Jak se stane student architektury historikem oboru?

To byla taková šťastná náhoda. Během studia architektury jsem sepsal práci s názvem Stavby a projekty zahraničních architektů v Čechách a na Moravě, ve které jsem zmapoval jejich aktivity v našich zemích. I když mi ji pak bohužel nedovolili vydat, vyhrál jsem s ní celostátní soutěž studentských prací, jejíž poslední kolo se konalo v Brně. Tehdy jsem navštívil pana profesora Fuchse, který zrovna chystal výstavu o Kotěrovi. Náš rozhovor o secesi, kubismu a první republice ho zřejmě zaujal, asi si všiml, že toho vím víc než běžný student, a po několika setkáních mě vyzval, abych pro jeho publikaci připravil dokumentaci o Kotěrově působení ve Vídni. Tyto podklady jsem mu připravil a on mi potom řekl: „Víte co, vy teď budete končit školu, tak přijdete do Brna a já vám tady najdu místo. Mám již uzavřenou smlouvu s Bauhaus-Archivem, že mi vydají monografii, a vy ji napíšete.“ Byla to pro mě ohromná výzva. A skutečně mi začal shánět místo asistenta na technice, dokonce kvůli tomu napsal vedoucímu katedry profesoru Axmanovi, který byl kdysi jeho žákem ve zlínské škole.

Monografie o Janu Kotěrovi však nakonec nevyšla, pokud vím.

To se odehrálo v létě 1972 a pan profesor bohužel 18. září zemřel. Naposledy jsem s ním mluvil telefonem 1. září. Zavolal jsem mu z kavárny Convalaria naproti hotelu Avion a zeptal se, zda nemá na mne chvilku čas, a on se omlouval, že se necítí dobře. Pan profesor se mi také v létě toho roku zmínil, že se brzy uvolní místo vedoucího architektonického archivu v Národním technickém muzeu v Praze (NTM), jenže já už si musel najít zaměstnání, a tak jsem nastoupil v Ostravě do projekce školských a sportovních staveb. Tam jsem byl tři čtvrtě roku, ale hned při první služební cestě do Prahy jsem se rozhodl, že se v té Invalidovně, kde byl archiv tehdy umístěn, přece jen zastavím. Má budoucí kolegyně paní Znamenáčková mě poslala nahoru do muzea na Letnou, kde naštěstí nevěděli, že mám kvůli svým předkům špatný kádrový profil. Říkali si, „ten je z Ostravy, to bude jistě chachar, který nám půjde na ruku, i politicky“. A tak mě skutečně, vlastně „omylem“, nakonec přijali.

Vraťme se ještě k vašim studiím na Fakultě stavební ČVUT v Praze, kterou jste absolvoval v roce 1972. Bylo tehdy obvyklé, aby student architektury končil teoretickou prací?

V žádném případě. Diplomoval jsem projektem kulturního domu v Košicích u Tábora, předsedou komise byl, tenkrát naposledy, Bohumír Kozák. Projektů jsem během studia zpracoval spoustu – včetně kravína u Stanislava Šnajdra nebo fabriky pro lehký průmysl u Laláčka. Nejlepší projekt jsem dělal u Jaroslava Paroubka, zrovna v době, kdy stavěl domy Na Kocínce vedle školy. Pro brněnskou přehradu jsem navrhl hotel Liška Bystrouška, brutalistický. Tvaroval jsem ho jako stylizované tělo ležící lišky s betonovými překlady. Byl jsem za něj pochválen a dokonce mi ho i publikovali ve Slovinsku. Zároveň jsem, vlastně načerno, chodil na Neumannovy přednášky o baroku na kunsthistorii. Nebyl jsem tam oficiálně zapsán, stejně jako na filozofii u Machovce. To pojednání o činnosti zahraničních architektů u nás nebylo mou závěrečnou prací. Pokud člověk studuje architekturu, měl by končit projektem, a nikoli teorií.

