slovo kultura je zde použito v širším pojetí, tedy nejen jako kategorie týkající se uměleckých děl, ale jako označení způsobu, jak je člověk ve světě. Člověk nemůže žít, aniž by se snažil světu porozumět, a toto své porozumění konkretizuje, slovy Christiana Norberga-Schulze, do všech svých výtvorů. Setkání s pracemi Norberga-Schulze, kterého jsem později společně s Pavlem Halíkem překládal, mě také silně ovlivnilo. V Kabinetu jsem měl štěstí na některé kolegy. Nový byl složitá osobnost, ale měl neuvěřitelné znalosti o avantgardě. Halík měl úžasně citlivý přístup k urbanistické problematice. Miloš Černý, který byl podobně jako já původním vzděláním psycholog, mě upozornil na časovou rovinu města a na sociologické práce Hanse Paula Bahrdta, který je velmi důležitý pro teorii veřejného prostoru. Mám-li ale shrnout, jakou používám metodologii, tak bych řekl, že píšu spíše eseje, u kterých se nesnažím naplnit nějaká vědecká kritéria, ale hlavně vycházím z předpokladu, že psaní má být i hezké. Mám alibi, že filozofie tu byla dřív než věda. Začnete-li filozofií, máte pak tu výhodu, že si příliš nelámete hlavu bariérami mezi obory. Esejistickou, literární formou je možné vyjádřit myšlenku, která nemusí být metodologicky správně postavena, ale přesto má hlavu a patu.

Jaké byly v 70. a 80. letech vaše publikační možnosti?

Byly tu dva oficiální časopisy – Československý architekt a Architektura ČSR, do těch jsem se ale nedostal, protože jsem se pohyboval v akademické oblasti a s lidmi z oboru jsem zpočátku moc nepřicházel do styku. Výstupy vědeckých úkolů vycházely v akademických časopisech, které se víc zaměřovaly na aktuální dění v teorii. Jeden z nich – Architektúru a urbanizmus – vydávalo také naše pracoviště ve spolupráci s Ústavem stavebníctva a architektúry slovenské Akademie věd (na Slovensku vychází dosud). Změnilo se to až v druhé polovině 80. let, kdy VÚVA a naše pracoviště dostaly příležitost publikovat teoretičtěji zaměřené texty v příloze časopisu Architektura ČSR. Náš kabinet tehdy organizoval hojně navštěvované veřejné debaty o stavu dobové architektury v Martinickém paláci, kde sídlil Útvar hlavního architekta hlavního města Prahy. Mým úkolem bylo tyto debaty zaznamenávat. Vystupovali tam renomovaní architekti a urbanisté jako Ivo Oberstein, Jan Zelený, Viktor Tuček a další. K nejzajímavějším patřilo v roce 1987 společné vystoupení dvojic Šrámková–Lábus, Línek–Milunič, Brix–Králíček, Hölzel–Kerel, jehož záznam pak vyšel v roce 1988 v oné příloze Architektury ČSR.

Čeho se týkala dobová kritická diskuse v oblasti architektury? Všichni tehdy nadávali na to, jak jsou jejich tvůrčí možnosti sešroubovány rigiditou plánování. Euforie 60. let už byla pryč. Ústřední notou bylo, že se architektura dostává příliš nebo zcela do područí stavební výroby, a ta zase do područí plánování – že rozhodující jsou kvantitativní kritéria (například že se má postavit tolik a tolik bytů za pětiletku), zatímco všechno ostatní musí jít na druhou kolej. Tato kritika ale nešla ke kořenům, nechtěla nebo nemohla vidět systémové důvody problémů. Architekti byli v této době dozvuků normalizace zdrženliví ve vyjadřování k tvorbě svých kolegů, nechtěli se plést do názorových debat ze strachu, aby kritika nebyla politicky zneužita. Radikálnější debaty probíhaly jinde – na neoficiálních setkáních s mladými architekty, které organizoval Jiří Ševčík. Tam se nekritizovala pouze úroveň architektury daná okolnostmi, ale přehodnocovalo se samotné dědictví modernismu. Postmoderna měla zrovna ve světě velkou odezvu. Když se v roce 1980 na prvním bienále architektury v Benátkách najednou objevily dórské sloupy, působilo to jako blesk z čistého nebe. Generační pohledy na tento fenomén se hodně lišily. Starší generace z něj měla upřímný strach, protože v tom viděla revival něčeho, čím si prošla na vlastní kůži v éře socialistického realismu, kdy se moderna dělat nesměla a místo ní přišly historismy. Pro mladší generaci to ale zároveň bylo vzrušující, protože z jejího pohledu nešlo ani tak o historizování, jako spíše o reakci na pocit stereotypu a nudy, když se najednou objevili architekti, kteří tvrdili, že architektura může být zábavná, může o něčem vyprávět. Do oficiálního tisku tyto debaty přišly s velkým zpožděním. Něco vycházelo v Technickém magazínu, kde byl redaktorem Benjamin Fragner, zatímco Jiří Ševčík publikoval své významné články v časopisu Umění a řemesla.

