Jste v Praze poprvé?

Ne, byl jsem tu už v polovině 80. let. Přijel jsem tehdy s rodiči, protože můj otec pracoval jako vědec a přednášel na Koperníkově univerzitě v polské Toruni. Rodiče jako správní Indové zoufale toužili po nějakém pikantním jídle, a tak sem přijeli hledat koření. Nejsem si jistý, jestli nějaké našli. Vzpomínám si ale, jak jsem si říkal, že celé město působí, jako by bylo černobílé. Zřejmě proto, že tu nebyla žádná reklama. Jedinou barvou byla červená na tramvajích. Bylo to tu velmi klidné, velmi málo turistického ruchu.

Změnilo se město, není už tak černobílé?

Změnilo se ohromně – je tu spousta turistů, spousta barev. Ale samozřejmě, že část města chráněná UNESCO je stále stejná.

New York, kde žijete a pracujete, je pochopitelně úplně jiné město než Praha, co se týče jejich velikosti nebo historie. Přesto, vidíte mezi nimi nějaké podobnosti?

Možnost pěší prostupnosti. To mají ostatně všechna skvělá města společné a Praha je jedním z těch, kde můžete jen tak chodit, objevovat nová místa a klidně se ztratit. A tak je to i v New Yorku.

Ještě jednu věc mají společnou, a to je nedostatek cenově dostupného bydlení. Souhlasíte?

Ano, ve Spojených státech lidé posledních několika generací skutečně těžili z podpory hypoték a dalších opatření, které jim umožnily dosáhnout velkého bohatství a kupovat nemovitosti. Mladší generace se ocitají mimo tento systém. V New Yorku je jasným řešením nutnost stavět mnohem více bytů. Narážíme pak na tři problémy najednou. Máme velkou poptávku lidí, kteří chtějí ve městě bydlet. Na našich ulicích žije asi 100 000 bezdomovců, včetně spousty dětí. A máme obrovský problém s migrací, o kterém jste jistě četli a která nyní představuje problém pro celou zemi, ale zejména pro naše velká města. Co se Prahy týče, nevím, jestli stavba dalších bytů je to správné řešení. Snažím se nepředepisovat řešení, když jsem tu jen pár dní. Obecně se v mnoha městech po celém světě staví hodně příměstské zástavby. To je obvykle katastrofa pro životní prostředí, protože takové uspořádání nepodporuje využívání hromadné dopravy a má za následek více lidí v autech – a je mi jedno, jestli jsou to elektromobily, pořád jsou pro města obrovským problémem.

Jak tedy postavit více bytů?

Když už se staví více bytů, je důležité, aby byla zástavba hustá, a podporovala tak hromadnou dopravu. Když jsem se tu bavil s některými lidmi, došli jsme k závěru, že je rozdíl mezi hustotou a výškou. V centru Prahy, kde vidíte množství činžovních domů, je hustota jistě dost vysoká, i když jsou ty budovy relativně nízké. Paříž a Barcelona mají také neuvěřitelně hustá centra. Takže výšku nutně nepotřebujete. Problémem je způsob, jakým developerská komunita na stavbě bydlení vydělává. Je velmi těžké je přesvědčit, aby stavěli objekty s vnitrobloky, jaké se dělaly na přelomu minulého století. Přitom existuje způsob, jak tento model aktualizovat z hlediska udržitelnosti, stavebních předpisů a podobně. U nás jsme přišli na model, kdy je možné stavět dům o třech až čtyřech patrech, který bude uhlíkově neutrální, nebo dokonce uhlíkově negativní, což znamená, že se energie vrací do sítě. Výškově tak bude zástavba poměrně skromná, ale stále s poměrně značnou hustotou.

Je rychlý růst a nedostatečné zahušťování společný problém velkých měst?

