Pohybovali jsme se v jakési „profesní bublině“

Do jaké míry se změnily poměry v oblasti architektury a urbanismu v průběhu 70. až 90. let?

V profesním životě jsem měl kliku – od roku 1967 v podstatě až doteď. Potkal mě šťastný osud, protože do roku 1975 jsem nedělal nic jiného než Transgas. A mezitím jsem od roku 1974 začal pracovat ve Spojprojektu na projektech telekomunikačních a radiokomunikačních staveb, prakticky až do roku 1992. Zhruba od roku 1991 pak začaly nabíhat práce na dalších projektech a stavbách, ale 70. a 80. léta pro mě byla vlastně neuvěřitelně homogenní. Každá spojová stavba byla v podstatě experimentem – solitérem se specifickými vazbami na infrastrukturu i na městskou zástavbu. A právě kvůli tomuto specifickému zaměření je toho jen málo, co by se dalo zobecnit. Situace v oboru v těchto dekádách kupodivu nebyla nijak radikálně odlišná. Do všeho samozřejmě zasahovala komunistická diktatura, ale interní mechanismus přesto jaksi fungoval. Prakticky každý v našem oboru ví, že architekt Blahomír Borovička byl komunista, když dělal hlavního architekta, a že poslouchal ústřední výbor, ale zároveň vám každý řekne, že to byl vynikající urbanista. Čili není to tak jednoznačné. Za jednu z největších porevolučních chyb pokládám zrušení funkce hlavního architekta – plánování města tím ztratilo jakousi zastřešující osobnost, uznávanou autoritu, která by garantovala zásadní rozhodnutí o podobě města. Kolektivní rozhodování v této oblasti vnímám jako poměrně klopotné a nepružné. Ovšem stal se i jeden zázrak, který už sice dávno pominul, ale z něhož jsme byli tenkrát úplně nadšeni. Po roce 1992 bylo určující „roztočit kola kapitalismu“, čili ničemu nebránit. Bylo to jedno z pozitiv, která tehdy vzešla od Václava Klause, jehož už sice dneska pro jeho názory nemůžu akceptovat, ale které se zásadně projevilo v praxi: člověk udělal návrh, šel s ním na tehdejší Útvar hlavního architekta do Pařížské a za čtrnáct dní dostal územní rozhodnutí, které mělo jednu jedinou stránku. Dneska dostanete územní rozhodnutí po pěti letech a stran má sedmdesát osm! A to máte ještě kliku, když se proti němu nikdo neodvolá. Pokud se to stane, můžete čekat další tři i více roků.

Přiblížil byste průběh schvalovacích procesů před rokem 1989?

Na úřady jsme vždycky chodili se sevřenými půlkami – ať už za bolševika (to nejvíc), nebo po něm (to již o hodně méně, někdy vůbec). Se strachem, jak dopadneme, jestli nás nevyhodí a jestli jsme dostatečně zdvořilí, abychom vůbec byli připuštěni k nějakému hovoru. Instituce, s kterými jsme museli jednat, tedy stavební úřady nebo památkáři, jejich rady a komise, stejně jako tehdejší Útvar hlavního architekta, stály vždycky na začátku a všudypřítomná tam byla ideologie – byť třeba jen skrytě. Architekt, který se ocitl na černé listině, nemohl dělat téměř nic. Ve vztahu k městu, k urbanismu a územnímu plánu však schvalovací procesy probíhaly principiálně stejně jako dnes: byl vytvořen návrh, ať už urbanistická studie, studie baráku nebo investiční záměr, jak se tenkrát říkalo, a s touto studií se pak chodilo na konzultace. Pokud člověk nebyl vyloženě persona non grata, jednání probíhala víceméně věcně. A odehrávaly se i příhody legrační. Někdy v roce 1978 jsem přišel na Útvar hlavního architekta se studií a návrhem Automatické telefonní ústředny na Bílé Hoře, což byl takový high-tech modrý vagón s červenými rourami venku. Architekt, který tam měl na starosti Prahu 6, mi hned na úvod sdělil, že k povolení stavby obchodního domu Máj na Národní třídě došlo omylem. Nezapomněl zdůraznit, že tento „jakýsi mašinismus“ představuje jedinou a naprosto nepřijatelnou výjimku a že on, dokud bude na úřadě, už nikdy nic podobně buržoazního v Praze nepovolí. Zeptal se mě, proč jsem ten svůj barák nenavrhl třeba tak, aby na sídlišti působil jako mateřská školka. Naštval jsem se a řekl jsem mu, že takovouhle pitomost jsem v životě neslyšel a ať mateřská školka vypadá jako školka a ústředna jako ústředna. Samozřejmě mě okamžitě vyhodil. Kolega Jindřich Malátek s ním ale chodil do školy, takže se mu celou situaci nakonec podařilo vyžehlit. Přinutili mě sice k jistým ústupkům, musel jsem změnit koncepci vstupu, ale v závěru to prošlo.

Jak jste prožíval rok 1968?

Jednoznačně kladně a s velkým očekáváním, že skončí „vláda jedné strany“! V roce 1968 jsem byl se svým přítelem a spolužákem Frantou Sedláčkem (králem Majálesu), dej mu pánbůh věčnou slávu, na poststudentské brigádě ve Švédsku. Házeli jsme polena dříví v papírně do drtičky a pak přišlo pražské jaro. Když už se mohlo cestovat, přiletěla za mnou moje manželka – měli jsme nějaké peníze, a tak jsme plánovali projet trasu Čapkovy Cesty na sever. Po okupaci jsme spolu vážně uvažovali o emigraci, ale z různých důvodů jsme se k ní nakonec neodhodlali, Zdenka už byla v jiném stavu. Byl tam taky pan architekt Kosek z Československa, který emigroval tak, že s rodinou přeplul z Jugoslávie do Itálie na gumovém člunu. S Frantou jsme s ním byli dvakrát na večeři, kde nám jasně řekl, že pokud člověk začne příliš přemýšlet, jestli má utéct, nebo ne, nikdy to neudělá. My, kteří jsme zůstali, třeba spolužáci Jirka Suchomel nebo Vrana se Štulcem a další kamarádi, jsme se pak snažili nějak důstojně přežít normalizaci.

Nakolik vstupovala do práce architekta za normalizace státní a stranická moc?

Doba normalizace se vyznačovala až děsivou mírou rezignace. Spousta lidí – a mě v jistém smyslu nevyjímaje – postupně ztrácela naději na změnu. Existovali však i ti, kteří to nevzdávali: například můj kamarád Zdeněk Hölzel s Janem Kerelem, když dělali sídliště Barrandov, bojovali za každé okno, za každý záhyb paneláku, stejně jako Ivo Oberstein na Jihozápadním Městě. Pak ale byli i architekti, kteří projektovali třeba Černý Most, který vypadá, jako by se vykašlali úplně na všechno. V osobním životě jsme se ženou tuto éru prožívali těžce. Hodně jsme se kamarádili s Jindřichem Malátkem a Ivo Loosem nebo s lidmi, jako byl Olbram Zoubek, což nás drželo nad vodou. Zoufalé to bylo asi do roku 1985, pak se začalo nesměle blýskat na časy. V letech 1987 a 1988 jsem tiskl samizdat a byli jsme taky na několika urbanistických setkáních u Malátka s Havlem, Vaculíkem, Obersteinem a s Hölzlem, kde se debatovalo o Jihozápadním Městě. Ale to už nastávalo jisté uvolnění. Můj nejlepší kamarád Vladimír Hnízdo tehdy říkával, že všechno dobře dopadne, že budeme žít ve svobodném světě a že padne železná opona i berlínská zeď. Tohle všechno jsem si dovedl představit, ale že se rozpadne „Sojuz něrušimyj“, to nečekal nikdo z nás! V pracovní sféře jsem měl ale obrovské štěstí, normalizace mě nijak drasticky nezasáhla. Nebyl jsem učitel ani kulturní nebo notabene veřejný pracovník, takže na mě nikdo nijak výrazně netlačil. Malátek, Loos, Eisenreich, Fišer a já jsme přešli z Investisu, kde jsme projektovali Transgas, do Spojprojektu, kde byla výborná parta a kde jsme pak pokračovali řadu let. Pohybovali jsme se v jakési „profesní bublině“ projektantů telefonních ústředen a televizních vysílačů. Pokud se člověk nesnažil vyšvihnout do funkce ředitele nebo vedoucího a budovat tak kariéru, žádný bolševik jej o práci připravit nechtěl. Přicházely pak ovšem nabídky typu „vy jste takový schopný architekt, vy tak usilovně pracujete, takové lidi my ve straně potřebujeme“. A já jsem odpovídal, „hlavně mě nikam nelákejte“. Celý vtip byl v tom, že jsme navrhovali specifickou typologii, a ačkoli peníze za to byly mizivé, měli jsme velkou míru tvůrčí svobody i potenciál podobné nabídky s přehledem odmítat.

Boj s institucemi probíhal hlavně v materiálné rovině

Jste autorem ikonických staveb. Jaká cesta vedla k jejich realizaci?

V případě Transgasu neměly schvalovací procesy nijak hrůzný průběh – ovšem jenom proto, že se jednalo o vládní úkol číslo dva v rámci tranzitního plynovodu z tehdejšího Sovětského svazu do Německé spolkové republiky. V těch letech to bylo vnímáno jako jakýsi pozitivní krok v mezinárodní politice. Spolupráce mezi NSR a SSSR! To je dnes ale ironie, co? Spojové stavby zaujímaly natolik zvláštní postavení, že oponenti mohli jen stěží polemizovat s podobou výsledné realizace. Také celková investice byla velmi složitá – stavební náklady byly v porovnání s náklady na technologie ani ne třetinové. Například u tranzitní telefonní ústředny v Hradci Králové stála technologie okolo 480 miliónů, zatímco celý barák se vším všudy asi 220. Telefonizace měla prioritu. Šlo především o to, aby byl dům, do něhož bude technologie vložena, postaven co nejrychleji, a nikoli o to, jak bude vypadat. A tím jsme byli svým způsobem hájeni. Před televizní vysílač Ostrava-Hošťálkovice, který jsme dělali s Honzou Fišerem někdy v letech 1975–1976, jsme dokonce mohli osadit monumentální sochu Lva od Olbrama Zoubka, který v té době nesměl dělat nic jiného než škrábat sgrafita na fasádě zámku v Litomyšli. Nad tímto až schizofrenním paradoxem se však nikdo nepozastavil. Prošlo nám to.

Zmínil jste experimentální přístupy k projektování spojových staveb. Jakým způsobem jste je uplatňovali – ať už v oblasti materiálů nebo konstrukcí?

Možnost experimentovat byla podmíněna právě specifičností této typologie. Ale například u hradeckých „červených necek“ nebo i u televizního vysílače Praha-město mě instituce tím svým nepolitickým, leč dodavatelským nátlakem nutily, abych nevymýšlel žádné výstřednosti a abych navrhl betonový komín s jednou kabinou. Ponechme stranou, jak ty stavby nakonec vypadají, ale já si za tím stojím: tak dlouho jsme pracovali na prosazení našeho záměru, až se nám to povedlo. Komplikované situace nastávaly hlavně u konstrukcí, u materiálů ani tak ne. Měli jsme však jednu obrovskou výhodu: do našeho kolektivu patřil Juraj Kozák, nesmírně nadaný statik, který dělal parlament s Pragerem nebo festivalové kino s hotelem Thermal v Karlových Varech s Machoninovými, pyramidu Československého rozhlasu v Bratislavě se Svetkem či tamní železniční most. V oboru statiky a konstrukcí patřil mezi několik málo lidí, kteří nikdy nepracují tak, že by jen mechanicky naplňovali vaši představu. Naopak. Kozák na projektu koncepčně spolupracoval a vymýšlel nejrůznější řešení, na která bych jako architekt nikdy nepřišel. Mám dlouhou historii o tom, proč mají kabiny na žižkovské věži právě tu podobu, kterou mají, a proč jsme pro ni zvolili spřaženou ocelobetonovou konstrukci. Když jsem přemýšlel o některých tvarech, mnohdy jsem se inspiroval právě Kozákovými myšlenkami a navrhoval jsem tedy takříkajíc „v opačném gardu“.

Do jaké míry vás v rámci centralizovaného hospodářství ovlivňovaly poměry v dodavatelské sféře?

V současnosti máte k dispozici nepředstavitelný sortiment stavebních, technických i konstrukčních materiálů. Za normalizace nebylo možné ovlivnit ani to, aby na stavbě celého půl roku nechyběl třeba cement nebo izolační lepenka. A to ani u těch nejzávažnějších záměrů. Karel Prager se tehdy zabýval otázkou dvojitého fasádního pláště, kterou jsme řešili taky my s Malátkem, Loosem, Eisenreichem a Fišerem. K dispozici byla totiž pouze jedna jediná závěsná fasáda – boletický panel: jekly obalené hliníkem, které začaly brzy korodovat, jedny panely s modrou vložkou a dřevohliníková okna. Prager proto vyvinul pro Makromolekulární ústav, Federální shromáždění a Emauzy vlastní plášť s lepšími parametry, což však pokaždé znamenalo také značné finanční nároky. My jsme vymysleli takzvaný radiační plášť: před „boleťák“ jsme představili další stěnu z profilovaného hliníkového plechu vytvářející vertikální odvětrávací mezeru abychom docílili úspory v chlazení spojových technologií.

Mohli jste využívat zahraničních výrobků a technologií?

Podle našich záměrů absolutně ne, žádný dovoz tehdy volně neexistoval. Výjimku tvořily některé předem vybrané technické a technologické výrobky a zařízení u nás nedostupné, na které byl v rozpočtu vyčleněn „devizový příděl“. Pokud chtěl člověk použít například kvalitní výtah, měl k dispozici pouze jeden typ. Rád bych tedy zdůraznil, že boj s institucemi neprobíhal ani tak v politické nebo v ideologické rovině, ale hlavně v rovině materiální a technické: režim měl jen velmi limitované možnosti, což se příznačně projevovalo zejména na sídlištích, kde jste opět mohli použít pouze jeden typ od každého výrobku – od panelů přes okna a kliky až k bytovému jádru. Mydlilo se to tam hlava nehlava a architekt si mohl říkat, co chtěl. Většinou nedokázal nic. Dodavatelský diktát byl neúprosný a bojovat s ním bylo skoro nemožné. Spoustu věcí jsme proto museli vymýšlet ad hoc.

Představil byste toto vaše kouzlení z nouze na konkrétním příkladu?

Tak třeba u televizního vysílače Ostrava-Hošťálkovice jsme od prvního dne věděli, že technologie vydává tolik tepla, že dům se musí chladit. Šlo nám tedy o to, aby byl co nejméně zahříván sluncem, nikoli aby byl zateplen kvůli zimě. A právě na základě tohoto požadavku jsme použili už zmíněný radiační panel. Využili jsme jednoduchého principu jako u okenic v Itálii: dáte-li před okno desku, vznikne volný prostor a horký vzduch, který se vytvoří slunečním zářením, odejde z této mezery nahoru komínovým efektem. Dovnitř domu pak pronikne daleko méně tepla. Není to nic světoborného, ale pokud víte, že barák bude pouze omítnutý, protože na nic jiného nemáte, nebo že v nejlepším případě použijete Boletice, uvažujete nad tím, jak to udělat, aby vypadal aspoň trochu jinak. Vzhledem k naprosto tristní situaci na trhu jsme tenkrát sáhli k možná poněkud úsměvnému inspiračnímu zdroji: k plechovým silážním věžím. Vyráběly je Vítkovice z železného plechu, smaltovaného ovšem německou technologií. Do silážních věží se dávala mokrá syrová tráva, která produkovala kyselinu. Bobtnalo to tam a klokotalo, takže kvalitní smalt tu plnil stejnou funkci jako kastrol. A právě tento lesklý ultramarínový plech nás lákal. Věděli jsme, že jednotlivé dílce jsou opatřeny otvory, že jsou vytvarovány do oblouku a že je proto možné přišroubovat je na zaoblené části baráku. Snad jedinou materiálovou novinkou byl tenkrát Atmofix, rezavý plech, který má Machoninová na fasádě DBK. Tuto dobovou variantu dnešního Cortenu jsme poprvé použili na konstrukci Transgasu (na vnější zdvojené nosné sloupy a poslední dvě patra – „čepici“). Prvky z Atmofixu nebylo třeba natírat, neboť železo zpatinuje stejně jako měď a dál už nekoroduje. Na Hošťálkovicích jsme z něj udělali nosný rošt pro kabinu, která na něm visí, a taky venkovní sloupy, na které jsme přišroubovali ty smaltované plechy. Byla to improvizace, ale snažili jsme se prostě vyhnout standardu.

HLAVA PĚT A AMBIVALENTNÍ PRAXE

Jak probíhala spolupráce s výtvarnými umělci a designéry, jejichž díla byla podle vládních nařízení povinnou součástí investiční výstavby?

Chraň bůh, že bych se chtěl byť jen na okamžik vracet k minulému režimu! Dovolím si však říct, že i tehdy se něco málo povedlo: pokud měl investor realizovat stavbu, byl mu přidělen určitý rozpočet rozčleněný na tzv. hlavy: hlava jedna byla určena na projektové a průzkumné práce, hlava dva na technologie, hlava tři na stavební část a tak dále, až po hlavu jedenáct. Z hlavy pět se financovala výtvarná díla, jak známo. Z celkových nákladů se na jejich pořizování dávalo 3 až 5 %. Takže pokud se měla stavět – v našem případě třeba právě telefonní ústředna – dejme tomu za třicet miliónů, bylo jeden a půl miliónu určeno na umění. Pokud investor tuto položku nevyčerpal, peníze mu jednoduše propadly. S uměním tedy investoři přirozeně počítali a spolupráce architekta s výtvarníkem fungovala většinou velmi dobře, což dokládá řada skvělých uměleckých děl ve veřejném prostoru i „socialistických gesamtkunstwerků“, které u nás tehdy vznikaly. Hlava pět však zároveň zahrnovala i silný ideologický aspekt, který se v praxi projevoval dost ambivalentně. V mnoha případech totiž při schvalování záměru nešlo o nic jiného než o prachy a s ideologií to vlastně nemělo nic společného.

Mohl byste naznačené protnutí ideologie a byznysu v rámci uměleckého provozu blíže popsat?

