Magie prostupuje všechno, co je ve světě

Už před rokem 1989 jste provozoval soukromou architektonickou kancelář. Jak jste to v rámci centrálně plánovaného hospodářství dokázal?

Do revoluce jsem byl pro oficiální struktury, zvláště pak pro bolševiky, naprosto nepřijatelná osoba. Ale mně to bylo úplně jedno. V roce sedmdesát dva jsme se SIALem vyhráli soutěž na Máj a ten jsme pak se Švédama postavili. Ale to je spíš práce Johnyho Eislera a Míry Masáka. Já jsem byl ten vzadu, ten neumělec, takže se k tomu nemůžu moc hlásit, abych nevystavoval cizí peří. Po deseti letech jsem se pak rozhodl ze SIALu odejít. Dal jsem se na výstavařinu. Se studiem Shape, který vedl můj kamarád Jaromír Hník, se nám přes Artcentrum podařilo prorazit díru do železný opony. Export českýho umění do světa – vyhrávali jsme soutěže na mezinárodní výstavy. Takhle jsme postavili třeba expozici Dějin dopravy na Expo 86 ve Vancouveru. A ještě jsme dostali cenu za nejlepší pavilon. Ve Vancouveru jsme udělali velkej projekt a já vydělal dostatek peněz, abych uživil vlastní byro. Tak jsem si ho prostě zařídil. Chtěl jsem zas dělat baráky. Za vedení soukromýho podniku bylo ale pět let natvrdo. Naštěstí revoluce přišla dřív, než mě chytli, a hned po ní jsem ateliér legalizoval. A založit se mi ho podařilo asi stejným způsobem, jako se mi povedlo dostat se přes čáru. Jednou mě chytli, ale podruhý jsem prošel v klidu, takže mně narostly strašný rohy – myslel jsem, že když to vyšlo podruhý, potřetí to bude ajncvaj. Ovšem nebylo. Šel jsem do kriminálu, nicméně jen nakrátko. To už totiž fungovalo studio a asistent mě z toho dostal. Podplatil je a oni mě pustili.

Jakým způsobem jste se s D. A. Studiem začlenili do oficiálních oborových struktur?

Věděl jsem, že musíme mít nějaký krytí, takže jsme byli součástí Svazu československejch výtvarnejch umělců. Když nám tuhle možnost zrušili, rychle jsme přeskočili do Svazu českejch spisovatelů. Tohle šlo. Ale já jsem se po jedný naší schůzi, která nedopadla dobře, pěkně vožral, sroloval jsem Rudý právo do kornoutu a řval jsem v metru „smrt bolševismu!“ Objevil se tam policajt – hodnej, dělal, že nic. Pak na mě už ale čekali na Malostraňáku, že mě zavřou do ajnclíku, kterej měli připravenej na stanici. A mě osvítil duch svatej, a i když jsem už skoro nemoh mluvit, jak jsem byl vožralej, říkal jsem, „soudruzi, vemte v úvahu, že projektuju vilu předsedovi vlády, takže potřebuju hodně pracovat“. Potom mě zatáhli k bazénku, z kterýho tekla voda, takhle mně tam strčili hlavu a řvali, „koukej mazat, ty svině!“

Začátkem 90. let jste s D. A. Studiem pracovali na jednom ze zásadních zadání řešících území na levém břehu Vltavy, které paralelně zpracovával také Útvar hlavního architekta s architektonickou kanceláří VHE, studio JNEC Jeana Nouvela a Emanuela Cattaniho a ateliér Gama pod vedením Karla Pragera. Jak jste pojali vaši urbanistickou studii Komplexní regenerace Smíchova?

Tehdy se na nás obrátila Eva Kalhousová, která teď táhne nějakej dům pro seniory na Praze 6 a která byla hned po revoluci celkem nadlouho v zastupitelstvu na Praze 5. Takže na Smíchově jsme se najednou dostali do polohy, že jsme měli říct, co to tam ten Prager vlastně spáchal. Nejdřív jsme udělali antipragerovskej Smíchov, dohromady se Zlatejma orlama. Tehdy jsem měl ty nejlepší architekty nastupující generace: Toma Prouzu, Járu Zimu, Standu Fialu, Markétu Cajthamlovou a Lva Lauermanna, kterej chudák už umřel. Ale zpátky k urbanismu. Já mám s urbanismem problém, protože mu nevěřím. Nevěřím, že město je naplánovatelný. Říká vám něco jméno Paul Dirac?

Přiznám se, že ne.

Obecná teorie pole, kvantová mechanika. Když to vezmeme totálně z rychlíku: vzduchoprázdno, který má v průměru – tam, kam dohlídneme – čtrnáct a půl miliardy světelnejch let, což jsou trilióny kilometrů, se neustále neuvěřitelnou rychlostí proměňuje. To je úplně magický! Na bilióntinu vteřiny se vyvine cosi, jakejsi božskej princip, kterej je v něm zakletej. Vytvoří energii a udělá z ní neutron nebo elektron, ale v páru. Elektron je cosi mezi částicí a polem a totéž je foton. To je jedno energetický kvantum, který se někdy chová jako hmota a někdy jako pole, vlní se. A za tu bilióntinu vteřiny si to rozmyslí, spojí se a energii vrátí. Před pár roky vytvořili přístroj, kterej tyhle procesy sleduje a kterej potvrzuje, že se všude v tom nekonečným poli skutečně dějou. A představte si, že to celý proběhne miliónkrát za vteřinu – přímo tady, v nás, celí se kmitáme, jsme naplněni magií. Jak by mohl vzniknout velkej třesk, kdyby tohle všechno v tom prostoru nebylo? Naše atomy jsou prázdný. Kdyby u muzea bylo jádro atomu velký jako pomeranč, běhaly by ty elektrony velikosti menší než kulička hrášku někde kolem rozhledny – takhle jsme prázdný. To vzduchoprázdno je neuvěřitelný! A já si myslím, že tahle magie prostupuje všechno, co je ve světě, co je v nás. Jeden čas jsem učil fyziku, takže jsem do toho trochu pronik.

Jak se toto osobité vnímání světa promítá do vaší tvorby?

Pohled na vesmír se neustále prohlubuje, neustále vznikaj další a další věci. Takže když jsem dělal projekt pavilonu pro Serpentine Gallery v Londýně, mezi dvě zrcadla jsem dal velkej objekt – mrak ze šutrů, kterej vychází z obrazu udělanýho reliktním zářením. To je záření vytvořený spojením hmoty a antihmoty při velkým třesku, tři vteřiny po něm, a doteď běží vesmírem – právě těch čtrnáct a půl miliardy světelnejch let. Nedávno ho zachytili a je to úžasný. A trvalo to právě ty tři vteřiny, než to dorostlo do týhletý podoby. Pohybujem se v magickým prostoru – v magickým světě, kterej je ale velmi zranitelnej, což dokazuje bolševismus, nacismus, ale třeba i Babiš. Považuju ho za naprostýho a pro společnost jedovatýho magora.

Město podle Pragera je zoufalectví!

Vraťme se ještě ke Smíchovu. Mohl byste přiblížit okolnosti vzniku vašeho projektu?

Když jsme dělali Smíchov, zrovna rušili Útvar hlavního architekta. A z těch trosek vždycky vylezla nějaká jedovatá hlava a chtěla nám radit. Nekončící diskuse se vedla třeba o veřejným prostoru. Navrhli jsme náměstíčko a oni se nám pořád snažili vnutit, aby se přes něj jezdilo. Ty lidi, co tam dělali urbanismus, vůbec nechápali, že normální náměstí je obklopený domama a jsou na něm lidi, a ne že přes něj vede magistrála. Prager na Smíchov vyprodukoval neuvěřitelnou sračku. Město podle Pragera je zoufalectví! Dálnice přes město. Chtěl dokonce jezdit až na železniční most, kterej je těsně za tím. Ale my jsme ho zahnali. To je náš důležitej námět – nápad Toma Prouzy, kterej navrhnul, abysme vedli dopravu ze Strahovskýho tunelu dalším tunelem pryč směrem na Barrandovskej most, a ne jako dálnici skrze město. Díky tomu se Smíchov moh začít chovat jako normální město. Má ulice, na kterejch rostou stromy, má vnitrodvory, má náměstí. To je ale nakonec posunutý a taky muselo bejt malý, protože ho investor platil ze svýho – místo toho, aby se město zachovalo jako za první republiky a na náměstí vydělalo tím, že by rozprodalo okolní parcely. Takhle vzniká normální urbanismus. Byla to fuška, ale nakonec jsme to dali dohromady a je to pořádnej kus města. Dělali jsme daleko soudobější urbanismus než ostatní. Protože co je základem veškerý organizace všech struktur ve vesmíru? Chaos. A z něj se magickejma vlastnostma prostorovýho pole roděj věci. A přesně stejným způsobem musí vznikat i urbanismus. Ale to v Čechách není možný.

