Přes 40 kapitol na téměř 1 400 stranách od 30 odborných autorů ve dvou svazcích. To jsou čísla charakterizující knihu Architektura 58–89, která vznikla pod editorským vedením Vladimira 518. Spolu s křtem proběhla v CAMPu i navazující výstava. Program byl doprovozen monumentální audiovizuální instalací dobových fotografií, 3D modelů a dokumentárních záběrů. Nevídaně komplexní projekt byl vydán po téměř 10 letech práce a jeho cílem je jednou provždy prolomit stigma „ošklivé“ architektury, které se předrevolučních staveb často drží.
Knihou proti předsudkům
Sídlo Federálního shromáždění, Kotva, Thermal nebo mezinárodním věhlasem ověnčený vysílač a hotel na Ještědu. Vizionářské stavby Karla Pragera, manželů Machoninových nebo liberecké Školky SIAL patří k tomu nejlepšímu, co u nás v minulém století na poli architektury vzniklo. Zasvěcení odborníci o tom nepochybují, široká veřejnost ale pořád váhá. Stavby předrevoluční éry se nezřídka umisťují v žebříčcích nejošklivější architektury, jako se to stalo třeba Žižkovské televizní věži vystavěné v nekompromisním hi-tech stylu.
Publikum se na předrevoluční budovy dívá kriticky hlavně kvůli době jejich vzniku. Jejich výstavbu si spojuje s politickou agendou a ideologií minulého režimu. Hudebník a umělec Vladimir 518 o tomto problému dobře ví.
„Dlouhodobě se nám bohužel nedaří najít zdravý vztah k této už historické architektuře, proto z ulic našich měst mizí jedna důležitá stavba za druhou. Pokud se nám jako společnosti nepodaří uchovat alespoň to zbývající z kvalitních staveb začátku druhé poloviny 20. století, vymažeme tak jednou provždy kus vlastní historie a kulturní paměti.”
Vladimír 518
Připomíná tak neslavný konec ikonických budov jako Hotel Praha, Transgas či OD Ještěd, které neunikly demolici. I kvůli nim se rozhodl pustit se do projektu, který by stigmata a předsudky mohl prolomit. Pochroumanou pověst poválečných staveb chce Vladimir 518 jako dlouholetý fanoušek architektury napravit hlavně kvůli jejich tvůrcům – špičkovým architektům, kteří obstojí i v celosvětovém srovnání. Ti často jako mnoho jiných umělců oné doby upadli v nemilost režimu, ovšem uznání a pochopení se nedočkali ani po revoluci.
Na knihu časem naváže televizní dokumentární cyklus a celovečerní film. Pro návštěvníky CAMPu byla přístupná výstava, která se snažila převyprávět veřejnosti nedoceněný, ale strhující příběh (nejen) betonových či prosklených monumentů. Podle Vladimira 518 stojí za to: „Ty stavby v sobě mají jakousi odvahu, tvrdost a zároveň nekompromisnost,“ říká. „Pokud je necháme vymizet, bude nás to jednou hodně mrzet.“