V čem spočívala vaše práce v Národním technickém muzeu?

V tom archivu jsou úplné poklady! Kotěra, Gočár a mnozí jiní. Fondy jsem se snažil rozšiřovat dál. Přinesl jsem tam pozůstalosti několika dalších českých architektů, například Ladislava Žáka, Kamila Roškota a zčásti i Jaroslava Josefa Polívky. Když jsem se snažil o akvizici archivu Karla Kotase, v rodině už bohužel nic nebylo. Pro archiv se mi ale podařilo zajistit taky Havlíčkovy věci – chodil jsem totiž do dámského klubu k jeho manželce Martě Jiráskové, která tvořila spolu s Hanou Wichterlovou a Mary Duras proslulou trojici slavných českých sochařek, žákyň Jana Štursy. Docházely tam také Anička Feuersteinová a Anna Masaryková a občas se tam objevila i soudružka Ludmila Jankovcová, což jsem ovšem nechápal, protože ostatní dámy neměly s komunismem nic společného. V dámském klubu jsem se dozvěděl spoustu věcí, byla to jakási moje paralelní škola.

V rámci zaměstnání v architektonickém archivu jste připravil řadu výstavních projektů zaměřených na československou meziválečnou modernu, jimiž jste daná témata uvedl do mezinárodního kontextu. Co vás přivedlo k této myšlence a kterou výstavou jste začal?

První výstavu jsem udělal díky tomu, že jsem znal dědice pozůstalosti sochaře Josefa Vineckého, který byl žákem Henryho van de Velda ve Výmaru, potom působil ve Wiesbadenu, kde se velice přátelil s Alexejem von Jawlenskym a jeho okruhem. Nakonec se stal vedoucím dílen na akademii ve Vratislavi, kde tehdy studoval můj otec, takže se znali. Po válce se spolu setkali na olomoucké univerzitě, ovšem po únoru čtyřicet osm je odtud spolu s malířem Janem Zrzavým komunisté všechny tři ihned vyhodili. První výstavu jsem tedy věnoval Vineckému a konala se nejprve v Domě umění města Brna a pak v Oblastní galerii výtvarného umění Olomouc. Když potom můj ředitel uviděl katalog, řekl mi: „Tady lezete do zelí Národní galerii a profesoru Kotalíkovi, to přece v technickém muzeu nemůžete dělat. My vás ale nějak zaměstnáme. Uděláte výstavu o Praze, aby se lidem ukázalo, jak se jezdí z jednoho sídliště na druhé metrem a tak podobně.“ Já jsem si to ale přeložil jinak a připravil jsem výstavu, která ukazovala pražskou architekturu mezi lety 1900–1978. K ní jsem vydal katalog – první trošku pořádnější guidebook. Ta výstava měla dosti značný ohlas, protože tam byly vystavené i věci tehdy zakázaných architektů – Pragera, Šrámka, Filsaka, Hubáčka i Masáka. Byl to pro mě významný posun. A potom jsem udělal výstavu Kamila Roškota, která oslovila svět.

Jak se na vaše výstavy dívali strážci oficiální kultury?

Problém představovaly hlavně moje kontakty se Západem. Díky tomu Roškotovi už jsem byl známý, takže mě oslovila redakce časopisu Archithese vydávaného v Curychu, jestli bych nespolupracoval na československém čísle, které mělo vyjít roku 1980. Já jsem přizval ještě Štefana Šlachtu, redakce oslovila Miroslava Šika, který tehdy dělal pomvěda na ETH Curych, a článkem tam přispěl také architekt Ota Máčel žijící v Delftu. To číslo vyšlo v prosinci 1980. Archithese měla abonmá v Československu, takže se to dostalo na Svaz československých architektů. Někdo tam vyběhl s tím, co to má jako znamenat. Předseda svazu, obávaný a mocný Zdeněk Strnadel, napsal dopis našemu řediteli, že jsem poškodil pověst československé kultury a že by měl zvážit moje další setrvání v NTM. To byla těžká chvíle. Náš ředitel Josef Kuba však naštěstí nebyl tak úplně hloupý. „V tom bude určitě něco osobního,“ řekl mi a pak se asi ještě musel někde radit nebo já nevím, ale nakonec jsem z toho vyvázl jen s důtkou za nedovolené publikování v zahraničí, schválenou závodním výborem ROH i KSČ.

V Národním technickém muzeu jste tedy zůstal až do roku 1989?

Ano, v roce 1985 se začala situace pomalu měnit. Ředitelství zjistilo, že tam mají jen dva kandidáty věd, oba už v penzijním věku, takže hrozilo, že ministerstvo muzeu odebere licenci vědeckovýzkumné instituce. Byl jsem tehdy jediný k dispozici. Najednou jsem dostal stranický souhlas k obhajobě kandidátské práce. Představte si, roku 1986 jsem obhajoval práci odevzdanou v roce 1979! A stejně to bylo velké drama, protože v té komisi seděl i jeden funkcionář Svazu architektů, který se předtím angažoval v té věci kolem časopisu Archithese.

Jaké byly vaše metodologické vzory, když jste pracoval na výstavách a katalozích?

V tomto ohledu pro mě byla nejdůležitější cesta do západního Berlína v roce 1966. Strávil jsem tam léto, když tam otec pracoval na projektu divadla ve Wolfsburgu u svého někdejšího učitele Hanse Scharouna, který deset let usiloval o to, aby jej dostal za hranice. Tehdy jsem měl za sebou první ročník v Praze a najednou – šest neděl v západním Berlíně! Potkal jsem tam Maxe Tauta nebo Wassiliho Luckhardta, k Scharounovi jsme chodili v sobotu na oběd. To byly úžasné zážitky. A všechny slavné stavby jsem navštívil. Mimo to jsem chodil také do akademie umění, kde Peter Pfankuch, dlouholetý Scharounův asistent, právě připravoval jeho výstavu. Najednou jsem viděl, že výstavy i katalogy se tam dělají úplně jinak než u nás. Když si vezmete třeba katalogy Gočárovy nebo Kotěrovy výstavy z roku 1970, tak tam není nic konkrétního. Kdežto oni to dělali velmi precizně, v katalozích byl pečlivý seznam prací s bibliografií a ilustrace dokumentovaly celý proces vzniku staveb – od skici přes prováděcí plány až po fotografie realizací. A tak jsem se díky těm západoberlínským katalogům naučil, jak číst barák a jak jej prezentovat. A tímto způsobem jsem pak připravoval i katalogy děl Roškota, Kranze nebo Wiesnera. Vlastně jsem se to všechno naučil od Petera Pfankucha. I když jsem se s ním setkal jen dvakrát – tehdy v létě 1966 a pak ještě 1967 –, myslím, že mě docela podporoval, posílal mi všechny katalogy až do roku 1977, kdy bohužel předčasně zemřel.

Nakolik bylo obtížné navazovat kontakty skrze železnou oponu?

Ty jsem si vytvářel postupně. Roku 1973 jsem se například dostal díky sestře, provdané v Paříži, do Vídně. To bylo docela klíčové, protože tam jsem poznal architekty z generace Antona Schweighofera, Friedricha Achleitnera, Johannesa Spalta a dalších. Oni sem začali potom jezdit na exkurze, které jsem vedl, a když jsem směl jednou za rok vyjet za sestrou, tak mi v Rakousku organizovali přednášky. Schweighofer se mnou jel třeba v roce 1980 do Innsbrucku. V Německu mi pomáhal profesor Friedrich Kurrent z Technické univerzity v Mnichově, architekti Heinz Hilmer a Christoph Sattler a kamarád ze studií Mirko Baum, který tehdy pracoval u Josefa Paula Kleihuese. Nizozemské a belgické prostředí mi zprostředkoval Jean Dethiér, kurátor v právě založeném Centre Pompidou. Poměrně jednodušší to bylo s Finskem. Finové u nás od roku 1975 udělali řadu výstav v technickém muzeu nebo taky v bývalém Domě uměleckého průmyslu v Praze na Národní třídě. Proto jsem tam mohl na oplátku instalovat výstavy Roškota a brněnských funkcionalistů. Po převratu mě pozvali přednášet na Alvar Aalto Symposium na Jyväskylä, což bylo dost prestižní, protože tam přednášeli Balkrishna Doshi nebo Colin St John Wilson a další takové hvězdy z celého světa.

Jak jste se potom ocitl ve škole? Jak jste získal místo asistenta?

Na základě úspěchu výstavy Czech Functionalism 1918–1938 na Architectural Association School of Architecture v Londýně 1987 jsem se jako nestraník jakýmsi osudovým zázrakem dostal v únoru 1988 poprvé do Ameriky a měl jsem tam několik přednášek ve Smithsonian Institution ve Washingtonu, na Yale, Harvardu, Cornellu, Kolumbijské univerzitě a v Montrealu. Když jsem se vrátil, oslovil mě profesor Zdeněk Kuna, který chtěl, abych začal učit na UMPRUM – třeba jen na malý úvazek, abych nemusel odcházet z muzea. Ještě než k tomu došlo, přednášel jsem v říjnu 1989 znovu v Americe a vrátil jsem se 1. listopadu 1989. Za pár dnů praskla berlínská zeď a všechno bylo jinak.

Jak z vašeho pohledu probíhaly porevoluční změny?

Už v prvních dnech listopadové revoluce se chodilo do Klubu architektů v Letenské ulici, kam tehdy začali docházet úplně všichni, včetně některých členů komunistické strany. Klub byl situován v sídle Svazu českých architektů, kde byla i redakce Československého architekta a Architektury ČSR, a konaly se tam přednášky, v 60. letech tam dokonce vystoupil i Richard Neutra. Ministr Dyba však svazu barák vzal, a proto komora nemá žádné sídlo. Klub existoval od roku 1955. Mého otce ze svazu vyloučili, vždycky jsem měl špatný pocit, když jsem tam šel. Nicméně hned v listopadu 1989 jsem tam jako první řekl, že bychom měli zřídit komoru architektů, protože jsem věděl, že takové instituce dobře fungují venku. A taky se tam – za přispění studentů – začalo debatovat o tom, že by se měla nějakým způsobem reformovat Fakulta architektury a kdo by na ni měl nastoupit. Na místo děkana připadalo v úvahu asi šest lidí, kteří mohli kandidovat, mezi nimi Tomáš Brix, Jiří Suchomel, Miroslav Masák a Karel Hubáček. Nikdo z nich se ale do toho nehrnul, většinu lákala představa vlastního architektonického studia, akademická dráha je tolik nepřitahovala. No, ale někdo to vzít musel. V muzeu tehdy nebyla moje pozice nijak silná, tak jsem si říkal, že skončím nejspíš na UMPRUM. Ale jak jsem nad tím přemýšlel, najednou se mi technika jevila jako velká výzva, a tak jsem to zkusil. V té době přijeli do Prahy moji kamarádi, architekti z Grazu. Čekal jsem na ně už v Brně a v Praze jsem je pak zavedl na Václavské náměstí právě v okamžiku, kdy Bartoška z balkónu oznamoval, že kandidátem na prezidenta bude Václav Havel. Všechno jsem překládal do němčiny a lidé okolo nás se trochu mračili, protože jinak bylo na Václaváku ticho jak v kostele. Ty rakouské kolegy, architekty Nussmüllera, Peykera a Schustera z ateliéru Gruppe 3, Konrada Freye a dvojici Riegler–Riewe, jsem 11. prosince 1989 – den před volbou děkana – přivedl na fakultu a studenti tak poprvé zažili přednášky opravdu tvůrčích architektů ze svobodného světa. Celou akci jsem moderoval, a tak jsem si u studentů udělal trochu jméno.

