Architektura jako jednotka času, místa a děje

Do hlavního města přijel Karel Prager studovat hned po válce („do Prahy jsem jel proto, že do Brna nebylo dobré spojení“[1]) a už v ní zůstal. Praze věnoval největší část své práce, jako by ho k tomu jméno předurčilo. Po škole nastoupil do Stavoprojektu a začal navrhovat bytové domy – tehdy podle prvních typových podkladů. Avšak objevila se výjimka – vybral si ho profesor Janů („vyhlédl jsem si ho jako jednoho z nejschopnějších studentů, který se zajímal o technické stránky stavění“[2]), aby s ním spolupracoval na experimentálním obytném domě v Otrokovicích. Kombinace zdiva a prefabrikátů, samozřejmě, protože jsme v roce 1953, v socialistickorealistickém historismu. Další výjimka – do soutěže na Ústřední dům armády v roce 1954 byla vyzvána tzv. skupina mladých (Jiří Kadeřábek, Jaroslav Kándl, Karel Prager) vedená starším Pavlem Barešem (autorem mnoha sakrálních staveb). Skupina získala 2. cenu – a tím to víceméně skončilo, doba druhé poloviny padesátých let už měla jiné starosti. 

Architekt, který do té doby jako by klidně tvořil v historizujícím duchu, ovšem v roce 1957 překvapil. Zdánlivě nenápadná stavba, vlastně jen přestavba pro potřeby Polského kulturního střediska v centru Prahy, působila „jako malé okénko do světa“.[3] Uvolněné prolínající se prostory, lehký nábytek a jednoduchá svítidla, soudobý výraz, nové materiály, transparentnost prostoru, bruselský styl ještě před Bruselem... Historismus byl definitivně pryč.

Pro Karla Pragera byla architektura vždy a výhradně postavený dům. S vědomím toho, že architektura má být v souladu s dobovými technickými možnostmi, požadoval, aby stavby druhé poloviny 20. století byly také takové – aby pracovaly s novými materiály, novými konstrukcemi, s novým pojetím dispozic. Také s tím, že doba má proměnlivé požadavky a stavba se jim musí umět přizpůsobovat. Toto jeho přesvědčení se objevilo již tehdy, když v polovině padesátých let spolupracoval – možná nečekaně – na kapitole Lidové stavitelství v knize Architektura v českém národním dědictví.[4] Postupné procházení jednotlivými etapami vývoje vesnické architektury mu to ukázalo zcela jasně. Z toho pak vyšlo jeho krédo – architektura, to je jednota času, místa a děje. Držel se ho celý život a při zkoumání jeho staveb je jasně odhalitelné. Naplnil ho poprvé na svou dobu oslňujícím způsobem – stavbou Ústavu makromolekulární chemie v Praze na Petřinách. 

Budova s lehkým obvodovým pláštěm, s variabilní dispozicí, danou použitím příček Gama, které mohly být skříňové i stěnové. Vše, co nebylo možno dát do univerzálně proměnitelné desky hlavní části stavby, bylo vysunuto do lehkého třípodlažního pavilonu, který jemným prohnutím vytvořil čelo náměstí. Inspirací byly stavby Ludwiga Miese van der Rohe a jeho úsloví – fasáda jako lehká kůže navléknutá na konstrukci. Prager ho obdivoval. Na počátku šedesátých let nebylo možno uvažovat o zakoupení licence ze zahraniční, vše bylo nutno vymyslet a prosadit tady – architekt o tom napsal v časopise Architektura ČSR.[5] (Samozřejmě nemohl tušit, že z jím vymyšlených „boletických“ panelů se stane mor české architektury až do konce osmdesátých let, neboť když už byla vybudována továrna na jejich výrobu, musel být také požadovaný odbyt.) Budova Ústavu makromolekulární chemie představila v Praze již vrcholně soudobou architekturu, srovnatelnou s evropskými tendencemi té doby, a přitom je dodnes zcela nadčasová, neztrácející na svých architektonických kvalitách.

Jinou novinkou pro tehdejší Československo byla stavba nemocnice v Košicích (1962–1966), kde byla použita metoda zvedaných železobetonových stropů na ocelové konstrukci. Architekt cíleně hledal, jak přivést stavění, tedy proces vzniku architektonického díla, na úroveň doby. Toto byl jeden z realizovaných příkladů, dodnes opomíjený. Nový byl nejen konstrukcí, ale i dispozičním řešením, poprvé se tu objevily buňky pro pacienty, které tvořili vždy dva pokoje a jedno hygienické vybavení. Přitom za tuto stavbu získal spolu s kolegy zlatou medaili ze světové soutěže zdravotnických zařízeními v Izraeli. 

Šedesátá léta byla dobou velkého soutěžení. Nejen pro Pragera, ale pro téměř všechny architekty jeho generace bylo samozřejmě, že každá soutěž je výzvou k hledání čehosi nového. Výčet jeho účasti v soutěžích těch let je obdivuhodný, ne však tak zcela výjimečný. Pragerovy soutěžní návrhy nabízely stavby lehké, elegantní, někdy až průzračné, bylo vidět, že přemýšlí o způsobu provedení stavby, stejně jako o způsobu jejího užívání, mnohé návrhy provázel výkresy plynulé- ho funkčního užívání. V konstrukcích se snažil o využití toho nejprogresivnějšího – a například již v návrhu pro zastavění Letenské pláně z roku 1963 je patrné použití strukturální fasády. Zároveň však začal modelovat složitější tvary, pro významové a funkční dominanty navrhoval stavby na kruhovém či oktogonálním půdorysu, a poměrně brzy začal používat svůj oblíbený tvar – pyramidu. Zprvu především v rámci hledání toho, jak by měla vypadat a kde by měla stát nová Státní knihovna. Byť většina soutěží skončila bez skutečné stavby, lze konstatovat, že k většině významných staveb dovedly Karla Pragera právě soutěže. Což platí o komplexu budov pro Národní, později Federální shromáždění.

Historicky chráněná budova bývalé burzy, těsné sousedství opery, železnice a tehdy jen plánované rušné automobilové komunikace a k tomu požadovaný velký program nového komplexu. Právě touha hledat neotřelá, technicky zajímavá řešení Pragera přivedla  k nápadu na použití mostních Vierendeelových nosníků. Uchránila historickou stavbu a zvětšila objem budovy bez provozně násilných řešení. Vítězství v soutěži určila porota jednomyslně, ale budoucí uživatel se bál, že stavba bude příliš exkluzivní, tak nechal chvíli zpracovávat ještě jeden projekt... Možná i v tom je velká symboličnost ojedinělé stavby, která naprosto dokonale charakterizuje svou dobu. Nejvyšší zákonodárný orgán státu měl obavu, aby jeho stavba nebyla příliš výjimečná! Ovšem výjimečnost stavby především skvěle symbolizuje velké naděje své doby. Byť již při soutěži bylo všem zřejmé, že jde o dočasné řešení, že zvolené místo není pro nejvyšší zákonodárný orgán země vhodné a že si přece jen někdy vybuduje svou vlastní reprezentativní budovu na Letné. Proto kromě parlamentního provozu bylo nutno nabídnout i využití „po parlamentu“ – tím bylo v Pragerově případě kongresové a kulturní centrum, které by v daném prostředí bylo zcela logické.

Ojedinělý konstrukční nápad „domu nad domem“ nebyl jediný, co na této stavbě bylo nové. Architekt využil další mnohé nápady, které vycházely z jeho velké touhy – stavba má v sobě mnoho prefabrikovaných, průmyslově vyráběných prvků na svou dobu ojedinělé koncepce. Nejde jen o první strukturální fasádu, která se objevila na fasádě obrácené k Národnímu muzeu. Jde o mnohé prvky interiéru, počínaje skříňovými příčkami Gama přes užití unifikovaných prvků na podhledu Sněmovny národů, které dohromady vytvořily dostatečně plastickou, bohatou strukturu, a přitom byly vyměnitelné, zaměnitelné, snadno rozmontovatelné. Pokračovalo to dál třeba k parapetům. A pak je tu ojedinělý koncept dokonalého propojení architektury a výtvarného umění – všichni tvůrci pracovali od počátku společně, každý věděl, jaká bude stavba a jaké bude místo jeho díla v ní. [6] Tento koncept však ve výsledku realizován nebyl. Co však stojí za zaznamenání – mezi první perspektivou projektového úkolu a výslednou realizací se najde jen málo odchylek. Stavba, která byla (a dosud je) maximálně novátorská až do posledního detailu. Že ji někdo nechápe? Možná prostě nerozumíme sami sobě a době, v níž žijeme.

Citace:

[1] Radomíra Sedláková, osobní rozhovor s Karlem Pragerem, konec devadesátých let. Základní literatura k osobě Karla Pragera viz eadem, Karel Prager. Lidé si na nové věci teprve musí zvyknout, Praha 2013.

[2] Radomíra Sedláková, osobní rozhovor s Karlem Janů, osmdesátá léta. 

[3] Jan E. Koula, Polské kulturní středisko v Praze, Architektura ČSR 17, 1958, č. 2, s. 72. 

[4] Zdeněk Wirth – Augusta Müllerová (eds.), Architektura v českém národním dědictví, Praha 1961.

[5] Karel Prager, Projekt Ústavu makromolekulární chemie, Architektura ČSSR 19, 1960, č. 8, s. 528–536.

[6] Výtvarné libreto pro stavbu spolu s architektem připravil Jiří Šetlík.

Měly zde být použity mj. práce Vladimíra Preclíka, Olbrama Zoubka, Miloslava Chlupáče, Rudolfa Uhera, abychom uvedli ty, jejichž díla v době dokončení stavby již nesměla být použita; díky dohodě Karla Pragera s Jiřím Kotalíkem, ředitelem Národní galerie, byla jejich místa nahrazena sochami klasiků české moderny, aby se zabránilo znehodnocení stavby režimním uměním. 

Autorkou ukázky vybrané kapitoly z knihy Architektura 58 - 89 je Radomíra Sedláková.