Jak se vám spolupracovalo s kanceláří Jeana Nouvela a Emmanuela Cattaniho?

Praha 5 mě pověřila, abych Nouvelovi našel český spolupracovníky. Vybral jsem Stříťáka a Kousala – dobrý architekty, který uměli dobře francouzsky. Jeli za ním do Paříže a tvrdě tam makali u něj v ateliéru. Ale šéf jeho kanceláře – Cattani – jim osm měsíců nezaplatil! Tak jsem si na něj došláp. Nejdřív jsem ho slušně požádal, pak jsem byl trochu ostřejší a nakonec jsem mu řek, že mu vyhodím ateliér do povětří. Vysmál se mi. Obešel jsem teda lidi v tom ateliéru a prosil je, aby odešli, že jsem slyšel, že se tu něco strašnýho stane a že nechci, aby byl někdo zraněnej. Znejistěli a pod různejma záminkama se začali z kanceláře vytrácet. Po dvou hodinách přišel Cattani, přines v papírovejch pytlících prachy, co těm chudákům českejm architektům dlužili, a řek mi, ať vypadnu.

V čem se výsledná podoba Smíchova liší od vašich původních záměrů?

Chtěli jsme, aby v obchoďáku byly místo pasáží venkovní ulice. Pasáže jsou ale možná nakonec lepší, protože ty velikánský tržiště se takhle vlastně dělaj odjakživa. Stačí si zajet do Istanbulu, kde je to hlavní velký tržiště – jedna pasáž vedle druhý – už dva a půl tisíce let. Trvalo to patnáct roků, než se to celý postavilo. Já jsem byl ale posledních pět let na cestách venku. Ve fázi, kdy se dělalo územní rozhodnutí, jsem odešel. Dvanáct let jsem to vydržel, ale všichni ty miliardáři, který to tam táhli, už mi šli tak na nervy, že jsem si řek, musíš vypadnout a trochu si to srovnat v hlavě. Tehdy mi bylo padesát a něco a začal jsem cestovat. Mám za sebou sto devadesát pět cest po celým světě. Patnáct let na cestách, z toho čtyři roky na moři. To podstatný, čeho si vážím, je prostor. Prostor je důležitější než domy.

Jak se vám nakonec podařilo developery přesvědčit?

Jednoduše: musíte je unavit. Ucloumat. To je jako v manželství. Já jsem dvakrát rozvedenej, takže vím, vo čem mluvím. S Tomem Prouzou jsme víc než půl roku jezdili jednou za čtrnáct dní do Vídně, do dritten Bezirk, kde jsme jim předváděli dalších deset dvanáct variant Smíchova, až jsme došli k číslu sto čtyřicet jedna. Vypadalo to jako perský koberce. Nakonec se mě zeptali, „a co byste nám doporučoval, pane profesore?“ Vybral jsem to, co jsme od začátku chtěli. Jára to krásně nakreslil. Von umí tak nádherně kreslit! Já to taky trochu umím, ale von je lepší. Smíchov jsme dostali díky několika věcem: ti mocní, co sem přišli stavět a vydělat další prachy, moc dobře věděli, že mám spoustu kontaktů nejenom na Praze 5 a že jsem zadobře se starostou. Navíc jsme byli asi jediný, co měli rozjetý byro se zaměstnancema a kompama, uměli jazyky a díky zkušenosti z Vancouveru věděli, jak s těmahle lidma jednat. Původně to investoři kreslili s nějakejma belgickejma architektama, a ty Prahu prostě neznali. Nechápali. Navrhli dva obrovský baráky od Anděla po Ženský domovy a divili se, že je tu s tím všichni vyhodili. Konečně začali poslouchat nás. Vznikly normálně veliký bloky s ulicema. Další úroveň debaty byla třeba taková, aby to nebyl všude co blok, to barák. Aby zástavba v těch blocích měla do ulice normální lidský měřítko. Ale především aby to nebyl blbej direktivní plán, ale spíš něco jako pravidla hry, který umožní vznik přirozeně rostlýho města, jako je Malá Strana – akorát s většíma barákama. My jsme věděli, jak na to, a investoři viděli, že když nebudou pečlivě poslouchat, co s klukama říkáme, a že když se nebudou pořádně dívat na ty plány, co ukazujeme, tak nastane problém.

Snažili jste se v lokalitě Nového Smíchova zachovat také původní industriální stavby areálu Tatrovky?

Samozřejmě jsme chtěli, aby některý kusy tý fabrický země zůstaly stát. Lokální uzly a veřejný prostory – zkrátka věci, který jsou tam důležitý. Při navrhování obchoďáku jsem chtěl, aby tam zůstaly tři z těch nádhernejch hal, co tam byly původně. Ale investoři mi řekli, „víš co, Martine, přines nám sedm set miliónů, o to je ta tvoje varianta dražší. Když nám je přineseš, rádi to uděláme. Jinak do toho nekecej, nerozumíš prachům.“ Sedm set miliónů jsem samozřejmě neměl. Dělali jsme Prahu. Víte, co je konec funkcionalistickýho urbanismu? Overlapping. Překrývání věcí. Když má barák vrstvy, funguje. Nad obchoďákem měly bejt ve třech patrech byty, jednopatrový a mezonety. Modul tohohle baráku je sedm a půl na patnáct metrů. Třikrát za sebou jsem je nakreslil a třikrát mě kopli do prdele. Ale takovej už je život. Když jsem se vrátil z cest, spousta věcí vypadala jinak. Třeba lávka k Sacré-Coeur, na který se snažili ušetřit. Měl to bejt vazník s velikejma hranatejma dírama, měl tam bejt pořádnej kamennej pylon, z kterýho to celý startovalo. Lávka měla bejt nasměrovaná mezi čtyři výduchy vzduchotechniky na střeše, ale jsou tam nakonec jen dva. Bral jsem to jako Titanic, je to přesně tak dlouhý. A ten měl čtyři komíny. Ale pozor: když srovnáme tenhle obchoďák s Májem, vidíme, že má pětadvacetkrát větší podlahovou plochu, a přitom je bezvadně vykrytej ostatníma barákama, aby zapadnul. Skoro ho nevidíte. U jednotlivejch částí jsme udrželi normální měřítko, který se dá dát do rytmu města.

Jak jste využil zkušenost s projektem obchodního domu Máj při navrhování obchodního centra Nový Smíchov?

Máj mě štve už od doby, kdy jsme vyhráli tu soutěž. Narodil jsem se kus vedle, za Národním divadlem. Před bombardováním byl v místě Máje palác a menší baráky, který dělaly měřítko Spálený ulice. Tam vzadu U Ježíška ještě některý zbyly. A já jsem tehdy říkal, „do prdele, udělejme to tak, že do tý ulice dáme malý baráky a tu velkou vobludu strčíme do jejich krytu.“ A kluci na to, „tobě úplně ruplo v bedně, takhle chceš vyhrát soutěž, že se jim vysereš na podmínky?!“ Navíc tam na to prostě nebylo místo. Jaap Bakema, u kterýho jsem pracoval v Holandsku, vždycky říkával, že všechny soutěže se musej dělat tak, že člověk nejdřív velmi kritickým zrakem posoudí, co se od něj vlastně chce. A právě tahle zkušenost je aplikovaná na Máji i na Novým Smíchově: prostě jsme ho vsadili mezi menší baráky, kouká do ulic jen vchodama. Takže je to sice obří barák, ale do ulice jsou menší domy s lidským měřítkem. To je hodně důležitý. Když tenhle gigantickej obchoďák ještě patřil Carrefouru, kterej měl takovejchhle kousků po celým světě dvě stě sedmdesát, byl to po Pekingu a Šanghaji třetí ekonomicky nejúspěšnější provoz. Kulturně nás ale odhadli na úroveň severní Afriky, takže interiéry dělala nějaká architektka z Paříže, která našlehala jakousi pomádu a tou to tam celý opatlala. Byl jsem vzteky bez sebe. Měl jsem chuť rozházet po celým tom prostoru hovna. Ale můj právník mi to naštěstí rozmluvil. Teď se to tam trošku zlepšilo.