Jak tehdy probíhala volba děkana Fakulty architektury ČVUT v Praze?

V prvním kole volby jsem měl zdaleka nejvíc hlasů. Tenkrát to bylo tak, že tři studentské hlasy Akademického senátu měly váhu jednoho hlasu pedagoga. Dneska je to jedna k jedné. Takže to bylo dobré a teď ještě vyhrát druhé kolo, do kterého jsem postoupil se Svatoplukem Voděrou. To však proběhlo 18. prosince, kdy už skoro všichni studenti z Moravy a ze Slovenska odjeli na Vánoce domů a já tím pádem přišel o značnou podporu. Nakonec jsem o jedenáct hlasů prohrál. Kdyby se volba uskutečnila o týden dřív, asi bych býval vyhrál. Ale vlastně mi to pak ani tolik nevadilo. Ta funkce, to by byl samozřejmě obrovský nápor. Já netušil vůbec nic o všech těch byrokratických procesech a procedurách, které jsou s tím spojené. Studenti ale tehdy řekli, že budou dál stávkovat, pokud nebudu alespoň proděkanem. Takže Voděra byl k mému jmenování vlastně tak trochu donucen.

V té době jste byl už docent?

Kdepak. Architekt Jaromír Sirotek mi tenkrát poradil, abych do školy nechodil jako odborný asistent, že cesta k dalšímu postupu je pak velice dlouhá. A měl pravdu. Stanovil jsem si proto podmínku, že nastoupím až po získání docentury. Jenže pak přišel Masák a povídá: „Nastoupíš ihned!“ Tak jsem musel udělat kompromis. Řekl jsem, že to beru, ale že než nastoupím jako asistent, musí být ta moje docentura alespoň rozjetá, aby to už bylo v chodu. Takže docentem jsem se stal v červnu 1990. Hned potom jsem zahájil práci na doktorátu věd. Představte si, byl jsem po převratu první doktor věd v oboru! Dalším byl už jen Karel Kibic a v roce 1998 to zrušili. Ten důvod byl jednoduchý – na doktorát věd byla velmi přísná kritéria. A to i pro straníky. Uchazeči museli mít vydanou knihu v češtině nebo v doporučených světových jazycích. To jsem díky všem těm svým katalogům splňoval, ale těmto požadavkům zdaleka nedostála ta „nová garda“. Takže se to zrušilo. Za velký doktorát byl tehdy příplatek tisíc korun. A ten jsem tehdy dostal jen za jeden měsíc, takže jsem tak akorát zaplatil chlebíčky pro komisi. Pak už na ten titul nikdo nebral ohled.

Jak se díváte na získávání akademických titulů v oboru dnes?

Já myslím, že to obecně dost zavání devalvací. Ostatně stejný problém vidím také v počtu přijímaných studentů. Kvůli tomu jsem opakovaně vstupoval do nehezkých konfliktů, neboť jsem se stále snažil, abychom přijímali jen takové uchazeče, kteří mají ke studiu předpoklady a které obor skutečně zajímá. Školy teď jen produkují skoro pět set architektů, kteří pak prodávají kachličky nebo kdovíco. A to samozřejmě není dobře. Za ta léta jsem poznal, že počet těch skutečných talentů zůstává přibližně stejný, bez ohledu na to, kolik studentů se nakonec nabere. Z těchto důvodů jsem bojoval i proti vzniku Katedry architektury na Fakultě stavební ČVUT v Praze.

Jak k tomu vlastně došlo? Proč u nás existuje možnost studovat architekturu na dvou různých fakultách téže univerzity?