Každé město, které znám, se s tím potýká. Ale je tu dobrá zpráva: poptávka po bydlení je známkou toho, že tam lidé chtějí být. Pandemie byla zase dalším testem této otázky. V určitých obdobích našich dějin si technologové a ekonomové řekli: tak a je to, tohle je konec měst, všichni teď budeme žít na vrcholku hory a komunikovat virtuálně. Když byl vynalezen telefon, panovala představa, že už nebudeme muset žít ve městech. Když všichni během pandemie pracovali z domova, objevovaly se opět články o smrti města. Po 11. září jsem pracoval jako ředitel plánování pro starostu Bloomberga a zarazilo mě, jak podobný tón měly tehdy články; a vidíte, v New Yorku nastalo období největšího rozmachu. Ekonomové a technologové prostě nechtějí vzít v úvahu neúprosný fakt, že jsme budovali kolektivní formy bydlení dávno před tím, než jsme to z ekonomických důvodů potřebovali.

V New Yorku a v Praze jsou podmínky pro zahušťování měst z ekonomických nebo územně plánovacích důvodů odlišné, ale existuje jeden společný druh překážky, a to je fenomén „ne na mém dvorku“. Jak vyvážit potřebu hustších měst a tuto námitku?

Velmi významnou roli zde může sehrát architektura, a to nejen ona, ale i dobrý urbanismus. Na většině evropských měst se mi líbí, že ačkoli jsou odlišně uspořádána, mají dlouhou tradici vnitrobloků, které se staly neuvěřitelně důležitými prostory, protože jsou napůl veřejné. Umožňují sociální kontakt se sousedy. Často se objevuje jistá hierarchie, kdy se malý obytný dvorek přelévá do sousedního dvora nebo sousedního parku, a ten se pak rozlévá do většího města. Vytváří se tak pocit sounáležitosti. To je strašně důležité z hlediska duševního i fyzického zdraví lidí a způsobu, jakým se staráme o seniory a děti. Ale když do těchto prostředí s bohatou historickou strukturou umístíte vysokopodlažní budovy, které nemají žádnou sociální vazbu, lidé se samozřejmě naštvou. Součástí řešení problému je snaha vyjít lidem trochu více vstříc. Jde o to zjistit, jak zajistit nové bydlení, a přitom citlivě vnímat tyto obavy.

Zmínil jste pěší prostupnost jako rys skvělého města. Co ještě dělá město skvělým?

Pro mě je to architektura urbánnosti, způsob, jakým jsou lidé navzájem propojeni, určitý smysl pro společný život a odpovědnost: jak se pohybujete po chodníku, kam vyhazujete odpadky, zda jezdíte tramvají místo autem... Jednání obyvatel města je součástí jakési společenské smlouvy. Ta vychází jak ze souboru jak fyzických, tak sociálních podmínek. Pěší chůze je v určitém smyslu vedlejším produktem této společenské smlouvy. Dalším skvělým příkladem jsou dětská hřiště. Srovnejte je se zahradami rodinných domů, které se staly komoditou, jejímž primárním hybatelem jsou děti – panuje představa, že v rodinném domě budou mít spoustu místa na hraní. Ale jděte se za slunečného dne na tu zahradu podívat a žádné děti tam neuvidíte. Nehrají si tam, protože nemají s kým. A tak si doma telefonují a povídají s kamarády na sociálních sítích. Pak se zajděte podívat na dobře udržované městské hřiště v husté zastavěné čtvrti. Okamžitě vám bude ta myšlenka urbánnosti, o které mluvím, jasná. Děti se tam společenskou smlouvu učí chápat od velmi raného věku – jak se na hřišti chovat, jak komunikovat.

Během své kariéry jste jednu dobu také učil. Jaké jsou základní principy, jež by si studenti architektury a urbanismu měli osvojit?