Funkcionalistický a modernistický plánování považuju za vojenský

Jak byste charakterizoval situaci v oblasti urbanismu a územního plánování?

Urbanismus je podle mě z větší části naprosto zbytečný plánování něčeho, co naplánovat nejde. Občas se sice něco naplánovat musí, ale je potřeba si uvědomit, že čím větší měřítko ten plán má, tím je nejistější a absurdnější. A čím delší je doba na jeho realizaci, tím míň z něj zůstane na konci. Čím větší nepochopení panuje ve společnosti a ve všech těch vrchních patrech, kde je rozprostřená moc, čím menší je tu výtvarný povědomí, tím hůř se dělaj velký plány. Plán přináší sem tam nějaký výhody, ale zároveň i obrovský množství nevýhod. Funkcionalistický a modernistický plánování považuju za vojenský. Lenin, Stalin, Hitler, Mao – všichni plánovali, jako by zásobovali armádu. Tam je jeden voják jako druhej, pokud nemá frčku navíc, takže se s ním zachází stereotypně. Co je to panelák? Stereotypní nakládání s lidma, který v něm bydlej. Není to nic a priori ošklivýho, je to výraz mechanickýho myšlení těch státně socialistickejch organizací. A ty milióny bolševiků, který se rozskákaly po světě jako blechy a škodí, kde můžou, jsou lidstvu nebezpečný. Jejich pohled na plánování, a potažmo na vytváření světa, je pro mě nepřijatelnej.

Navzdory svému odporu vůči urbanismu jste přece jen několikrát výrazně zasáhl do podoby města – ať už to byla záchrana Veletržního paláce, Národní třída nebo už zmiňovaný Smíchov.

Když jsme se v půlce devadesátejch let dostali k tomu, abychom nakreslili Smíchov, věděl jsem, že nás čeká neuvěřitelně obtížnej skok do neznáma. Náš Smíchov má rozměry zhruba jako Václavák plus dvě stě padesát nebo tři sta metrů na každou stranu. Je to fakt velkej kus města, proteklo tím dvaadvacet miliard. Chtěli jsme udělat normální město. Proto jsme těm rakouskejm developerům nejdřív vysvětlovali, co to vůbec znamená dělat v takovýmhle kusu města jednotlivý baráky. A že se ty baráky chovaj podobně jako skupina lidí nebo jako les – že jsou si sice podobný, ale že každej z nich je zároveň individualita. Na Smíchově jsme udělali takovej trik: vzali jsme si jednu stranu Václaváku a nakreslili pohled na ni. A pak jsme udělali další dvě varianty toho samýho pohledu, ale s jinejma barákama. Navrhli jsme víceméně nahodilou sestavu s tehdy projektovanejma nebo stavěnejma českejma a rakouskejma domama – dali jsme tam třeba Tančící dům nebo Haas-Haus. Český kousky byly hlavně funkcionalistický s Tančícím domem na nároží, zatímco rakouský byly posťácký. Je to velká sranda, pořadí těch baráků totiž nerozhoduje, můžou se jakkoli prohodit. Na konkrétní poloze nezáleží, podobně jako u mrakodrapů v New Yorku. Českej pohled bylo prima město. Rakouskej posťák byla šílenost a Rakušáci to sami rychle pochopili. Když jsem jezdil po světě, vždycky jsem si říkal, proč jsou ty města tak ošklivý. A pak jsem si uvědomil, že žiju v jednom z nejkrásnějších měst a že z toho skvostu nejskvostovatější je Malá Strana. Nový Město je už plánovaný, ale Malá Strana, ta má tu nejúžasnější strukturu, jakou může mít. To je základ Prahy. Proto tady žiju. Když se kouknu z okna, vidím to jediný správný rostlý město. Což nejde moc navrhnout. Ale musíme se o to snažit, musíme na tom trvat. Podívejte se na ten tolik obdivovanej Veletržák, koukněte, jak tam to město dostalo na prdel! Na tom místě měly bejt baráky čtyry. To měřítko je nelidský.

