Dva a půl tisíce vetřelců a volavek

Projekt Vetřelci a Volavky mapuje umělecká díla vzniklá pro veřejný prostor v socialistickém Československu. V Praze eviduje více než 2500 těchto položek. Umění se před sametovou revolucí stalo součástí městských prostranství i díky paragrafu přikazujícímu, že se v rozpočtu při stavbě veřejné budovy musí myslet na zakomponování výtvarného díla. Nedodržení zákona bylo trestáno snížením platu pro projektanty i architekty. 

Nařízení bylo zrušeno v roce 1991. „Přitom nejde o dědictví socialismu, podobné postupy jsou běžné i v západních zemích. Propracovaný systém má Francie či americká města, například Chicago od roku 1959,“ říká Pavel Karous. Ti umělci, kteří nepatřili mezi podporovatele režimu, se často uchylovali k nekonfliktním tématům z rodinného života či přírody. Přibližně 580 výtvarných instalací v průběhu let ale zmizelo. „Například samotná budova telekomunikací v Olšanské ulici, připravovaná k demolici, obsahuje dalších 50 cenných děl“, dodává Pavel Karous.

Galerie ochraňuje reliéf z 11. století i současné plastiky

Galerie hlavního města Prahy (GHMP) pořádá výstavy v několika objektech a zaměřuje se hlavně na moderní umění. Jedno z jejích oddělení má ale na starosti i přes dvě stovky děl ve vlastnictví hlavního města rozmístěných na veřejných prostranstvích. Odborníci se musí postarat o pestrý celek odrážející vývoj pražského sochařství od 11. století po současnost. Pro letošní rok galerie počítá se 4 miliony korun jen na jejich restaurování. „Nejvíce prostředků putuje do oprav exponovaných sousoší, jako jsou ty na Karlově Mostě,“ říká vedoucí oddělení správy veřejné plastiky GHMP Marie Foltýnová.

Galerie spravuje třeba i kandelábr na Dražického náměstí. Historické osvětlení se tam vrátilo po náročné renovaci, jelikož minulý rok srazil sloup popelářský vůz. Z moderních plastik se restaurování dočká socha Vzlet II Valeriána Karouška, která zdobila sjezd ze silnice na Letiště Václava Havla. Kovové dílo bude navíc nově ošetřené proti kondenzování vody uvnitř plastiky.

Jádrem sbírky GHMP jsou barokní sochy a také pomníky významných osobností. Poválečných instalací pod správou galerie je relativně málo, štěstí má například Oblak Josefa Schwarze v parku na Letné, Domy syna a matky Johna Hejduka, připomínající památku Jana Palacha na Alšově nábřeží, nebo Plastika Miroslava Chlupáče, umístěná ve Šluknovské ulici na Proseku.

Asi nejstarší památkou, o kterou se dnes galerie stará, je reliéf z Juditina mostu. K Malostranské mostecké věži, na které se dílo nachází, ale v průběhu staletí přibyl dům. Vzácná památka se tak skrývá v jedné z jeho místností a je veřejnosti nepřístupná. 

Točící se hlava, která poutá pozornost

O umění ve veřejném prostoru se starají i městské části. Mnoho děl dále objevíte například v metru, hlavně starší stanice měly jednotnou výtvarnou koncepci. Soukromí investoři ví, že instalace dokáže přitáhnout pozornost k jejich areálu. Sázkou na jistotu jsou často pohyblivé objekty, například Vista Mars Jiřího Příhody v administrativním komplexu Rustonka. Oblíbený je i David Černý – fotografie s Kafkovou hlavou u obchodního centra Quadrio je pro turisty povinností. Už méně jsme si na stejném místě vážili děl z původního vestibulu metra Národní třída. Skleněný objekt Kontakty od uměleckého dua Libenský-Brychtová musela vykoupit sama autorka a po několika letech se dostal do muzea v arménském Jerevanu.

U mnoha poválečných pražských soch je správce neznámý a hledá se až ve chvíli, kdy je potřeba plastiku nebo reliéf opravit. Někdy ani sami noví vlastníci či správci pozemků netuší, že spolu s pozemkem získali umělecké dílo. Jeho existence totiž není nikde evidovaná.

Nové sochy pro Prahu?

Po sametové revoluci začala ve veřejnému prostoru přibývat darovaná díla. Ta městu věnovali přímo umělci nebo spolky, snažící se připomenout významné osobnosti či události. Často se ale jedná o nepříliš hodnotné objekty bez harmonického umístění do okolního prostoru. To se snaží změnit Manuál tvorby veřejných prostranství, vydaný v roce 2018 Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy.

Nejtransparentnějším řešením přípravy nového památníku je veřejná soutěž, ve které se i méně zavedení tvůrci snaží najít nejvhodnější řešení pro dané místo. Výsledek vzešlý ze soutěže je většinou lepší než snaha umístit na veřejné prostranství již hotovou sochu.

Zadavatelé památníků jsou ale stále poměrně konzervativní a upřednostňují realistické řešení. To teoretik umění Karel Císař komentuje slovy: „Označuje-li tradičně umístěná socha zpravidla místo historické paměti, pak díla současného umění mají spíše poukazovat na možnosti, které by dané místo mohlo mít v budoucnosti.“ I významný spisovatel může být připomenutý abstraktně, výtvarníci už nemusí pracovat jen s tradičními materiály. Manuál myslí ale i na detaily, jako je hák pro zavěšení věnců u pamětních desek.

Systematickou podporu nabízí program Umění pro město, soustředící se na celou plochu metropole. Před novým pavilonem Matematicko-fyzikální fakulty v Praze tak od května stojí plastika Stanislava Kolíbala Pocta Geometrii, vybraná ve vyzvané soutěži. Na zatím nepoužívaných kolejích u Národního muzea najdete 42 tun těžkou Tvárnici Martina Zeta, odkazující na práci jeho otce pro pankrácké sídliště. Z kusů stejného tvaru tam v 70. letech totiž navrhl dekorativní zeď. Na Pankráci II také monumentální socha najde v budoucnu své trvalé místo. Podpora směřuje nově i k dočasným projektům nebo nástěnným malbám jako u komunitního centra Jablonecká na Proseku.

Umění je v Praze skoro všude, často ale jeho stav není ideální. Prohlédněte si svou čtvrť a zajímejte se o sochy, na které narazíte. Někteří z vás mají možná štěstí, že starší či moderní umění najdou přímo na fasádě svého domu.