Nerad to říkám, ale zjistil jsem, že i v elitním univerzitním prostředí Spojených států mnoho studentů nezná historii, dějiny měst a jejich podoby. Ve starých čínských městech věřili, že když jdete směrem na sever, kráčíte k nebesům. Řecká města se držela půdorysu pravoúhlých ulic představujících smysl pro rovnoprávnost a demokracii. Římská města byla navržena tak, aby uplatňovala moc. To, jak stavíme města, je vyjádřením moci, vztahů mezi pohlavími, rasami, vyjádřením společnosti, kterou se snažíme vytvořit. Je strašně důležité, aby to studenti pochopili, protože bez historie jste odsouzeni dělat stále stejné chyby.

Co vlastně přivedlo ke studiu architektury vás?

Asi to, jak jsem byl v roce 1985 v Praze. Ale vážně, fungování mého mozku je směsicí vlivu mého otce vědce a matky hudebnice. Studoval jsem techniku a umění zároveň, čímž jsem všechny přiváděl k šílenství – to se přece nedělá. A pak tu bylo ještě něco: můj otec byl vědec a hodně pracoval na mezinárodní úrovni. I když nevydělával moc peněz, dostával pozvání přednášet, a tak jsme s ním cestovali po světě. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme jezdili do Sovětského svazu a do Polska, kde se aktivovala Solidarita. Miloval jsem ty zážitky a miloval jsem ta města, protože byla tolik odlišná. Ve všech však existuje ta kolektivní společenská smlouva, kterou nacházím ve skvělých městech, kde lidé chtějí být spolu, i když způsob, jakým jsou spolu, je odlišný. Když jsem jako dítě viděl všechnu tu architekturu, zůstalo mi to v paměti, takže pro mě byla přirozenou volbou.

Celý svůj dospělý život jste prožil v New Yorku. Jak se město změnilo od doby, kdy jste se tam přestěhoval z Bostonu?

Změnilo se ohromně. Do New Yorku jsem se přestěhoval brzy po návštěvě Prahy. Byl tehdy mnohem drsnější a také mnohem dostupnější, protože tam ještě nebylo tolik soukromě vlastněných bytů. Kriminalita byla vysoká, ale měli jsme pocit, že je to město plné zábavy a tak trochu divoké. Byly tam bary a noční kluby, místa, kam jsem vkročil a neodešel před východem slunce. Vzpomínám si, jak jsem na ulicích New Yorku tančil bosý a zničehonic se objevili profesionální baletní tanečníci, kteří rozjeli malé představení. Město bylo kulturně rozmanitější a bohatší. Dnes je jen bohaté. Kriminalita se v devadesátých letech dramaticky snížila, a město se stalo mnohem atraktivnějším pro vyšší střední třídu, která si tu koupila byty do osobního vlastnictví, což výrazně změnilo jeho charakter. Řešením ale není návrat v čase a nostalgické vzpomínání. Myslím, že odpovědí je snaha o vytvoření dobré bytové politiky. Bydlení je v rodině výdajem číslo jedna. Pokud se podaří nabídnout dostupné bydlení, bude město rozmanitější.

New York není monolit, jednotlivé čtvrti se od sebe velmi liší. Která jeho část je vaše oblíbená?

To je těžká otázka. Celý svůj dospělý život žiji na Manhattanu, vychovali jsme tam naše děti a mám to tam opravdu rád. Miluju tu pravoúhlou síť ulic, parky a rovnováhu mezi mrakodrapy a lokalitami s nižšími zděnými domy. Queens je nejrozmanitější čtvrť v celé Americe. Mluví se tam více jazyky než v OSN. Je to výjimečné místo. Najdete tam jakýkoli druh jídla, jakýkoli druh hudby. A Brooklyn je dnes město samo o sobě. Je to výjimečná čtvrť a nabízí spoustu kulturních podniků, což bylo dříve spojováno s Manhattanem, nyní se však přesunuly do Brooklynu. Každá část města má své kouzlo.

Pusťte si záznam přednášky Vishaana Chakrabartiho z CAMPu: