Anna Beata Háblová
Vojtěch Veškrna

Záhady Libeňskýho ostrova

Mezi odborníky se tomu říká Západní kosa, ale místní to nenazvou jinak než Libeňskej ostrov. Je to úzkej pruh půdy, pahýl země vystrčenej do prostoru řeky – z jedný strany tekoucí, z té druhé ležící jako lazar. U kořene kosy jako mrzáci odpočívají i auta, tichý součástky bazarů. Mezi nimi vede cesta, která nikoho nezajímá.

Foto: Vojtěch Veškrna

Vystoupit na zastávce Libeňský most a sejít tam po schodech dolů je jako nasednout do kouzelnickýho vlaku a nechat se odvézt do jinýho světa. Dostat se z města na periferii, z civilizace do divočiny, z planety Země do fiktivní galaxie, položený jen o pár metrů níž. Stojim dole na křižovatce, oslněná prastarými cedulemi VÝKUP ZA HOTOVÉ a PŘÍJEM AUT DO PRODEJE. Je jaro a před chvílí pršelo, moje tenisky maj v podrážce praskliny a pomalu vlhnou. Ale i kdyby byl červenec s vedry na padnutí, byla by tady velká kaluž: to je jedna z místních záhad. Kaluž, která se neztrácí. Kaluž zakrývající značení pro kola, který maj dát autům přednost v jízdě. Pár nehod už se tady i stalo. Jenže nepochopitelnou louží to všechno teprve začíná.

Jdu dál cestou, která nezve a neláká. Kolem mrtvolnejch těl karoserií a dřevěnejch bud, ve kterejch se bydlí za úklid a pohlídání areálu. Chabě posprejovanej plot zarůstá vysokým plevelem, živelnost si to tu bere do rukou. Než zabočim na ostrov, všimnu si mladýho kluka, kterej si pod mostem rovná do tašky kartony. Až na to, že vypadá unaveně, na něm není poznat, jak chabýho přístřeší dnes využil. Kromě toho kluka se tu motá i pes, urousanej jako moje boty. Nejdřív si myslím, že patří klukovi, ale když kluk zmizí a pes zůstane, dojde mi, že je taky tvorem bez domova. Pokračuju po cestě a pes za mnou. Je špinavě bílej, s tmavým flekem na čumáku a na boku. Drží se v patřičný vzdálenosti. Dělá, že čmuchá v trávě, ale bedlivě mě sleduje.

Záhada číslo dvě: terén ostrova je vejš než okolní břehy. Může to být tím, že je vytvořenej uměle. Navezenej z odpadu nebo něčeho podobnýho. Jako skládka tohle místo slouží i teď. Jsou tu hromady stavebních sutin a stavby skladišť, jejich obsah se dá jen těžko uhodnout. Nedivila bych se, kdyby sloužily i jako provizorní ubytovny. Na protějšim, pravym břehu vykukuje chatová osada položená tak nízko, že s jazykem slepýho ramene tvoří téměř rovinu. Slyším plesknutí vody, jako by mě vítal starej sumec, kterej tady žije ve vraku potopený lodi. O kousek dál jako na pozdrav zavrní i výrobna antuky, schovávající se za vyspravovanym plotem. Do monotónního zvuku drcených cihel mi vstoupí až dýchavičný motor náklaďáku, kterej, když projíždí kolem, mě nezapomene ohodit kaluží.

Záhada číslo tři: pokaždý to tady voní po topinkách. Po lehce osmaženejch plátkách chleba, ještě za tepla potřenejch stroužkem česneku a namazanejch máslem, který se hned rozpouští. Jedno z možnejch vysvětlení je, že by to moh být závan pražírny z holešovickýho ostrova. Asi se mi to zdálo, ale mokrej čokl zavrtěl ocasem. Nevím, koho tady vítá, ale možná, že topinky cítí taky a rád by si dal.