Veletržní palác je problematický: na jedné straně ceněný příklad meziválečného funkcionalismu, na straně druhé obrovská energetická náročnost a nepříliš vhodné dispozice pro vystavování umění.

Je to barák žeroucí lidi. Měl by se zbourat, nebo by se do něj měla vestavět nějaká normální nahodilá struktura, jako se to stalo na spoustě míst po celým světě. Diokleciánův palác je přeměněnej na obytnou čtvrť a v Caracallovejch termech taky bydlej lidi. Čechy žijou myšlenkově tak šedesát let za čelníma běžcema architektury. Jsou neuvěřitelně uťáplý a omezující. Normální českej architekt projde jednou vysokou školou, která trvá pět šest let. Naučí se tam prdlajs, velká část vyučujících za nic nestojí. A všem – dobrejm nebo špatnejm – ta škola za jejich práci platí tak málo, že si to děcka u nás v ateliéru vydělaj za tři dny. Co byste pak od takovýho systému čekala? V Čechách hraje vyšší ligu tak maximálně Pepa Pleskot. A vůbec nejhůř jsme na tom s urbanismem. Obklopit se horama a vařit z týhle řídký kaše z druhořadejch surovin, která už je vlastně žluklá, dál prostě není možný. Produkovat třetiřadý mistry nemá žádnej smysl. Je potřeba se osvobodit, rozlousknout tenhle ořech. Ve světě je to ale často podobně blbý. Většina architektur je pořád ještě zasažená tou mechanicko-drsňáckou inženýrskou školou, která vytváří detailní plány. A já si myslím, že to je páchání zla.

Přístup k urbanismu je u nás nesmírně zkostnatělej a trudnomyslnej

V čem spatřujete hlavní problém současného urbanismu?

Prodat lidem paneláky byla hrozná chyba. Když někdo něco koupí za dumpingovou cenu, začne to milovat. Českej člověk má sídliště rád – včetně Romana Kouckýho, kterej vždycky říkal, že kdyby si dovolil šáhnout lidem na paneláky, tak ho zabijou. Asi má pravdu. Jediný možný řešení je vodkoupit paneláky zpátky a pak je všecky zbořit. Rekonstrukce sídlišť jsou k ničemu. Sídliště by se měly rozstřílet na padrť, to prostě není lidskej výtvor! Já jsem nikdy k panelákům nepřiložil ruku. Dokonce se mě kvůli tomu pokusili vyhodit ze školy. Krásný, kterej dělal Jižní Město, na mě řval, že bych si měl přečíst závěry čtrnáctýho sjezdu komunistický strany, kde je panelová výstavba zakotvená jako jeden z hlavních cílů, a že to, co kreslím, je naprosto nepoužitelný. Řek jsem mu, že pro budoucnost architektury je naprosto nepoužitelný to, co kreslí von. Zblednul, sevřel rty: „Přednesu vaše další setrvání na škole na konferenci pedagogů.“ Pak se ale uklidnil.

Zbavit se sídlišť by bylo dost náročné. Máte nějakou konkrétní představu, jak by je bylo možné nahradit?

