Praha je vlastně taková cibule. Podstata pražské architektury spočívá v rozmanitých vrstvách, které se na sebe nabalovaly napříč mnoha staletími. Můžete to vidět hned na jedné z neslavnějších pražských budov, Chrámu svatého Víta. Většina z vás se asi ve škole učila o jeho dlouhé výstavbě, která dala katedrále prvky různých stavebních slohů. V Praze ale najdete i spoustu míst, o jejichž různorodé minulosti možná nevíte. Adam Gebrian takové utajené poklady metropole představil v rámci programu Virtual City Walks, který pořádá prestižní mezinárodní organizace Association of Architecture Organizations (AAO), jejíž součástí je i CAMP.

Národní muzeum – přehlídka mnoha rekonstrukcí

V čele Václavského náměstí vaši pozornost určitě upoutá Národní muzeum. Historická budova je vidět široko daleko, ať už vystoupíte z tramvaje, metra nebo přijdete třeba ze Staromáku. Jednoduše tak upozorňuje na své čestné místo v českých dějinách. Národní muzeum je nejen největším českým chrámem umění, ale i svědkem důležitých etap v dějinách. V jeho stínu okupovala Prahu vojska Varšavské smlouvy nebo tu v listopadu 1989 Češi cinkali klíči. Na samotné budově si všimnete hlavně bílé fasády, kterou muzeum získalo poměrně nedávno. Zbrusu novou podobu má díky rekonstrukci pod vedením Zdeňka Žilky. Po vstupu sice nečekejte žádné velké architektonické novinky, ale můžete se třeba podívat do kupole, která dříve nebyla veřejnosti přístupná. Odtud budete mít Prahu jako na dlani. Určitě si nenechte ujít nově zastřešené nádvoří, kde si můžete buď prohlédnout muzejní expozice nebo posedět u stolku v kavárně. 

Nastupte do výtahu, dojeďte do podzemí a rázem jako byste se přenesli o několik staletí vpřed. Zmizí novorenesanční architektura a vy projdete koridorem do modernismu. Nová budova Národního muzea, na jejíž stavbě se podílel Karel Prager, se nachází hned vedle. I tady si architekt vyhrál se svou oblíbenou prosklenou fasádou. Ještě něco dalšího je na stavbě pozoruhodné. Po bližším zkoumání si všimnete, že její základ tvoří architektura z 30. let, kterou Prager jakoby přemostil. V minulém století se tu ale neprocházeli milovníci umění, nýbrž poslanci. Sídlilo tu nejprve Národní a poté Federální shromáždění. Při odchodu se ještě na skok můžete zastavit venku a všimnout si synergie Pragerovy budovy s pomníkem od Miloslava Chlupáče, který připomíná oběť Jana Palacha.

Šporkův palác – do trezoru pro peníze nebo na pivo?

Když pozorujete barokní průčelí Šporkova paláce nedaleko náměstí Republiky, možná by vás nenapadlo zajít se podívat dovnitř. Jakmile tam ale vstoupíte, budete se divit. Právě průčelí je totiž jediné, co na paláci z původní architektury modernista Josef Gočár nechal. Za jeho života byste si sem mohli zajít leda tak vyzvednout peníze – sídlila tu totiž Anglo-československá banka. Nejnovější kabát budově dal Stanislav Fiala. Dnes tu najdete část filozofické fakulty. Docela překvapivě se zde můžete taky dobře najíst. Je libo kremroli, nebo spíš půllitr piva? To všechno najdete ve Šporkově paláci. Večeříte vlastně v trezoru a vyztužené kovové pláty vás chrání podobně, jako dřív chránívaly peníze. Nebojte se, že by sem neproniklo světlo. Fiala vytvořil řez skrz několik podlaží, a tím celý prostor otevřel. Podívejte se na Večer s Architektem roku 2019 Stanislavem Fialou, autorem rekonstrukce Paláce Špork.