Chodím sem už dlouho, ale dneska je to jiný. Nepotkám ani jednoho rybáře a mám nezvanej doprovod. Jsme na konci asfaltky, u posledního obratle páteře ostrova, kterým je dvoupatrová ubytovna. Cesta tady zdánlivě končí. Je odtud vidět na Bílou skálu, odkud spisovatel Štorch viděl mamuty, jako já teď vidím to ztracený psisko. Konečně se ke mně přiblíží na vzdálenost paže. Shýbnu se k němu a chci ho pohladit. Ucukne.

„Copak to tam máš!“ zavolá na mě hlas z okna ubytovny. Nejdřív se leknu, ale pak mi dojde, že je to Jaruška.

„Psa. Asi zatoulanej,“ odpovím. Jaruška se vykloní, aby si ho líp prohlídla.

 „Ten je vychrtlej!“ vykřikne. „Určitě už dlouho nic nežral. Počkej, něco mu přinesu.“

Jaruška se vyprostí z obležení koček, kterejch má prej patnáct, a zmizí v šeru místnosti. Chvíli čekám, než se objeví ve dveřích, s miskou plnou divnejch zbytků. Nevypadaj moc vábně, ale pes hltá, jako by nejed celej život.

„Nevím co s ním, drží se mě celou cestu,“ postěžuju si.

„Tohle je ostrov tuláků,“ povzdechne si Jaruška. „Ale místo se tu najde pro každýho. “

Jaruška byla kdysi bezdomovkyní. Protloukala se, jak mohla, chvíli dělala i v brusírně lodí. Pak jí ale pan Macek z loďařskýho spolku nabídl, že tady může bydlet, pokud si to opraví a bude občas uklízet areál. Jaruška má dvě děti, jedno vlastní a druhé, které se narodilo nějaké narkomance, si přisvojila. Pomohla desítkám bezdomovců vrátit se do života. Jednou tady našla brečícího kluka z dětskýho domova. Ujala se ho, a dneska Milánek bydlí se svým přítelem v paneláku.

„Vypadá to, že moc hodného páníčka neměl,“ poznamená Jaruška, když postřehne, jak se pes neuroticky klepe. „Zkusím to s tebou, jestli se sneseš s ostatními zvířátky,“ a rukou si poplácá nohu, aby k ní pejsek šel. Ten pochopí, že Jaruška bude lepší páníček než já, a následuje ji do vrat.

„A ty tam dávej pozor,“ zavolá na mě ještě ze dveří. „Takhle po dešti je to tam dost kluzký.“

Zamáváme na sebe. Proklouznu sousední brankou a jdu dál po mokrý trávě. Kdybych Jarušce řekla, že mám v teniskách bazén, nejspíš by mi běžela půjčit svoje. Dojdu až dozadu k malý budce. Vedle ní jsou schody vedoucí na nevelkou drátěnou podestu, kde najdu dvě plastový židle. Na jednu z nich položím batoh a vyndám si z něj suchý ponožky, prut a nástrahu. Z krabičky s názvem Měkčený rohlíkáč vyndám titěrnou kuličku a napíchnu ji na háček. Na protějším břehu se zaleskne vypiglovaný svět luxusního developmentu. Sem, na Libeňský ostrov, ale ještě nedosáhl.

Nahodím prut. Zasviští to. Po vodě přeběhne vlnka. Chvíli ji sleduju, a pak zavřu oči. Mám teď spoustu času přemýšlet o tom, jak to tady vlastně je s těmi záhadami. Kde se vzala nikdy nevysychající louže, topinková vůně, ztracenej pes i Jaruška, která se zřejmě narodila proto, aby pomáhala druhým.

A jak to, že tady ještě nikdo neukradl tyhle plastový židle, mě zajímá snad ze všeho nejvíc.

1

2

2

3

4

5

5

6

7

8

9

10

10

11

12

13

13

14

15

16

16

16

16

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →