Co trápí pražské vodovody?

Město si už dnes nevystačí se zdroji získanými na svém území. Přes 70% pitné vody míří do Prahy 52 km dlouhým tunelem z vodního zdroje Želivka. Zbytek jímáme ze studní v Káraném. Voda z Vltavy se v současnosti využívá jen jako záložní zdroj. Úpravna v Podolí je připravena fungovat nouzově po dobu 96 hodin. Podolská vodárna se ale bude rekonstruovat, aby mohla soustavě pomáhat pravidelněji. Některé areály, jako je například letiště Václava Havla, používají také své vlastní studny.

Přes 700 kilometrů vodovodní sítě už slouží více než 60 let. Některá potrubí jsou i z konce 19. století. Havárie a úniky vody jsou často způsobeny například starým vedením, jinde zase použitím méně kvalitních materiálů v 70. a 80. letech. Díky velkým investicím (v roce 2019 více než 1,1 miliardy korun) se ale daří některé parametry zlepšovat. Ještě v roce 1997 se během cesty ke spotřebiteli ztratilo 43% vody, po intenzivních opravách se podařilo úniky snížit na zhruba 15%. 

V některých částech Prahy se noví obyvatelé na tuto síť prakticky už nemohou napojit. Rozšiřování města výstavbou satelitních čtvrtí způsobuje největší problémy hlavně na jihovýchodě metropole, kde už nestačí kapacita vodojemu Kozinec. Řešením je stavba nového přivaděče, který propojí síť mezi Jesenicí a Uhříněvsí.

3 781 km stok odvádí splašky do čistíren

Kde končí voda z našich koupelen? Znečištěnou vodu odvádí přes tisíc kilometrů přípojek do stokové sítě, která měří dalších 3 781 km. Naprostá většina (93%) splašků míří přes stoky pojmenované jednotlivými písmeny abecedy do ústřední čistírny na Císařském ostrově. Každou sekundu do ní přitečou 4 kubíky odpadních vod. V metropoli ale pracuje dalších 28 čistíren, sloužících hlavně v okrajových částech města. V těchto čtvrtích často probíhá poměrně velká nová výstavba, a například čistírny v Uhříněvsi, Lipencích, Kralovicích nebo Kbelích jsou proto přetížené. 

V členitém terénu Prahy se nemůžeme spoléhat jen na gravitaci. Přes 300 čerpacích stanic zajišťuje, aby se splašky dostaly ze všech níže položených míst tam, kam mají. Odpadní vody z horní části Suchdola putují dokonce až za hranice města, do Roztok. 

Kanalizace kromě průměrného stáří sítě (cca 50 let) trpí tím, že hlavně v centru města do stok míří i dešťová voda. Srážky zbytečně zatěžují stokovou síť a snižují účinnost čištění splaškových vod. V okrajových částech Prahy už je pro ně většinou zřízena oddílná dešťová kanalizace anebo jsou zasakovány přímo na místě. V ústřední čistírně právě probíhá velká modernizace, která na ni dovolí napojit i další lokality a zrušit některé lokální čistírny. I přes rozvinutou kanalizační síť bydlí zhruba 5 900 obyvatel v domech, které popisovaný městský systém nemohou využít.

Máte doma kotel, nebo jenom radiátory?

Další z důležitých částí městské infrastruktury je zásobování teplem. Přibližně čtvrtina jeho spotřeby je dodávána dálkovými rozvody. Teplo proudí do metropole až z elektrárny v Mělníku, využívá se ale i energie získané při zpracování odpadů v Malešicích. Na severním okraji Prahy v Třeboradicích je umístěn záložní zdroj na zemní plyn pro případ, že by došlo k výpadku mělnické elektrárny. Celá propojená síť zásobuje velkou část pravého břehu Vltavy i Holešovice. Na levém břehu jsou naopak sídliště vytápěna ostrovními systémy z plynových kotelen.

Některé bytové domy se stále pokoušejí od centrálního zásobování odpojit a zařídit si vlastní kotel na zemní plyn přímo v objektu. Snahou obyvatel je ušetřit, bohužel často porovnávají cenu plynu jako suroviny s kompletní cenou za teplo z centrálního vytápění. Zapomíná se přitom na náklady spojené s kotlem i na rizika jeho obsluhy.

Zemní plyn představuje 81% paliv spalovaných na území metropole a je i základní možností pro ty, co nemohou využít centrální zásobování teplem. Dochází ale k poklesu odběrných míst. Odpojují se totiž hlavně lidé, kteří plyn používali jen k vaření. Význam plynu pro město je ale zásadní a bude stoupat. Dříve stejnými trubkami proudil nebezpečnější svítiplyn. Dnes je opět výzvou zapojit do systému i další zdroje. Pokud dokážeme síť připravit, můžeme využít i biometan získávaný z odpadních plynů.

Metan, který je hlavní složkou zemního plynu, se může také vyrobit z vodíku. Získat čistý vodík rozkladem vody je ale velmi energeticky náročný proces. Na druhou stranu je ale pro něj ideální využít přebytečnou elektrickou energii, která často vzniká při produkci z obnovitelných zdrojů.

Kudy putuje do Prahy elektřina?

Elektrická energie míří do metropole přes transformovny Chodov, Malešice, Řeporyje a Sever v Čimicích. Hlavní vedení pak vytváří prstenec okolo celého města dlouhé 221 km, z něhož pokračují další, v zemi uložené rozvody do centra Prahy. Město řeší, jak celou síť připravit na výpadky a black-outy, což si vyžádá stavby dalších zařízení.

V Praze samotné se zatím vyrábí elektřiny minimum. I to se bude postupně měnit. Hlavními trendem ve světě je decentralizace výroby, což znamená, že je možné z každého domu vytvořit malou elektrárnu, například solárními panely na střeše nebo využitím odpadního tepla v kotelnách na sídlištích. Takto získanou elektřinu si už dnes můžete ukládat, na nákup bateriových úložišť v domácnostech je možné získat i dotaci. Moderní elektroměry zase dokážou snímat víc informací než jen pouhý odběr, a tím přispívat ke stabilitě sítě.

I data někudy tečou

Ekonomický pokrok dnes přináší hlavně elektronická komunikace. Firmy zajišťující telefonní a internetové sítě nebo vysílání televize a rozhlasu fungují ve velmi konkurenčním prostředí. Dříve komunikaci zajišťovaly celé budovy telefonních ústředen, jejichž vybavení se dnes vejde do dvou sklepních místností. V Praze se ale nachází i několik moderních datových center, přes které se celá oblast České republiky připojuje k mezinárodní internetové síti. Další centrum, poskytující mimo jiné i bezpečné uchování dat státní správy, bude muset vzniknout. Jako ideální plocha, nabízející mimo jiné i výhodu napojení na vysokorychlostní páteřní sítě optických kabelů, se jeví lokalita Na Slatinách.

Kdo postaví kolektory?

V hustě zastavěném městě se střetává mnoho různých sítí. Dráty vedené po zdech v ulicích vidět nechceme, vše se schovává pod povrch. Bez promyšleného řešení je ale chodník pořád rozkopaný. Řešením jsou kolektory, tedy podzemní tunely, do kterých se všechny sítě sdruží. Vedení v kolektorech jsou pod pravidelným dohledem, drobné problémy se rychle vyřeší a například potrubí zde uložené má delší životnost, než když je schované v zemi.

Kolektory budované od roku 1969 mají zatím 93,7 kilometru. Hlavní tunely se nachází až 35 metrů pod povrchem a trasy se nedrží uliční sítě. Chodby pod ulicemi, rozvádějící infrastrukturu přímo do domů, jsou většinou 16 až 6 metrů pod úrovní chodníku. Investice do tunelů je v prvních letech samozřejmě veliká a vyplatí se až během desetiletí. To příliš nemotivuje developery, kteří sledují hlavně rychlou návratnost svých investic a v nových čtvrtích ukládají sítě levněji do výkopu. Úkolem hlavního města je tento stav zvrátit, protože vybudovaný kolektor a sdružené sítě mnohdy přispívají k lepšímu veřejnému prostoru, do kterého se vejde i zeleň.

Data v článku jsou pouze zlomkem toho, co se o Pražské infrastruktuře můžete dozvědět. Informace vycházejí z nových Územně analytických podkladů hlavního města Prahy (ÚAP). Ty slouží jako podklad při plánování rozvoje území, a to včetně přípravy takových dokumentů, jako je územní nebo strategický plán. V nové aplikaci představující ÚAP si můžete pohodlně prohlédnout texty i mapy dokumentující život Prahy ve všech důležitých oblastech.