Podskalí aneb od ledařů po celníky

Zatímco se dnes po Vltavě prohání už jen výletní parníky nebo přívozy, v minulosti se jednalo o frekventovanou dopravní tepnu. Hojně se stavělo ze dřeva a Vltava dlouho představovala jediný způsob, jak ho převážet ve velkém – a to už od středověku. Jan Lucemburský dokonce ve 13. století vydal dekret, na základě kterého vznikla Podskalská celnice. Podskalí byla osada, která existovala od dvanáctého století a rozkládala se zhruba mezi dnešním železničním mostem a galerií Mánes. Obyvatelé se tu živili hlavně údržbou řeky, lámáním ledu a těžbou písku ze dna. Výběr cla tady probíhal tak, že se z vorů vytínala část dřevěných klád. Netrvalo dlouho a činnost dala název celému místu – Výtoň. S rozmachem železnice ale splavování dřeva vymizelo a celnice na Výtoni ztratila svůj význam. Poslední voroplavba se tak na Vltavě uskutečnila v roce 1947.

Zažít řeku jinak. Na ledě

V Podskalí ještě chvíli zůstaneme. Každou zimu tu Pražané obouvali brusle a vyráželi na zamrzlou Vltavu poznávat město z úplně jiného pohledu. Přestože na přelomu 18. a 19. století Podskalí prošlo asanací a malebné domky vystřídaly luxusní městské činžáky, jeho obyvatelé se nevytratili. Nejenže se o led vzorně starali, zametali jej, polévali večer horkou vodou, aby byl ráno hladký, ale našli i způsob, jak na každoročním přílivu zájemců vydělat. Zřídili šatny, půjčovny bruslí, a dokonce tu prodávali i občerstvení.

Kromě rekreace měl led na Vltavě ještě další využití. Jeho největší odbyt byl v restauracích, hospodách či zdravotnictví. Dlouho se skladoval na ostrově Štvanice v budově takzvané lednice, ale ta brzo přestala stačit, a tak z iniciativy pražských hospodských vznikla nová budova ledáren v Braníku. Umístění nebylo vybráno náhodou, jde totiž o nejchladnější místo na Vltavě. Samotné ledárny doplnilo uměle vybudované říční rameno, kde voda neproudila a lépe zamrzala. Ledárny fungovaly necelých padesát let, svůj provoz ukončily v roce 1954, kdy se dostavěla Vltavská kaskáda, která začala vodu ohřívat, a řeka tak nadobro zamrzat přestala.

Jak si Vltava vyrobila ostrov

Nebyli to ale jenom Pražané, kteří měli vliv na to, jak se řeka mění. Například Rohanský ostrov si Vltava doslova vytvořila sama. Nebyl tu vždy, vznikl v šestnáctém století jako naplavenina po povodni a pohltil několik menších ostrovů mezi Karlínem a Holešovicemi. Vzniklo tak nové rameno Vltavy a na ostrově v roce 1822 našel svoje umístění Karlínský přístav. Spolu s holešovickým přístavem představoval spojnici Prahy s mořem, dokonce se dočkal i železniční vlečky z Libně, která dál pokračovala až na dnes již neexistující nádraží Těšnov. Oba přístavy ale zanikly v průběhu dvacátých let v důsledku přeměny holešovického meandru. Rameno Vltavy bylo zasypáno a Rohanský ostrov se definitivně spojil s pevninou.

Jediným karlínským ostrovem, který nepodlehl připojení k pevnině, byla Štvanice, mimo jiné oblíbené rekreační místo Pražanů. V kruhové dřevěné aréně se tu přes opakované zákazy konaly štvanice psů nebo divé zvěře. Na ostrově také dlouho fungovala střelnice, tančírna nebo později zimní stadion, a to v místech, kde dnes najdeme rozsáhlý tenisový areál. Nechyběla ani plovárna, ty totiž kdysi vltavské břehy doslova lemovaly. Třeba ta na Žofíně, kam se vešlo až 1 200 lidí.

Restaurace nad Prahou a bazén pod útesem

Bezesporu nejhonosnější místo, které byste u Vltavy našli, byla vyhlídková restaurace Barrandovské terasy. Vznikly podle návrhu architekta Maxe Urbana, kterého si najal stavebník Václav Maria Havel poté, co se inspiroval luxusní stavbou Cliff House na útesu v San Franciscu. V té době se Barrandov ještě nacházel za Prahou, ani to však zástupy návštěvníků neodradilo. Kromě restaurace a baru mohli využít i plavecký bazén napouštěný vodou z řeky. Po znárodnění v roce 1948 začal areál chátrat a dnes prochází přeměnou na luxusní byty a hotel.

Chcete se dozvědět o historii Vltavy víc? Pusťte si celou přednášku historičky architektury Martiny Koukalové s názvem Vltava tu byla vždycky.