Například vytvořit mozaiku v metru znamenalo dostat pěkné peníze. A pokud byl některý z těch frajerů ideologicky spřízněný, dal určitý podíl z celkové ceny zakázky zástupcům schvalovacích orgánů a prostě se šábli. Zakázky dostávali hlavně lidé, kteří se znali z partajních poloh. Vůči těm druhým – politicky nepřípustným – měli jasnou strategii, jak je z provozu oficiálního umění vyloučit. V tomto smyslu fungovala ideologie „na plný koule“, jak se tehdy říkalo. V architektuře se ovšem zdaleka neprojevovala v takové míře. Politický diktát přikazující, aby realizace splňovala parametry socialistického realismu, padl velmi brzo po Bruselu. Toto období trvalo jen pět šest let a pak už se velmi rychle navázalo na tradici moderny, jako se po revoluci zase obligatorně a správně navázalo na to, co bylo přerušeno. Nebylo to tedy tak, že by rozhodující orgány měly na mysli „zachování čistoty písma“, byl to byznys. A děly se i některé věci bizarní. Na Černé hoře je televizní vysílač, který stavěli Poláci. Není to žádný zázrak, takový kužílek, reminiscence na Ještěd, ale není ani úplně špatný. Je to jedna z lokalit, kde je sníh skoro pořád. Když tam přijdete, jsou tam zakrslé stromy a asi v metru sněhu najdete sochu mladé ženy v lehké košilce, která drží nad hlavou skoro nahé mimino. Žena s dítětem, s názvem Radost ze života – od Hány, samozřejmě. Byl to oblíbenec režimu a kamkoli přišel, tam dostal kšeft. Ale umístit sochu s tímto tématem před telekomunikační stavbu v horské krajině považuji za obzvlášť kuriózní. Když to řeknu legračně, oběma postavám je vlastně pořád zima a ten pocit z nich vyzařuje přímo fyzicky.

Jaké konkrétní zkušenosti se začleňováním umění a designu jste zaznamenali při řešení vašich realizací?

Do velikánského průšvihu jsme se dostali na Transgasu. Jako debilové jsme totiž věřili, že se nám ještě v roce 1970 podaří obhájit náš výtvarný generel, v němž byl Zoubek, Preclík, Liesler, John a další. Šli jsme na komisi fondu, ale ta už byla čistě normalizační. Všichni představili své návrhy, ale hodnocení bylo nemilosrdné: celá koncepce byla označena za cílený útok na poučení z krizového vývoje a za úmysl poškodit rozvoj socialistického výtvarného umění. Byli jsme rádi, že nás nevyhodili z práce. Jsem nicméně bytostně přesvědčen, že ty modýlky a skici si přivlastnili někteří členové komise. Třeba Liesler tam přinesl nádhernou monumentální malbu – předlohu obrazu, který měl mít šest metrů na délku. A i tu má dozajista někdo z nich doma na zdi. (Když jsme po roce 1989 pátrali, kam se ty návrhy poděly, nic jsme nezjistili, byly pryč.) Takže zdaleka ne vždy a všude jsme byli tak úspěšní jako se Zoubkem v Hošťálkovicích. Nezdarem skončila i výtvarná koncepce pro telefonní ústřednu na Bílé Hoře. Před velké okno z denní místnosti personálu do zahrady jsme tam plánovali umístit úžasnou skulpturu od Magdaleny Jetelové vytvořenou z pilou nařezaných kusů dřeva s motivem stromu na kopci z kostek, v němž byla prohlubeň s třemi barevnými koulemi o průměru jednoho a půl metru. Ten malinký modýlek, který jsme ukazovali na komisi, mám dodnes na památku. Bylo to myslím v osmdesátém pátém. Seděli jsme v Riegráku, přednesli jsme náš záměr, načež nám předseda komise řekl: „Tak podívejte se, soudruzi, nedělejte nám tady z toho Ameriku, sbalte si to a jděte domů.“ Magda mu pak vmetla, že s takovým hovadem, jako je on, se vůbec nemá smysl bavit, a za čtrnáct dní už byla za čárou. Na Bílé Hoře jsme neuspěli, žádné umění tam pak už nikdy nebylo.

Architektura je buď dobrá, nebo špatná, doba vzniku nerozhoduje

Kauza Transgas byla masivně medializována, přesto ji nemůžeme vynechat.

