Nové město na starém

Inspiraci Paříží dnes připomínají hlavně jména návrhářů jako Christian Dior nebo Hermés. Samotné založení ulice ale proběhlo tak trochu po francouzsku. Za Napoleona III. totiž Paříž procházela rozsáhlou proměnou. Demolovaly se celé čtvrti s úzkými uličkami a velkou hustotou obyvatel, kde bydleli hlavně chudí. Místo toho vznikaly široké bulváry a prostorné elegantní domy. Přestavba architekta Haussmanna likvidovala ty části, které připomínaly středověké město, a udělala z Paříže moderní metropoli.

Podobný příběh se opakoval v roce 1897 v Praze u Josefova, který vznikl na území bývalého židovského ghetta. Čtvrť musela vystačit početné židovské menšině po celá staletí – až do nařízení císaře Josefa II., který zrovnoprávnil Židy s ostatními obyvateli Prahy. Teprve potom se Židé mohli začít zabydlovat i mimo ghetto. To se na charakteru městské části podepsalo. Místo, kde na malém prostoru žily, pracovaly a obchodovaly celé generace lidí, se následně stalo chudinskou čtvrtí. Ti movitější se totiž začali stěhovat jinam a v Josefově zůstali pouze méně majetní.

Malé byty v jedno či dvoupatrových domcích rozšířených pomocí improvizovaných přístaveb a ulice bez kanalizací. Čtvrť se na prahu 20. století stala problémem z hlediska hygieny, snadno se tu totiž šířily epidemie. Lehce tu také docházelo k požárům a domy byly ve špatném technickém stavu. Když proto město stálo před otázkou co dál, zvítězila asanace.

Champs-Élysées od Václaváku do Dejvic?

Asanace Josefova se neobešla bez kontroverzí, Praha ztratila část své historie, zato se však přiblížila moderní metropoli po evropském vzoru. Mezi nově založenými ulicemi byl i bulvár spojující Staroměstské náměstí s nábřežím – dnešní Pařížská. Ulici se původně říkalo Mikulášská, podle chrámu na jejím rohu. Široká a jako pravítko rovná třída však měla ještě pokračovat. Měla protnout Staré Město a napojit se na Václavské náměstí. Na druhé straně zase bylo v plánu vést třídu přes Vltavu a nikdy nerealizovaným letenským průkopem až do centra Dejvic.

Praha by tak získala dopravní tepnu po vzoru Champs-Élysées napříč celým centrem. Bourání ve Starém Městě nakonec začalo budit takový odpor mezi umělci, odborníky i veřejností, že z plánů sešlo. Vznikl pouze zmíněný úsek mezi Čechovým mostem a Staroměstským náměstím. Jméno po francouzské metropoli pak přijal po 2. světové válce.

Brzy zatracovaná architektura

Pařížská má svůj vlastní architektonický ráz. Mohutné městské domy tu vznikaly hned z kraje nového století ve stylu historismu, právě vrcholící secese nebo takzvaného eklektismu (či eklekticismu). Tento směr rád kombinuje styly z minulosti v různých variacích. Dokázal propojit i zdánlivě protichůdné umělecké tendence, třeba renesanci a baroko. I proto mají některé domy v Pařížské téměř středověké věže.

Jako jeden z prvních byl postaven Schierův dům na nároží Staroměstského náměstí v novobarokním stylu, který pro obchodníka Franze Schiera navrhli Otakar Materna a Rudolf Kříženecký. Protější, navazující na chrám sv. Mikuláše, si tu navrhl i známý architekt Jan Koula, autor například Čechova mostu. K nepřehlédnutí je také šedě omítnutý zástupce vrcholné secese na rohu Červené ulice, připomínající zámeček nebo rovnou hrad, přičemž jeho autory jsou Richard Klenka s Františkem Weyrem.

Ornament, historizující prvky a zdobnost ale brzy vyšly z módy. Nastupující generace modernistických architektů v čele s Janem Kotěrou se vůči stylu, jaký ztělesňuje Pařížská, ostře vymezila. Následující dekády pak ulice se svými velkými domy sloužila architektům spíš jako příklad špatné praxe.

Kdy se v Pařížské zabydlel luxus?

Velkorysá šířka, reprezentativní domy a lokalita Starého Města udělaly z Pařížské okamžitě lepší adresu. Přesto dlouho „žila“ obyčejným životem: v podstatě až do poloviny 90. let jste tu mohli najít běžné obchody jako pekařství, potraviny či trafiky. Před revolucí tu sídlila i populární prodejna jugoslávských lahůdek Jadranka nebo lovecké potřeby. Zdání luxusu sem pak přinesl hotel Intercontinental, který na břehu Vltavy vyrostl v polovině 70. let. Potom se do Pařížské začalo chodit pro letenky a zájezdy, Intercontinental i několik zdejších prodejen totiž spadaly pod cestovní kancelář Čedok.

První návrhářské jméno ozdobilo vývěsní cedule ještě před pádem komunismu. Šlo ale o výjimku. Obchod se zahraničním zbožím tehdy výlučně spravovala státem řízená společnost PZO (Podnik zahraničního obchodu). Ta v Pařížské otevřela salon s kosmetikou od Christiana Diora. Ostatní návrháři luxusních šatů, kabelek a šperků začali ulici obsazovat až v 90. letech. Jako první přišel Hermés, následovali Louis Vuitton a další, dokud se Pařížská nestala „Pátou avenue“ Prahy, kde je minulost chudinské čtvrti sotva cítit.