Stavební fakulta měla přes čtyři tisíce studentů a architektura čtyři sta. Poměr studentů Fakulty stavební a Fakulty architektury byl tak jedna ku deseti. Nejsilnějším oborem na stavební fakultě byly samozřejmě pozemní stavby, pak tam byla velká voda, malá voda, statici a doprava, zeměměřičství, prostě pět nebo šest oborů. Po převratu však vedení školy zjistilo, že obor pozemní stavby na Západě vůbec neexistuje. Návrh pozemních staveb se tam prostě vyučuje na architektuře. Nejdřív tedy stavaři řekli, že by obor zasluhoval jen malinko obohatit a že se bude jmenovat Pozemní stavby a architektura. Ve skutečnosti ale pomaličku přeměňovali celý program tak, aby se víc přiblížil výuce na architektuře. Celé je to hlavně logistický nesmysl: jedna univerzita rozdává diplomy jednoho oboru, který lze studovat v rámci dvou různě koncipovaných programů. Dnes už se s tím však sotva dá něco udělat, jsme nuceni to brát jako realitu. Je ale zřejmé, že mezi těmi obory na různých fakultách panuje permanentně skryté napětí.

Vraťme se ještě k vašemu působení ve funkci proděkana Fakulty architektury ČVUT v Praze. Předpokládám, že i tady jste nadále využíval svých zahraničních kontaktů.

Snažil jsem se hlavně o to, aby studenti mohli poznat, jak se to dělá na Západě. Jako proděkan pro zahraničí jsem neměl skoro žádné pravomoci, takže jsem se staral především o to, aby sem přijížděli lidi zvenku a přednášeli tady. A byly to zajímavé osobnosti – třeba Christian Norberg-Schulz, který si mě pamatoval z přednášky v Norsku a který u nás hovořil o geniu loci. Hned na jaře 1990 přijela řada amerických, skotských, německých a vídeňských architektů. Z Vídně tehdy přijel Hans Puchhammer a všem naprosto dokonale ukázal, jak se má vyučovat pozemní stavitelství na architektuře. Studenty nechával udělat detailní prováděcí projekt nebo část projektu Müllerovy vily. Tím se strašně moc naučili. A úplně stejně jim dával ke zpracování vily Rudolpha Schindlera nebo Richarda Neutry. Takhle učil to stavitelství. Přivezl sem tehdy celý svůj institut, a tady to vůbec nikdo nechápal. Transformace s sebou přinesla řadu obtíží, ale něco se přece jen povedlo. Angažovali jsme ihned spoustu kolegů se zkušenostmi z praxe, tuzemské i zahraniční, mezi nimi byl třeba i Miroslav Šik.

Co se pro vás změnilo, když jste byl v roce 1991 zvolen děkanem?

To byl najednou obrovský skok. V Invalidovně, kde bylo umístěno oddělení architektury Národního technického muzea, jsem měl pod sebou dva lidi a teď jich bylo více než sto třicet! A víte, jak to chodí. Ti zevnitř fakulty pochopitelně chránili svá místa, někteří sice byli sympatizanty všech těch politických změn, ale každý měl strach o tu svou pozici. A já jsem tam nebyl proto, abych tu situaci zjednodušoval a ulehčoval. První, co jsem ve funkci udělal, bylo vypsání řádných konkurzů na všechny pozice podle západních standardů. Nejdřív na profesorská místa a na místa vedoucích ústavů a teprve potom na ta další. Vyvolalo to hroznou nevoli. Kromě Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění se k takovému kroku nikdo neodvážil. Část pedagogů dokonce zvažovala, že mě odvolá z funkce. Svolal jsem proto tehdy ještě před zasedáním senátu akademické shromáždění, kde jsem přednesl podrobnou informaci o tom, co všechno a proč se na fakultě provedlo. A protože jsem byl neustále terčem kritiky proto, že jsem jezdil do zahraničí, připomněl jsem také, že v těch prvních letech jsem si nevzal ani korunu na dietách – všechny ty moje cesty byly na pozvání ze zahraničních univerzit a vědeckých institucí. Shodou okolností jsem v tomtéž týdnu dostal v berlínské akademii umění cenu Kunstpreis Berlin, prestižní cenu, kterou předtím dostal např. Leon Krier a řada dalších zajímavých osobností. O tom se psalo i v našich novinách. A tak původní záměr mne odvolat z funkce najednou zmizel ze stolu. Jinými slovy, musel jsem obhajovat, že dostanu-li pozvání z Architectural Association v Londýně nebo z amerických univerzit, nemohu to odmítnout. Poškozoval bych tím jednak vlastní fakultu a univerzitu, která takovými přednáškami získává na prestiži, a samozřejmě bych tím poškozoval i sebe. Zahraniční cesty mám mimochodem na talíři pořád. Nikde se pochopitelně nepíše, že díky této činnosti jsem získal pro naše studenty, ale i pro kolegy mnoho stipendijních pobytů, pedagogických stáží i ocenění. Nelze se přitom vyhnout otázce, kolik z těch lidí, kteří vám to vyčítají, je schopno obstojně přednášet v zahraničí anebo stavět kvalitní domy.

Mnoho jich zřejmě nebude.

No právě. Pokud nebudeme nároční a pokud budeme vybírat profesory – zejména na tak důležitý obor, jako jsou dějiny a teorie architektury – kteří mají mezinárodní zkušenosti, zůstaneme v tom našem českém údolí nadále úplně izolováni. Asi před čtyřmi lety jsem byl pozván do Stuttgartu na instalaci nového profesora Stefana Trübiho. Ten pracoval u Kolhaase, nějakou dobu byl v Itálii, pak v New Yorku, prostě má cosi za sebou. U nás se často dávají profesury nebo jiné důležité pozice na univerzitách lidem, kteří žádnou zahraniční odbornou zkušenost nemají a často se ani nedomluví žádným jazykem. A je to stále možné, neboť naše senáty jsou zcela specifické – většinou v nich nesedí žádní profesoři, ale asistenti, kteří si hlídají svá místa, jako to kdysi činili odboroví funkcionáři. Spolu s nimi tam mají velké slovo ambiciózní studenti, usilující o výhody a po studiu o získání asistentských míst. Jinými slovy ti, kteří mají nižší kvalifikaci, rozhodují o volbě děkana – nejzodpovědnější pozice na fakultě – a drží ho jako rukojmí. To je úplně šílené. Když to řeknu v Německu nebo kdekoliv jinde v Evropě, nemohou tomu uvěřit. A politická sféra není ochotna ten vysokoškolský zákon, který to umožňuje, změnit. Napsal jsem o tom před asi 14 lety tehdejšímu ministru školství Petru Fialovi, prezidentu Klausovi i premiéru Nečasovi. Bývalý náměstek ministra školství a dlouholetý rektor UK Ivan Vilhelm, kterého jsem dobře znal, mi tehdy řekl, že změnu nelze prosadit, protože to je politicky neprůchodné. Politické strany v dané věci nejsou ochotny nic udělat, poněvadž chtějí vyhrát populismem v příštích volbách. Škola je ovšem nejen demokratická, ale také hierarchická struktura, každý nemůže být docentem nebo profesorem. A tyhle věci by se měly ctít. Na některých fakultách už to začali chápat – například pražská právnická fakulta si na výběr akademiků dává velký pozor. Vedle litery zákonů bychom totiž měli respektovat i jisté nepsané uzance, které sice nejsou kodifikovány, ale měly by v kultivované společnosti platit. Aby nemohlo docházet např. k dehonestaci Myslbekova krucifixu, jako se to teď děje na Akademii výtvarných umění…

Nehovoříme stále o tomtéž, tedy o jakési „devalvaci hodnot“ ve sféře vzdělávání?

Kdysi jsem to trochu sledoval. Například volba rektora v Plzni – padesát osm členů senátu a mezi nimi jediný profesor – v oboru sochařství. Ve městě, které se pyšní Škodovkou a pivovarem Prazdroj, poklady našeho průmyslu. Volby vyhrála dáma, která tam založila soukromou střední zdravotnickou školu a tu po několika letech začlenila pod Západočeskou univerzitu jako Fakultu zdravotnických studií. Z ředitelky střední školy byla náhle děkanka a stačilo pár let, aby se stala rektorkou. A podobně to probíhalo i na řadě dalších univerzit, kde v senátech je minimální zastoupení profesorů.