Reflektoval jste debatu o postmoderní architektuře ve svém vlastním psaní?

Vedle teoretičtějších úvah na téma „město jako kulturní fenomén“ jsem se hodně zabýval tématem nové architektury v historickém prostředí. Tím jsem se dostal k postmoderně, která na rozdíl od moderny historii nejen nezatracovala, ale byla z ní ochotna čerpat inspiraci. Druhou stránkou modernismu byl konzervativní postoj k památkám: tvůrci nových staveb s nimi nechtěli mít nic moc společného, a tak si památkáři a moderní architekti rozdělili své sféry působnosti ve městě. Zpětně se zdá, že toto soužití fungovalo, tehdy mi ale připadalo, že postmoderní uvažování nabízí alternativu. Tím jsem se poprvé dostal od tématu města k psaní o architektuře. Přehodnocování dědictví moderní architektury bylo v odborném tisku živým tématem ještě do půlky 90. let, než se postmoderna zprofanovala mramory na bankách a stala se synonymem kýče. Postmoderní formy se sice i na Západě rychle vyžily, jak ale mnohokrát psal Jiří Ševčík, postmoderna není styl, ale způsob uvažování. Filozofie postmoderní doby mě připravila na konkrétní podobu architektonického myšlení. Architekti, kteří prošli postmodernou – i když potom zjistili, že tudy cesta nevede, jako třeba Josef Pleskot – ji mají v sobě. Projevuje se to například v tom, že se neomezí na zaujatost objektem, což je typický znak modernismu, ale vědí, že musí přemýšlet o kontextu místa. Neznamená to napodobovat, ale uvažovat o zdrojích inspirace, naslouchat, co místo šeptá a mumlá. To je dědictví postmoderního obratu, které by nemělo být zapomenuto.

DŮM NEMÁ NA ULICI VYSTRKOVAT ZADEK

Jakým způsobem ve své odborné činnosti uvádíte zájem o kontext místa do souvislosti s problematikou veřejného prostoru?

Ve svých textech o konkrétních stavbách hodnotím nejen estetickou stránku, ale také to, co stavba dělá s místem. Modernistická rezidenční architektura přišla s požadavkem, že dům má co nejlépe komunikovat s vnějškem. Vznikla tak celá věda o tom, jak vytvořit co nejvíce otevřený, plynoucí prostor. Důsledkem je ale nešvar, kdy se otevření vede do zahrady a na ulici dům vystrkuje zadek. Klasická vila měla hlavní průčelí do ulice, protože uznávala veřejné místo. S veřejným prostorem se musí komunikovat, nemohu se k němu chovat jako k podzemnímu parkingu v shopping mallu. Když je dům otevřený do zahrady, ale do ulice má betonovou nebo polykarbonátovou stěnu bez jediného okénka, pak je jeho intimita vykoupena rezignací na vztah k veřejnému prostoru.

„Nebýt viděn a nevidět“ je mnohdy přáním investora. Uzavřenost vůči veřejnému prostoru lze interpretovat jako projev privatismu, o němž v českém prostředí píše sociolog Pavel Pospěch. Lidé se stahují do prostředí svých domovů a ztrácejí zájem o věci veřejné.

Právě z těchto důvodů tedy například nechci psát o architektuře domů v gated communities – nejedná se v nich o veřejný prostor. Když studentům přednáším o veřejném prostoru, říkám jim, že důležitý není jen ten prostor samotný, ale také rozhraní mezi soukromým a veřejným (mimochodem, hezké úvahy na toto téma má nizozemský architekt Herman Hertzberger). Odlišný vztah k městu lze dobře doložit na přístupu k plotům u tří architektů, kteří stavěli na Hanspaulce. Ladislav Lábus tam má stejné klasické ploty, jaké jsou kolem ostatních vil, a to ne aby historizoval, ale kvůli předzahrádce: když jdete kolem, řeknete „vám to ale hezky kvete“ a ze zahrádky paní odpoví „to ten vnouček roste“ – dochází ke komunikaci. Atelier A 8000 udělal gabionové ploty, přes něž je ale aspoň vidět. Stanislav Fiala do ulice vytyčil dvě černé zdi a před ně ještě postavil vysoký plot, na němž jsou namalovány lístečky – vily tak vystrkují na ulici prdel. Na těchto příkladech studentům ukazuji, co udělá jejich dům s městem a s charakterem veřejného prostoru. Vždycky jim k tomu dám krásný citát z Louise Kahna o tom, že ulice je místo dohadování, domlouvání, diskuse. Měli bychom být vděčni, že tam můžeme stavět. Tím, že se k ní obrátíme zády, to můžeme zazdít.

KOMERCIONALIZACE MĚSTSKÉHO PROSTORU ANEB PACIFIKACE KAPUČÍNEM

Jak se změnily podmínky vašeho odborného působení po roce 1989?

Doby před rokem 1989 měly zcela jiné tempo, a to i ve vědě. Mělo to své příjemné stránky: nikdo na nás moc netlačil, mohl jsem překládat nejen odbornou literaturu, ale i beletrii. Po roce 1989 všechno nabralo obrátky jak v mém osobním životě, tak i v životě badatelském, který jsem musel skloubit s tím, že jsem uvízl ve funkcích na Akademii věd. Osm let jsem byl v akademické radě, byl jsem místopředsedou vědecké rady, působil jsem v Akreditační komisi ČR a ve všech možných iniciativách. Toto nabalení funkcí bylo důsledkem mého působení v těchto iniciativách před rokem 1989 a poté v koordinačním centru Občanského fóra. Také přišel do vědy systém grantů, který se mi jeví velmi užitečný. Vždycky jsem považoval za věc vnitřní cti o nějaký grant usilovat, abych se necítil jako příživník. Když má člověk grant, je tak trochu sám svým pánem. Dostanu-li na to peníze, mohu například jet na konferenci nebo vydat knížku a nikdo mi do toho nemůže mluvit. Zároveň se ale musím postarat o to, aby ta kniha vyšla.

Jaké grantové publikační projekty jste po roce 1989 realizoval?

První grant, který jsme psali s Pavlem Halíkem, byl o morfologii města a souvisel s postmoderní kritikou moderního urbanismu. Pak jsme si řekli „dost urbanismu“ a začali se zabývat současnou českou architekturou, o které jsme společně napsali knihu. Po roce 1990 jsem byl v týmu, který pro obec architektů zpracovával vývoj české architektury po roce 1945 a zabýval se 70. a 80. léty. Rostislav Švácha mě pak pověřil kapitolami spadajícími do toho období v akademických Dějinách českého výtvarného umění. Pak už se to táhlo, napsali jsme tlustý svazek pro Paseku, kde mi pak Ladislav Horáček vydal ještě jednu knihu.

Jak jste se dostal k tématu udržitelné nebo „zelené“ architektury?

Architekturou a urbanismem jsem se nezačal zabývat z hlediska krásna nebo zařazení do stylů, ale už od prvních prací o městě jako kulturním fenoménu mě zajímalo, jak z obrazu města vyčíst postoje, které měl člověk k prostoru, času, dějinám, přírodě, lidským hodnotám. Podle tohoto schématu jsem také psal knihu Současná česká architektura a její témata: říkal jsem si, že nebudu rozdělovat architekturu a umění tohoto období na moderní, postmoderní, high-tech a jiné, ale že se zaměřím na to, jak se architektura k těmto tématům staví. Jedno z témat, která mě zajímala, byla udržitelná architektura – nazval jsem to „zelenou architekturou“. Už před rokem 1989 jsem trochu jel v ekologických aktivitách, když jsem pracoval v Kabinetu tvorby architektury a životního prostředí. V roce 2008 jsme na toto téma udělali s Danem Mertou a Petrem Suskem moc hezkou výstavu, kde byla prezentována česká architektura. Po dvanácti letech jsme na ni pak nedávno navázali výstavou o udržitelnosti, kde byla půlka příkladů světových a půlka českých.

Do jaké míry k otevření tématu veřejného prostoru přispěl váš studijní pobyt ve Spojených státech v roce 2011? Vzešly z něj dvě knihy – antologie textů a monografie, ve které představujete teoretické přístupy k veřejnému prostoru.