Demolici Transgasu pokládám za stejně závažný zásah, jakým by bylo zbourání protější budovy bývalého Federálního shromáždění. Obě stavby jsou – ne zcela správně – označovány jako brutalistní, obě vznikly v téže době a v téže návaznosti na magistrálu. Bez ohledu na mé soukromé pocity musím konstatovat, že odstranění Transgasu pro město znamená ztrátu. Chceme-li bouráním něco napravovat, musíme k tomu přistupovat s rozmyslem. Transgas byl komplexní areál, který měl potenciál funkčně žít dál: administrativu bylo možné přestavět pro tutéž funkci podle aktuálních nároků nebo adaptovat na hotel či polikliniku – pořád jsou to patra se schody a výtahy. U řídicí ústředny byla škála možností sice poněkud užší, nabízelo se třeba fitcentrum s kavárnou nebo knihovna se studovnami, ale ani tady nebyla smysluplná revitalizace nemožná. S Honzou Fišerem jsme pro nového vlastníka vypracovali studii potenciálního využití i s podstatným rozšířením, což jsme pak učinili také pro účely pražské pobočky Centre Pompidou. Zástupci společnosti se mnou návrh korektně projednali, ale vyhodnotili jej jako nerentabilní. Není tedy namístě zlobit se na developera, že se snaží dělat svou práci. Já se zlobím na orgány státní správy, které selhaly, když jej neupozornily na možné komplikace už v době, kdy stavby kupoval, ačkoli už tehdy se ozývala řada oponentů. Tvrdím proto, že o demolici areálu nerozhodl developer, nýbrž orgány státní správy, konkrétně stavební úřad Prahy 2. Odpůrci naši architekturu druhé poloviny 20. století mnohdy označují za normalizační. To je přece nesmysl! Architektura může být dobrá, nebo špatná, doba jejího vzniku nerozhoduje. Architektura a vlastně i umění obecně nebylo jen špatné. Vznikaly i skvělé věci. Podívejte se například na Ještěd, stavbu tisíciletí, nebo Divadlo Járy Cimrmana, Jiřího Suchého či Bolka Polívku, filmy Menzela a Chytilové nebo knihy od Hrabala či Párala a mnoho dalších. Doba, kterou všichni považujeme za negativní, vytvářela sice mnoho tlaků, v architektuře třeba chyběly materiály a technologie byly zásadně pozadu, avšak i z toho jsme dokázali vytěžit kvalitu. A mimo jiné: návrh Transgasu jsme vytvářeli v letech 1968–1970, tedy v období pražského jara. Řada lidí z okruhu laické i odborné veřejnosti vnímá stavby z této éry jako brutální, surové a neuhlazené. Nejsou jemňoučké ani nenápadné – a provokují. Svým způsobem to chápu, lidi nemají rádi, když něco vybočuje. Tyto stavby jsou ovšem nenahraditelným dobovým svědectvím. Odstraňovat je znamená vytrhávat stránky z knihy, kterou už nikdy nebude možno číst v celé její komplexitě.

Jaký máte názor na zachovávání staveb a urbanistických celků z 2. poloviny 20. století?

Stavby socialistického realismu, tohoto indoktrinovaného stylu, který je našemu prostředí naprosto cizí, chráněny jsou. Hotel International v Podbabě je od roku 2000 národní kulturní památkou, stejně jako sídliště Poruba v Ostravě. Areál Transgasu, který byl v roce 1974 označen normalizačním Svazem architektů za „typický příklad nesocialistické architektury“, však kulturní památkou vyhlášen nebyl. A já si myslím, že v případě té sorely je to v pořádku, zatímco v případě Transgasu nikoli. Praha má jeden neuvěřitelný světový fenomén: nebyla vybombardována. Každá epocha i její ekonomická a politická situace tu zanechaly své stopy. V Úněticích najdeme kulturu bronzovou a v městě samotném pak románskou, gotickou, renesanční, manýristickou, barokní, rokokovou, klasicistní, historizující, secesní, kubistickou či funkcionalistickou architekturu v takové zvláštní, až neuvěřitelné symbióze pestrosti a usazenosti. Pořád ale platí, že architekturu 2. poloviny 20. století i architekturu současnou dokáže ocenit jen malá část společnosti. Zdaleka ovšem netvrdím, že by se nemělo nic bourat. Základním argumentem pro odstranění té které stavby však nesmí být to, že pochází z období komunismu. Je to nejen laciné, ale mnohdy i zcela nespravedlivé.

Nic víc než regulační plán

Vraťme se ještě do 90. let. Jak byste charakterizoval toto období ve vztahu k oboru?

Po revoluci, nebo lépe řečeno po roce 1992, kdy proběhly řádné volby a kdy už všechno běželo méně improvizovaně, jsme zažívali obrovské nadšení. Byla to nádherná doba a i lidé, kteří se pohybovali v politice, byli důstojní. Když si vzpomenu třeba na Daniela Kroupu nebo na Jana Sokola a zejména pak na Václava Havla, někdy trochu zalituji, že už je to všechno pryč. Je to ale logické, revoluci nelze dělat pořád. Období mezi lety 1992 až 2005 pokládám za šťastné. S kolegy jsem stál u zrodu České komory architektů – patřím mezi zakládající členy, mám číslo 002. Zasedání prvních přijímacích komisí byla kouzelná: přišel dědeček, v ruce starou legitimaci, a řekl nám, že by chtěl být členem komory, protože před nástupem komunismu byl v SIA a rád by na tuto tradici navázal. Vůbec přitom nemyslel na to, že by snad ještě projektoval, ale chtěl být zkrátka součástí stavovského seskupení, jak byl vždycky zvyklý.

Jaké změny přinesly transformační procesy do vaší architektonické praxe?

Měli jsme tu obrovskou kliku, že jako Spojprojekt („Spoják“) jsme šli velice brzy do privatizace. Vsadili jsme na to, že spoje a nové technologie poběží v prvním kole, a to se taky povedlo. Byly to především radiotelefony – umístění základnových stanic pro mobilní sítě tenkrát určoval Spoják, i když v současnosti už je všechno jinak, je to malinká firma. Ve Spojprojektu byly dvě skupiny, kvůli diverzifikaci trhu, jak se dneska říká. Jedna byla zaměřena na technologie a druhá na stavebně architektonickou práci. Samostatnou kapitolou ovšem zůstává, nakolik byla privatizace legrační a jak nesmírně jsme byli naivní. Leč v dané době se spustila úplná lavina nových baráků. Situace se změnila přímo razantně – jakmile jsme položili ruku na papír a udělali první náčrty, doslova za pár hodin jsme dostávali telefonáty s nabídkami dlaždiček a čehokoli dalšího. Co je ovšem paradoxní: za starého režimu byl proces získání územního rozhodnutí i stavebního povolení daleko kratší, jak jsem už naznačil. Stavby ale také třeba dva roky stály – právě kvůli zoufalému nedostatku materiálů. Současné zklopotnění v získávání všech potřebných povolení je ovšem vyváženo tím, že barák s miliardovým rozpočtem máte hotový za dva roky včetně nábytku. O tom se nám ani nesnilo. Hned v první dekádě, a to se v žádném případě nechci vytahovat, jsme měli na dvacet realizací – Agrobanku, Dětský dům, Mafru a mnohé další. Za rok jsme vyprojektovali třeba osm velkých baráků. Bylo to neuvěřitelné – nejkrásnější období mého života. Tenkrát mně už sice nebylo úplně málo, ale zato jsem mohl využívat svých zkušeností se spojovými stavbami. Byli jsme vycvičení v projektování složitých, technologicky náročných a energeticky úsporných budov, protože na to byl z naší strany kladen důraz už za minulého režimu. Standardní projektant ve Spojprojektu byl vlastně nesmírně vyspělý. A to nejenom projektant stavební části, ale i technologie, vzduchotechniky, topení, vody. Při navrhování velkých administrativních budov jsme tedy nemuseli nijak moc tápat, zkrátka jsme to měli v ruce.

Jak fungovaly tehdejší oborové instituce a nakolik bylo třeba zohledňovat jejich působnost?

Příslušné úřady jsme samozřejmě museli respektovat i nadále. Vysvětlím to na příkladu Anděla. Šlo o tu enklávu, kde je obchoďák, Nouvel a pak směrem dozadu, kde je kino, kde jsme dělali Mafru a kde stojí ještě pár těch baráků kolem. Na řešení daného území byl uspořádán mezinárodní workshop. Zúčastnili se ho zahraniční architekti, včetně Nouvela, který tam pak s Jiřím Stříteckým a Martinem Krupauerem navrhl ten hlavní barák, Zlatý Anděl. Vybraly se relevantní myšlenky, na jejichž základě pak na Útvaru rozvoje hlavního města Prahy, který nahradil Útvar hlavního architekta, vznikla závazná urbanistická studie – dodnes mám jeden její výtisk ve skříni. Když jsme pak přišli k projektu Anděl Parku Smíchov rakouského developera Karimpol, byl to za celý můj profesní život – ať už minulý nebo současný – nejhezčí okamžik. Ta studie totiž přesně definovala, jak to celé bude – výška rampy nebo atiky, průřez ulicí, umístění průchodu. Takže my už jsme si vůbec nemuseli procházet takovou tou fází plnou výhrad a otázek jako „proč to nemáte o třicet centimetrů nižší?“ nebo „proč to máte tady na rohu šikmé?“ Měli jsme jasně stanovené mantinely, byla radost na tom pracovat. Ale co bylo nejpodstatnější: ty mantinely dodržovali opravdu úplně všichni zúčastnění, protože si je přijala i Praha 5 – proto tu studii dělali. Nešlo o to mít na architekty nějaký bič, žádný bič to ostatně ani nebyl. Byla to urbanistická studie schválená Útvarem rozvoje města a Prahou 5, která nahradila regulační plán, nic víc, nic míň. Zohledňovat působnost institucí je tedy nutné, musí být ovšem funkční. Protipólem Smíchova je v tomto smyslu Pankrác, kde to proběhlo úplně jinak: ze soutěže z konce 90. let tam už žádný regulační plán nevzešel, a proto je tam možné cokoli.