Štencův dům – kombinace bydlení a práce ve starém centru Prahy

Dál můžete procházku vzít přes staré židovské město. Když se budete dobře dívat, všimnete si trochu nenápadného Štencova domu. Nápověda: možná si budete připadat jako v Holandsku. Architekt Otakar Novotný se při tvorbě projektu inspiroval právě svou cestou na sever. Cihlám, kostkám a kachlíkům dal úplně novou tvář. Když se podíváte všude kolem sebe – na fasádu, zdi i podlahu – uvidíte pozoruhodné kostkované mozaiky. Původně tu sídlila Štencova tiskárna, ale tu tady dnes už bohužel nenajdete. To ovšem neznamená, že byste nemohli objevit její pozůstatky. Coworkingová firma Opero, která tu sídlí, sice dům zmodernizovala podle svých potřeb. Architekti ale mysleli i na jeho minulost. Takže si tu třeba sednete ke starým tiskařským stolům.

Kobky – náplavka žije!

Jak vrátit život na pražské náplavky? Kdysi tu kotvily lodě, které přivážely materiál a ten se poté třídil. Životem se to tu jen hemžilo. Pak pražské náplavky ztratily svůj původní význam a v druhé polovině 19. století město vystavělo nábřežní zdi. Kamenná nábřeží osázelo alejemi a náplavky se staly oblíbeným místem procházek. Jenže po povodních v roce 2002 měla náplavky pronajaté firma, která tu chtěla vytvořit parkoviště. Poté se ale situace změnila. Psal se rok 2007 a náplavka dostala nový dech. Přestala být parkovištěm a proměnila se pod vedením Ivo Slavíka a Bajkazylu na prostor pro současné umění, kulturu a setkávání se ve městě. A zamířila sem spousta Pražanů, ať už na pokec s kamarády, nebo si zasportovat. „Jdeme na náplavku!“ zaznívalo docela často, ale jen v létě. To se rozhodl změnit architekt Petr Janda ze studia Brainwork, který na revitalizaci náplavek pracoval už od roku 2010. V kobkách se původně zachytávaly a rozebíraly připlavené vory z pražských ledáren, teď tu vznikly kavárny, bary nebo speciální pobočka městské knihovny. Petr Janda stísněné prostory zpřístupnil a prosvětlil díky velkým vyklápěcím oknům. Vyrobil je ze speciálního materiálu, který se používá například pro mořská akvária. Okna mají průměr 5,5 metru a jsou tlustá 7 centimetrů – s takovými rozměry byla v době projektování schopná pracovat jen jediná firma na světě. Když si dnes zajdete v zimě do kobek, máte podobný pocit, jako když tu v létě vysedáváte na okraji u Vltavy. Díky velké skleněné čočce nepřijdete o krásný výhled na Prahu.

Emauzy a Prager – spojení několika staletí

Stačí vyjít jen pár kroků z náplavky a spatříte další z pražských klenotů. Jeho střecha vypadá trochu jako plachetnice ve větru. Ve skutečnosti se jedná o náhradu za původní gotické věže, které zdevastovaly letecké pumy na konci druhé světové války. Řeč je o Emauzském klášteru. Které další pražské budovy poškodily nálety si můžete přečíst v článku z rubriky Praha včera.

Nakonec projdete zahradou až k poslední zastávce. Kostky od architekta Karla Pragera se vznášejí nedaleko Emauz a jsou přístupné ze čtyř stran. Od svého vzniku v 70. letech vzbuzovaly bouřlivé diskuze a můžeme je opravdu interpretovat různě. Nejhezčí pohled se vám ale naskytne za pěkného počasí, kdy se skleněná fasáda blyští a odráží sluneční paprsky. Dnes tu sídlí IPR. Ještě, než si po tom všem chození na závěr protáhnete nohy, všimněte si Chlupáčovy instalace před vstupem. Že už jste to někde slyšeli? Ano! Karel Prager a Miloslav Chlupáč spolupracovali velmi často takže jejich spojení nenajdete jen u Národního muzea, ale i tady. Víc si přečtěte v rubrice Prager v kostce.

Podívejte se na záznam virtuální procházky s Adamem Gebrianem. Video lze zhlédnout pouze v angličtině s anglickými titulky.