Já si myslím, že by se na soutoku Berounky s Vltavou mělo založit velký jezero a že by expanze města měla jít podél říčních břehů. Praha na březích Vltavy. Tenhle námět jsme představili ve studii Generel Vltavy, kde najdete i myšlenky, který se pak objevily v Metropolitním plánu. Vytyčili jsme metropolitní oblast Prahy, Roman Koucký tehdy ještě studoval a velice ten plán obdivoval. Generel Vltavy byl zadání z Útvaru hlavního architekta za neuvěřitelně nízký prachy. Část projektu jsme platili z našich peněz, ale bylo to hrozně důležitý – byl to pohled na to, jak se má Praha rozvíjet. Jára Zima tam udělal samý skvělý nový věci, třeba bydlení pro půl miliónu lidí, včetně Smíchova. Klidně jsme mohli zajít ještě dál, moh tam bejt i mrakodrapovej kus. Ne nahoře, ale dole, aby ty mrakodrapy byly viditelný jen při superdobrým dni. Jinak by byly jenom tušený, zahalený oparem, jako když se díváte z dálky na Los Angeles. Myslím, že Praha by měla bejt třímiliónový město. A Jára Zima tehdy přišel ještě s dalším skvělým nápadem: nakreslil do Prahy novej kanál a ostrov. Takhle uříznutý a nový nábřeží, to by psalo! A těch novejch mostů! Co je Praha? Mosty a ostrovy. Kluci vodvedli úžasnou práci. Dělal to hlavně Jára, jeden z nejlepších architektů týhle země. Já ho hluboce obdivuju. A je nesmírná škoda, že takhle promyšlenej plán, jako je Generel Vltavy, zůstal ignorovanej.

V rámci projektu Komplexní regenerace Smíchova jste se zabývali také teoretickými aspekty rozvoje města. Mohl byste představit váš návrh mechanismu regulace zástavby?

To mi dalo strašnou práci. Řekl jsem, že k regulaci nové zástavby se dá přistoupit buď direktivně, nebo strategicky. A že strategickej přístup, kterej nechá hodně velkou volnost v některejch faktorech, je lepší. Právě proto, že dokáže přirozeně reagovat na měnící se podmínky a situace. Představte si to jako hru. Máte hrací desku a nevíte, kudy do toho ty hráči vstoupí. A tak připravíte systém vazeb v duchu „když vstoupíš sem, můžeš tohle a tohle, a tím způsobíš na okolních pozemcích tyhle a tyhle věci“. Nadefinovali jsme stavební pozemky – bloky vymezené uličními prostory. A tomu jsme přiřadili jednak regulační faktory, které definovaly vlastnosti toho pozemku – parcelaci, hustotu, výšku, strukturu zástavby, tvarové architektonické požadavky a rozmístění využití –, a jednak deskriptory, které definovaly vzájemné vztahy – nakolik je věc závazná, co se spíše doporučuje, co se spíše nedoporučuje atd. Vzniknul tak vlastně algoritmus, který se dal dobře počítat a posuzovat a který dával velkou míru volnosti. Umožňoval vznik rostlýho města. Je to systém strukturálních prvků, ze kterejch se město může skládat, propojenej s pravděpodobnostním popisem budoucí struktury, kde ukazuju vliv každýho novýho prvku na ty, co tam už stojej. Každej blok má rovnici, podle který se může vyvíjet. Ať se stane cokoliv, každý ovlivnění jednoho bloku má dopad na určitej větší kus města. Není to plán, ale návod. Je totiž lepší dělat návod než plán: návod může počítat s tím, nakolik jsou jednotlivý kusy plánu v závislostech. Přístup k urbanismu je u nás nesmírně zkostnatělej a trudnomyslnej. Nemůžu přece kreslit jako danej fakt věc, která je důležitá právě tím, jak se mění.

Pokusil jste se někdy prosadit své názory na architekturu a urbanismus „z druhé strany barikády“, tedy z pozice státní správy?

V jednu chvíli mě natáhli na IPR a já jsem jim chtěl hodně pomáhat. Ale když jsem viděl, kam ten urbanismus a teorii dotáhli, tak mi bylo jasný, že tam pro mě místo není a nikdy nebude. Takže IPRu držím palce, jsme kamarádi, ale já mám urbanismu dost. Já radši šlehám baráky, který se líběj lidem, do volný přírody. Krása, svoboda, štěstí a magie – to jsou zenový principy, z kterejch vycházíme. Taky fraktální matematika a pravděpodobnostní logika přispějou k tomu, že jednou znovu povstanou kusy měst stejně krásnejch jako Malá Strana. Ještě tak dvě stě let a svět ovládne magická architektura – nejlepší spojenec lidí na zeměkouli. Prostředí, který z nich dělá spokojený a velmi chytře jednající bytosti, který když ráno votevřou voči, je na co koukat. Je to v přírodě. To je naše architektura, včetně urbanismu.