Pankrácké panorama

Co pro vás případ Pankrácké pláně, který Richard Biegel kdysi označil za „černé svědomí českého urbanismu 20. století“, vlastně znamená?,

V osobní rovině dvacet let práce, v obecnější pak demonstrativní příklad toho, „jak to u nás chodí“. Na ústřední část tohoto území, takzvaný Pentagon, se odjakživa pohlíželo jako na budoucí významné celoměstské centrum. A právě tato koncepce byla v říjnu 1996 městským zastupitelstvem přenesena do znění návrhu územního plánu Prahy, který byl tři roky nato odsouhlasen. Mezitím byla v červnu 1997 vypsána veřejná urbanistická soutěž na dostavbu centrální části Pankrácké pláně s cílem získat podklady pro definování její prostorové regulace a funkčního uspořádání. Těžiště vítězného návrhu Petra Hrůši, Pavla Chrze, Antonína Jeníčka, Petra Pelčáka a Jana Štípka spočívalo v doplnění siluety stávajících výškových budov šesti dalšími. Na základě výsledků této soutěže, jež samozřejmě vyvolaly bouřlivé reakce na obou stranách názorového spektra, v souladu se zásadami územního plánu a se souhlasem městské části Praha 4 pak Útvar rozvoje města v roce 1999 zpracoval „Návrh zadání konceptu regulačního plánu dostavby Pankrácké pláně“. V témže roce se stala majitelem areálu bývalého Československého rozhlasu společnost ECM Finance, do jejíhož vlastnictví následně přešel také areál Motokovu a která získala možnost nakládat zde i s dalšími pozemky. Společnost Pankrác Shopping Center skupiny ECE, která disponovala pozemky v severovýchodní části Pentagonu, se pak spolu s ECM Finance staly rozhodujícím investorem celého prostoru a v roce 2000 představily tzv. Masterplan. Generálním projektantem jsme byli my – Spojprojekt ve spolupráci s kanceláří Richard Meier & Partners.

Jak jste tento váš Masterplan pro Pankrác koncipovali?

Řešení vzešlé z této spolupráce splňovalo parametry územního plánu a dokumentovalo působnost doplnění stávající zástavby v panoramatu města – silueta měla být doplněna o dva výškové objekty. Ale v žádném případě zde nešlo jen o zvyšování horizontu ve snaze vyplnit mezery mezi jeho „vykotlanými zuby“. A nešlo ani o zdůraznění siluety betonové hradby sídlišť, a už vůbec ne o uplatnění většího počtu výškových budov v podobě velkorozměrové struktury – jakési „monstrózní kupy“, jak se ozývalo z řad kritiků. Naopak se jednalo o solitérní kompozici koncentrovanou do urbanistického a prostorového těžiště území. Masterplan však nakonec kategoricky odmítli památkáři s tím, že v této části města je jakákoliv výstavba budov přesahující hladinu stávajícího horizontu nepřípustná. A to i jako korektiv rozporuplné siluety. Navíc přizvaní zástupci UNESCO vydali k problematice zástavby Pankrácké pláně doporučení, že by zdejší nová výstavba neměla překročit výšku 70 m, což bohužel znamenalo absolutní vyloučení myšlenky doplnění stávající siluety do smysluplné kompozice.

Přesto jste se nevzdali. Jaká je podle vás budoucnost tohoto kontroverzního území?

Přistoupili jsme na podkladě Masterplanu k vypracování nové urbanistické studie, v níž jsme zástavbu zformovali do hmot, které nepřevyšovaly horizont. Očekávali jsme, že dané řešení bude pro rozhodující orgány státní správy přijatelné, což se ovšem nestalo. Od soutěže uplynulo už více než pětadvacet let a za tu dobu se pochopitelně změnil nejen územní plán, podmínky pro výstavbu v Praze, parametry pro proces EIA, požární i hygienické předpisy, ale také investoři. Je sice pravda, že některé části původní koncepce se podařilo zrealizovat, ale idea kompaktní, výrazově charakteristické urbanistické a architektonické kompozice úplně vyšuměla. Velkou roli v tom sehrála skutečnost, že pro Pankráckou pláň – na rozdíl od centra Smíchova – nebyly stanoveny závazné podmínky zástavby, že zde chybí regulační plán a že zde neexistuje žádná kompetentní síla, která by už na začátku udala jasná pravidla. Otázka siluety Pankrácké pláně zůstává kvůli zástavbě na Kavčích Horách dosud otevřená. Jednoznačné řešení možná ani neexistuje, nebo je vůbec není třeba hledat – přece jen se jedná o živý a neustále nově se prezentující městský organismus. Liberální demokratický systém a kapitalismus jako ekonomická forma, jakkoli tato sousloví nemám rád, jsou v porovnání s takzvaným státním socialismem procházka růžovým sadem. V dnešním systému totiž neprohráváte proto, že nejste v StB nebo ve straně, ani proto, že reliéf nad portálem nenese motiv rolníka s hutníkem. Svůj projekt a jeho financování buď obhájíte a prosadíte, anebo ne. Což je normální. Není to ale tak, že si můžete dělat, co chcete. Při projektování telefonních ústředen za totáče jsme možná měli daleko větší volnost, ale právě jen a pouze v této naší specifické sféře. Demokracie poskytuje prostor pro přirozené střetávání všech protichůdných zájmů a názorů, a i když se samozřejmě dějí i nejrůznější nepravosti, nikdo vám hned zkraje nepodtrhne nohy. Vždycky máte šanci uspět.