Nikola Machačová

Met Breuer

Náhodného kolemjdoucího vnější výraz galerie Met Breuer možná odradí. Kdo ale překročí zahradu v příkopě pod hlavním vchodem, ocitne se v jiném světě. Budova je vystavovanému umění rovnocenným partnerem a představuje příklad kvalitní brutalistní architektury, o kterou se správně pečuje.

Náhodného kolemjdoucího vnější výraz galerie Met Breuer možná odradí. Kdo ale překročí zahradu v příkopě pod hlavním vchodem, ocitne se v jiném světě. Budova je vystavovanému umění rovnocenným partnerem a představuje příklad kvalitní brutalistní architektury, o kterou se správně pečuje.

Zkoumám zblízka obraz umělkyně jménem Vija Celmins. Vím, že mořskou hladinu nakreslila tužkou, ale ať se koukám z jakékoli vzdálenosti, vypadá jako černobílá fotografie. Vrtím hlavou a posouvám se galerijním krokem k dalšímu exponátu. Vidím před sebou fasádu protějšího činžovního domu ozářenou podzimním sluncem – chvilku to trvá, než mi dojde, že hledím z okna ven.

Má pozornost se přirozeně dělí mezi hypnotickou výstavu a solidní interiér. Vnímám kvalitní materiály, precizní detaily a sofistikovanou estetiku šedesátých let. Kamenné podlahy, hrubý beton, lakované dřevo a černá mosaz. Díky lehkému přítmí a výrazným strukturám nepůsobí použité materiály chladně. 

Zastavím se ještě několikrát. Celmins kreslí i noční oblohu, mraky a povrch měsíce. Oblohu vysokých místností tvoří pravidelný rastr betonových prefabrikovaných kazet. Vija používá jen černou a šedou barvu, uhel a grafit v jejich základní formě; architekt Marcel Breuer ke svým nástrojům přistoupil podobně. Výstavní místnosti díky tomu nemají obvyklou neutralitu, naopak působí na všechny smysly samy o sobě.

 U výtahu se zarazím a zvolím požární únik. Scházím po černých terazzových stupních a ruka mi klouže po madle zábradlí z týkového dřeva. Nikde se tu nešetřilo. Nepřímé osvětlení vytváří dojem bezpečné nory, kde mou samotu nic neohrozí. Očividně ale tento pocit nemám sama. Na odpočívadle sedí na masivní lavici kustodka.

„Pohltí Vás to, že? Ohromné kresby. Prý začne vždycky v jednom rohu a vlnku po vlnce pokračuje do protějšího, je to druh meditace. Určitě musíte přijít znovu, napoprvé to člověk celé nevstřebá.“

Bohužel mi dnes letí letadlo domů. Stáčím pohled od kustodky na zeď za jejími zády, na pravidelnou strukturu hrubého betonu s úlomky obsidiánu, podobnou těm vlnám z obrazů. Ale tahle budova musela vznikat zcela odlišným způsobem než moře kreslené tužkou na jeden zátah. 

 Prestižní zakázku na novou budovu pro muzeum Whitney, zaměřené výhradně na díla amerických umělců, získal roku 1963 renomovaný maďarský architekt Marcel Breuer. V Evropě se proslavil jako jeden z předních představitelů modernismu a brutalismu, a to zejména citlivou prací s betonem a kamenem. Dalo se předpokládat, že se nepodvolí prchavým trendům ani na Manhattanu, kde poháněné ekonomickým růstem a technologickým pokrokem tou dobou rostly paláce konzumu ze skla a oceli. Nepodvolil. I kdyby kamenné a cihlové fasády Upper East Side ustoupily mrakodrapům, jeho betonová svatyně bude strážit umění do posledního dechu.

Kustodka mi položí vrásčitou ruku na předloktí a odchází se věnovat své práci. Sejdu zpět do vstupní haly, které jsem při příchodu nevěnovala pozornost. Strop zakrývá koberec kulatých  průmyslových světel s tlumenou žárovkou, hodiny přesně sedí do připravených otvorů v litých betonových stěnách. V detailech nelze najít jedinou chybu. Inovativní a přitom řemeslné použití materiálů odkazuje k uměleckoprůmyslové škole Bauhaus, kde Breuer studoval i učil. 

Byl jedním z prvních studentů této radikální výmarské školy, která kladla důraz na pevný vztah umění a řemesla a ovlivnila celé generace modernistických umělců. Během svého působení zde Breuer ve věku pouhých 24 let navrhnul Wassily Chair a Cesca Chair, dvě z nejslavnějších židlí všech dob. Ve škole pracoval na svých zadáních vlastníma rukama a o 40 let později v lobby své nové galerie osobně pomáhal realizovat strukturované betonové stěny.

Venku ještě přejdu křižovatku a změřím si Met Breuer z protějšího nároží. Svou velikostí se nesnaží konkurovat mrakodrapům, údajně měl vypadat jako zikkurat převrácený vzhůru nohama, a tak stupňovitá hmota obložená žulovým krunýřem nabývá na objemu směrem vzhůru. Ochranářsky se naklání nad hlavní vchod s lávkou, trochu jako číhající zvíře. Z jednolité fasády tu a tam vystupuje lichoběžníkové okno, které návštěvníky během expozice ujišťuje, že realita stále existuje. 

Met Breuer se hlásí k brutalismu a vyvrací o něm všechny negativní domněnky. Díky kvalitě provedení a citlivé rekonstrukci mu stárnutí sluší a nepodléhá postupnému rozpadu jako méně oblíbené brutalistní stavby, u nichž se pak přistupuje rovnou k demolici. Marcelu Breuerovi se povedlo zprostředkovat výjimečný zážitek z výtvarně expresivní budovy, aniž by se o ní dalo říct, že je nefunkční anebo nelidská. Naopak i přes přísný výraz otevírá svou náruč umění a nenabízí nic míň než prostor, v němž pro jeho pravdivost může každý být sám sebou. Nasazuju sluchátka a vydávám se směrem k Central Parku, je to jen blok odsud. Nebe s několika mráčky jako by nakreslila Vija Celmins - akorát září jasně modrou. Sbohem, New Yorku.

Autorkou textu je Nikola Machačová.

Tento text je prvním ze série článků s názvem Moje osobní ikona, které píší fanoušci architektury. Vychází z přednášky Karolíny Vránkové s názvem Jak psát o architektuře.

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →