Městská čtvrť, kde pestrost není jen fráze

Nová čtvrť Sonnwendviertel s téměř kilometrovou hlavní třídou Bloch-Bauer-Promenade se táhne podél kolejí až k vídeňskému hlavnímu nádraží. V asi třiceti blocích tu nalezneme městem dotované bydlení, development s omezeným ziskem, pozemky pro baugruppe, několik tzv. sousedských domů (Quartiershäuser), dům s obytnými ateliéry, sociální centrum, dva parkovací domy blokující hluk od kolejí a nakonec i standardní neregulovaný development. Od vzdělávacího kampusu se školkou a základní školou dělí čtvrť pouze velký park. Takovéto společenské pestrosti město dosáhlo právě tím, že spolu s vlastníkem pozemků, rakouskými národními drahami (ÖBB), parcely nabídlo různorodým skupinám v otevřené soutěži.

Jako jeden z prvních se nabídky chopil architekt Markus Zilker ze studia einszueins architektur. Spolu se skupinou asi dvanácti budoucích obyvatel Gleis 21 sestavil ideový i architektonický návrh. Na následnou realizaci si přizvali developerské družstvo Schwarzatal. Navázali na podobný počin Wohnprojekt Wien, který byl pilotní spoluprací baugruppe, architektonického studia a developera s omezeným ziskem. Tento silný tým pak dokázal ambiciózní projekt nejen realizovat, ale také úspěšně adaptovat na pandemickou situaci, která nastala pouhých pár měsíců po dokončení.

Sdílený luxus a participace

Dnes tu sídlí na padesát dospělých, dvacet dětí, hudební škola, kavárna a umělecký kolektiv. Multifunkční sál provozují obyvatelé na dobrovolnické bázi a na programu najdeme konference, svatby, koncerty nebo filmová promítání. Několik nízkometrážních bytů si pronajímá organizace pro podporu lidem s uprchlickým statusem. Tyto byty jsou v rámci ideálu solidarity dotovány dražšími byty s lepší orientací ke světovým stranám nebo ve vyšších podlažích.

Střešní terasa je sdílená a obyvatelé tu společně užívají kuchyň, dětský koutek, knihovnu s prostorem na home office, saunu, místnost na jógu nebo vanu. V přízemí mají k dispozici společnou prádelnu, dílnu, posilovnu, parkování pro kola a kočárky nebo sdílené nákladní kolo k zapůjčení. Každý v domě má k dispozici luxus, za který se „platí“ vyšší mírou zapojení do chodu domu.

Už celý proces návrhu domu provázela spoluúčast nájemníků. Rozdělení bytů předcházely několikastránkové dotazníky ohledně preferencí budoucích obyvatel. Požadavky na prostor, světelné podmínky, preferované podlaží a další očekávání tak vygenerovaly šest různých verzí výsledného layoutu. Své byty si pak obyvatelé mohli přizpůsobit, od typu a počtu oken přes výběr povrchových materiálů a návrhu vlastní kuchyně až po rozvržení zásuvek v bytě.

Schopnost sebeorganizace

Participace tu ale nezačíná ani nekončí výběrem dlažby do koupelny. Spolek Gleis 21 je sám autorem celkové vize domu jako místa pro kulturu a setkávání. Součástí každodenního života je aktivita členů. Ačkoliv má většina obyvatel standardní pracovní úvazky a jen několik z nich je na rodičovské dovolené nebo dosáhlo důchodového věku, od každého se očekává přibližně deset hodin dobrovolné práce měsíčně. Takzvané „happy hours“ jsou často náročnou, ale mnohdy příjemnou možností spoluutvářet vlastní bydlení. K organizaci spolek používá principy sociokracie.

Sociokracie je jedním z modelů organizace skupin lidí a nějakou její formou je řízena většina vídeňských baugruppe projektů. Narozdíl od demokracie nevyužívá rozhodnutí většiny a na rozdíl od korporátního uspořádání nevytváří hierarchie. Kolektiv se dělí do pracovních skupin, z nichž má každá svou zodpovědnost a svou autonomii v rozhodování. Pouze důležitá rozhodnutí komunikuje zástupce skupiny všem v domě, aby se o nich diskutovalo a hlasovalo. Při rozhodování se pak nehledají ideální řešení, ale ta, se kterými může spokojeně žít každý. Skupiny spravují třeba jednotlivé sdílené prostory, blízké okolí a komunitní zahrady, kulturní program nebo vnitřní i vnější komunikaci. Dále je tu buddy group poskytující podporu sousedům z dotovaných bytů nebo nově vzniklá feministická skupina.

Laboratoř pro budoucnost

Téma komunitního bydlení už dávno není novinkou, ačkoliv v Čechách stále vyhlížíme první realizace. Projekty založené na ekonomice sdílení přitom už prokazatelně zaručují vysokou kvalitu života. Schopnost organizovat se v malém měřítku s vlastními sousedy zase podporuje silnou občanskou společnost a praktická zkušenost takových projektů přináší další rovinu poznání. Uvedeme jeden příklad za všechny.

Mnoho vídeňských baugruppe jsou podle zákona tzv. wohnheimy, tedy ubytovací zařízení jako koleje nebo ubytovny. Důvod je jednoduchý – wohnheim nemusí splnit zákonné nároky na určitý počet parkovacích míst. Gleis 21 se díky této právní formě oprostilo od nutnosti vybudovat podzemní garáže, pouze spolufinancovalo tři parkovací místa v sousedním parkovacím domě. Pozornost nyní upírá k projektu dvou sdílených elektromobilů.

Na rozdíl od běžných bytových domů tak wohnheim například musí být opatřen systémem kouřových detektorů. Především pak jeho obyvatelé, pokud si tu registrují svůj trvalý pobyt, v případě nouze nemají nárok na finanční podporu na bydlení od státu. Hledání udržitelnějších řešení, jako je třeba život bez automobilu, je tedy vykoupeno určitým riskem.

Vídeňská zkušenost ukazuje, že tato šedá zóna výstavby nemotivované ziskem může být pro město cennou laboratoří nových řešení. Vzniká tak žádoucí dostupné a odolnější město. Současné formy komunitního bydlení jistě neřeší všechny současné problémy, ale hledají určitý prototyp, jak města zabydlovat do budoucna.

Autorem textu je Martin Mráz, který v Gleis 21 absolvoval měsíční rezidenční pobyt.

Martin Mráz studoval architekturu na FA ČVUT a Universität Liechtenstein. Kolektivním a komunitním bydlením se zabýval už ve své diplomové práci Reclaim Žižkov, s níž uspěl v soutěži New European Bauhaus Rising Stars. Sousedskému a udržitelnému bydlení se pak věnuje v projektu Reclaim Prague – iniciativě pro vytvoření sítě kolektivního bydlení napříč Prahou.