Obohatila mě obrovská šíře debaty, která se k tématu veřejného prostoru v Americe vedla. Akademická sféra je tu hodně radikalizovaná. Do projektů obnovy různých městských čtvrtí vrtá s tím, že je to sice krásné, ale za cenu toho, že odsud vypadli všichni barevní obyvatelé. Pro revitalizaci, z níž mohou těžit jen bílé límečky, má pěkný termín: „pacifikace kapučínem“. Dobře se to dá ukázat na newyorském Bryant Parku. Předtím to bylo nebezpečné místo plné drog, zatímco dnes si tam můžete sednout i o půlnoci a pořád se tam bude něco dít. Druhou stranou tohoto oživení je ale vytlačení vrstev, které holdují jinému způsobu trávení času, než je konzumace kapučína. V Americe jsem měl možnost nastudovat debaty o manipulaci a komercionalizaci městského prostoru, který se proměňuje v jeden velký shopping mall. Tyto poznatky nás vedou k tomu, abychom byli ostražitější a uvědomovali si druhou stránku gentrifikace – neříkám stinnou, ale druhou. Samozřejmě jsem obdivoval High Line, ale to, že se proměnila v turistickou atrakci, také o něčem svědčí. I když půlka lidí, které tam potkáte, jsou zaměstnanci z kanceláří kolem, kteří vyběhli na hamburger, protože nemají čas na oběd. Nové nádherné budovy v jejím okolí od Gehryho, Nouvela, Piana, Dillerové a Scofidia způsobily, že činže šly nahoru a vrstva bohémů, kteří obnovu High Line původně iniciovali, se musela odstěhovat.

Revoluce požírá vlastní děti.

Je jasné, že gentrifikace promění čtvrť k lepšímu, je ale dobré si porovnat zisky se ztrátami. Tento vhled mi dal studijní pobyt na Columbijské univerzitě. Levicovou kritickou literaturu jsem ale už měl načtenou díky tomu, že jsem překládal Kennetha Framptona.

To byl zásadní počin. Dovolím si říct, že žádné podobně systematické dějiny moderní architektury doteď nemáme. Skutečně se jedná o dějiny kritické, což v našem prostřední není zvykem. Další opus magnum, které jste přeložil, je pak Veselého Architektura ve věku rozdělené reprezentace.

Motivem pro mě byla blízkost daná tím, že Dalibor Veselý vyšel ze stejných kořenů, totiž z fenomenologie. V roce 1967, ještě než odešel do emigrace, napsal doslov ke knížce Michela Ragona Kde budeme žít zítra, ve kterém navazoval na Jana Patočku a tvrdil, že dobová architektura je tu od toho, aby budovala náš přirozený svět. Mě to nadchlo už tehdy. Pak jsem narazil na tu jeho poslední knihu a ničemu z ní nerozuměl, a tak jsem si říkal, že ji musím přeložit do češtiny, abych ji sám pochopil. Později, když už jsme se seznámili, jsem její vydání dojednal v nakladatelství Academia. Překládal jsem po částech, které jsme pak probírali spolu, buď tady, nebo u něj v Londýně. Od té doby si říkám, že bych si měl tu knihu v klidu přečíst, abych jí konečně porozuměl.

Chystáte nějaký další překlad?

Než odejdu do penze, chci, aby vyšla ještě jedna knížka od Richarda Sennetta, The Fall of Public Man. Seznámil jsem se s ní, když jsem byl v Americe, a velice mě oslovila. Základní myšlenka odráží atmosféru celé tamní akademické sféry: smysl veřejného prostoru tkví v tom, že nám dává možnost potkat se s odlišnostmi. Se svými bližními se setkáváme doma, v práci jde o jiné blízké a známé lidi, ale teprve ve skutečném veřejném prostoru máme možnost setkat se s odlišností, která nám třeba nemusí být příjemná, ale o níž je důležité vědět. I třeba tak, že víme, na koho si dát bacha. Autor kritizuje ghetta a gated communities, protože lidé, kteří v nich žijí, nikdy nepřijdou do styku s nikým jiným, a je tam tedy zaděláno na předsudky. Myslím, že v naší zaprděné zemi by tyto úvahy měly znít jako z tamtamu. My se tak bojíme jakékoliv jinakosti, že do našeho malého českého rybníku ohraničeného hrází hor nechceme nikoho pustit.

ELEMENTÁRNÍ PRVKY VYŽADOVALY ENORMNÍ ÚSILÍ

Vrátíme-li se v čase do období 70. až 90. let, mohl byste přiblížit, jak v té době vypadala situace v oblasti urbanismu a územního plánování?

K vlivu teorie na projektování před listopadem jsem velmi skeptický. Nejsem si jist, jestli to nebyly jenom popsané stohy papíru, a to včetně metodických pokynů, které poskytoval VÚVA. Ve sféře urbanismu zejména v 80. letech všechno převálcoval tlak, aby se za rok postavilo tolik a tolik tisíc bytů. Dělaly se všechny možné výzkumy, z nichž některé mohly být zajímavé, myslím ale, že do reálných plánů se to moc nepromítlo. Situace byla tristní – i prosazení úplně elementárních kroků vyžadovalo od architektů enormní úsilí. Ivo Oberstein jednou popisoval, že ho stálo dva roky života, než se mu podařilo dostat do stavební výroby atypickou rohovou sekci pro Jihozápadní Město, kde chtěl znovuoživit tradiční uzavřený nebo polouzavřený městský blok. Po roce 1990 sice někteří radikální architekti kritizovali anonymitu sídlišť a říkali, že se všechna musí zbourat (což by byl nesmysl ekonomicky a možná i lidsky), je ale důležité si uvědomit, kolik energie tehdy stálo do té výstavby něco zajímavého dostat.

Jak na pozadí stísněných dobových podmínek hodnotíte například právě Obersteinovu koncepci Jihozápadního Města?

Domnívám se, že vznikla jako reakce na Jižní Město, které je z urbanistického hlediska katastrofou. Ta je založená už v základní myšlence, že je možné postavit město pro osmdesát tisíc lidí najednou. Kompozice Jižního Města je jeden celek, kterému měla dominovat výšková rozmanitost centra s budovami ve zvýšené úrovni, kolem kterých se měl rozprostírat park. Když ale došlo na realizaci, ukázalo se, že se musí stavět hlavně byty, všechno se tedy výškově srovnalo. Místo prvků, které měly dát celku nějakou tvář, se postavilo něco, co nemá srdce, takže celek ztratil hodnotu. Už tehdy přitom muselo být jasné, že se to takto dělat nedá, že pokus řídit všechno z jednoho místa a zachránit tak celou společnost nikam nevede. Oberstein to musel vědět, a proto naplánoval Jihozápadní Město jako soubor několika měst. A tak se taky v roce 1974 začalo realizovat. S výstavbou přitom začal odzadu, od Stodůlek, protože doufal, že se mu mezitím, jak se postupně bude blížit Praze, uvolní ruce, aby mohl postavit lepší domy. Posun byl také v tom, že se ve Stodůlkách snažil zanechat aspoň nějakou stopu původní vesnice. Jestli lze v něčem vystopovat dopad teorie, ať už té naší nebo té, kterou dělali ve VÚVA, pak to jsou právě takové drobné krůčky jako snaha vyhnout se vesnici, aby i těm, kdo budou bydlet v nové zástavbě, zůstalo něco z historie. Architekti velmi dobře věděli, co se děje ve světě, a snažili se sem ve stísněných podmínkách toto nové uvažování propašovat. Oberstein je vzdělaný člověk a musel být obeznámen s kritikou masové výstavby, která docela tvrdě procházela světem už od 70. let, když v sídelních souborech začaly sociální problémy. Není tedy divu, že ho po roce 1989 udělali hlavním architektem.

Jak se podle vás změnila situace architektury a urbanismu po roce 1989?

Jestli mají obě epochy při vší rozdílnosti něco společného, tak je to ekonomismus. Za minulého režimu vedl k tomu, že se všechno muselo podřídit kvantitativním ukazatelům, po roce 1989 pak získal podobu víry, že jakékoliv plánování je zbytečné. Neviditelná ruka trhu ale představuje stejný tlak jako centrální ekonomické plánování. A vztáhneme-li to k Praze, pak právě tato víra v soukromou sféru je tím největším problémem současnosti. Město musí plánovat jeho reprezentant: plánovat město totiž znamená především plánovat strukturu veřejných prostorů. To jsou základy: Karel IV. dal narýsovat hradby, vytyčit, kde budou náměstí, kde ulice a kde budou veřejné monumenty, a pak nechal soukromníky, ať si staví domy. My jsme ale prodali kusy města a pak se dohadovali se soukromými investory, viz například Bubny nebo Masaryčku. I když se stavěla vídeňská Ringstrasse, hlavní vytyčovací linie byly v rukou veřejné instance, protože ta má v popisu práce hájit veřejný zájem. Je iluzí čekat od soukromníka, že bude suplovat veřejnou instituci, a je to vůči němu v podstatě i nefér. Za největší prohřešek 90. let, který vyplývá z celkového odklonu politiky hodně doprava, považuji prosazení myšlenek, že plánování je přežitek socialismu, že veřejná sféra je blbost, že občanská společnost je blbost, že máme jen individuum a střetávání soukromých zájmů.