Jak jste tyto problémy řešil vy jako děkan?

Na ČVUT jsem na těch konkurzech trval tak dlouho, až se mi je podařilo nakonec prosadit. Jako první profesoři z nich vyšli Milan Pavlík na dějiny a Jaroslav Šafr na návrh. Vedoucím Ústavu navrhování III byl jmenován Ladislav Lábus a do významnějších akademických funkcí se dostalo i několik dalších schopných osobností. Než si lidé zvykli na nové poměry, chvíli to trvalo, ale vyžaduje to trpělivost a houževnatost. Česká pozice v mezinárodním kontextu zůstává stále neadekvátní – v důsledku naší uzavřenosti a neochoty či neschopnosti reflektovat některé jevy mnohdy volíme do důležitých funkcí osoby, které tam zkrátka nemají co dělat. A to nejen v akademické sféře.

Začátkem nultých let jste zasáhl i do plánování Prahy.

Ano, ale jen opravdu velmi krátce. Dostal jsem se k tomu tak, že mi zavolal tehdejší pražský primátor architekt Jan Kasl a sdělil mi, že v poradním sboru pro urbanismus a památkovou péči byl nějaký malér a že by mne tam potřeboval. Tak jsem souhlasil a během druhého jednání sboru mne zvolili předsedou. Avšak asi za tři měsíce byl primátor odvolán a nové vedení města obratem odvolalo i celý náš sbor. Byla to, tuším, první věc, kterou nové vedení města udělalo. Dlouhá léta jsem však zasedal v různých památkových komisích na magistrátu i v Národním památkovém ústavu.

Ještě bych si dovolila otázku, která vlastně celou dobu visí ve vzduchu. Jak se jako historik architektury a akademik, udržující úzké kontakty se současnou architekturou, díváte na stav našeho architektonického dědictví 20. století?

Regenerace nejnovějších památek 20. století přinesla do naší památkové praxe nové aspekty a řadu problémů. Příkladem mohou být dva pražské administrativní paláce – Elektrické podniky v Holešovicích a Všeobecný penzijní ústav na Žižkově. Elektrické podniky mají výhodu v tom, že mají velice širokou nabídku rozmanitých kapacit prostorů co do velikosti. Z toho vyplývá i snadnější konverze. Naproti tomu Všeobecný penzijní ústav, to bude obrovský problém, protože je tam sedm set relativně malých kabinetů, spojených křížovými chodbami, chybí tam ovšem hierarchie menších, větších a největších prostorů. Jediný sál v prvním podzemním podlaží má hlavní přístup zevně ze zadní strany paláce. Jednoduchá konverze se tu prostě nenabízí a nějaká intervence nezbytná bude, aby se dům také uživil. Bude to ještě obtížné hledání kompromisu mezi názorem památkové péče a investora. Jiné srovnání nabízí Müllerova vila v Praze a vila Tugendhat v Brně. V pražské vile bylo rozhodnuto, že se zachová původní keramický obklad i za cenu toho, že umyvadla, vany a záchody zůstaly ve většině případů nefunkční, jen jako muzeální objekty. Naproti tomu ve vile Tugendhat se keramický obklad provedl nově a s ním i celá vodovodní instalace, která tak v celém domě funguje. Oba přístupy jsou z hlediska památkové péče možné, nese to však určité důsledky. Müllerova vila nemůže být v budoucnu používána na bydlení – musela by se rekonstruovat celá infrastruktura, aby byly použivatelné toalety, koupelny atp. Naproti tomu vila Tugendhat tímto deficitem netrpí. Je třeba proto každý případ zodpovědně a individuálně zvažovat s přihlédnutím k nejrůznějším aspektům.