Takže zatímco se během mikro chvil připravuju na to, že tohle je ta konečná, to depo mého života posprejované vzpomínkami, otevřu zase oči. Bolest ostrého slunce je stejně prudká, jako ta rána do hlavy. Jen všude kolem mě zpívají ptáci a nebe je modřejší než předtím. Obloha je tak čistá jako člověk, který se právě vrátil z léčebny.

Kam se poděly mraky? A hlavně, kdo mě přivezl na tohle pole? Posadím se a chytnu se za hlavu. Ještě se mi trochu točí, ale i tak jasně vidím, že přesně přede mnou je řeka s rybáři, napravo vesnice s malými chalupami a velkým statkem a nalevo zarostlá louka s božími muky. Ze statku se ozývá bučení krav a z louky bzučení hmyzu. Hlína pode mnou je vlhká nedávným deštěm, radši nechci vidět, jak budu vypadat, až vstanu.

Od vesnice ke mně běží kluk, může být jen o pár let mladší než já.

„Dáwaj pozor, golka!“ volá směrem ke mně. Má na sobě divný hadry, a ještě divněji mluví. „Gak sem se lekl! Gá tam sedjm, kaukám, a najdnou racha!“

„Kde to jsem?“ vymáčknu ze sebe, když ke mně doběhne. Soudím, že ta vesnice jsou kulisy filmu a kluk tady trénuje svoji roli.

„Gdé asi? U Klein Bubna,“ řekne udýchaně a otře si čelo do špinavé košile, která je mu o dvě čísla větší. „Klajn co? A proč mě přivezli sem?“

„Gá půgdu pro dktora, ale won ssel časnie pryč,“ rozmáchne ruce, jako by mi nerozuměl.

„Šel časně pryč?“ zopakuju a zasměju se, ta hra mě začíná bavit.

„Gak dlauho tu budete?“

„Jak dlouho tady budu? No, co já vim,“ pokrčím rameny. „Záleží na tom, kdo mě sem přivez. Ten mě taky doufám odveze. V osm musim bejt doma.“

Kluk zase pokrčí rameny a rozběhne se zpátky k vesnici. Utíká tak rychle, až se rozštěkají psi, kteří byli nevím kde schovaní. Vstanu a jdu pomalu za ním, kupodivu mě nic nebolí. Asi jsem dopadla líp, než jsem čekala. Vidím, jak se kluk zastavuje u nějakých lidí, něco jim vypráví a ukazuje směrem ke mně. Další lidé se shlukují kolem něho a rozhazují ruce. Stočím to nakonec k rybářům, kteří si mě naopak vůbec nevšímají. Sedí na břehu jako sochy a místo prutů s navijáky mají jen vrbové proutky s tmavými vlasci. I oni chudáci musí mít rekvizity. To si myslím jen do chvíle, než v jednom z prutů škubne a rybář s ním smýkne na stranu tak, až ryba vyletí obloukem a spadne do trávy. Mrskající se tělo má úzkou hlavu a vysoký hřbet, mohl by to být cejn. Rybář ho vezme a hodí do dřevěné kádě s vodou. Pak z nakřáplého hrnku vytáhne žížalu, napíchne na háček, nahodí, prut opře a zase znehybní.

Taky znehybním. Poslouchám šplouchání řeky, hvizd prutů, mrskání ryb a rychlé pohyby rybářů, když jim zaberou. Jako by to byla hudba, kterou má toto místo v sobě, jako kdyby ta celá symfonie byla už někdy někým složená a jen se tady procvičovala na pozdější koncert.

Zadívám se na protější zarostlý břeh a až teď si všimnu, že za ním v dálce je ještě další. Ten pohled je mi nějak povědomý. Jako by z Prahy někdo vykuchal všechny stavby kromě těch nejstarších. Jako bych seděla na Vltavské tam, kde je jinak nábřeží plné aut a mezi nimi prostory pro skejťácké rampy. To by taky odpovídalo místu na poli, kde jsem se probrala. A ty lidi nejsou herci, ale stovky let staré hologramy. Nebo jsem já jejich hologram budoucnosti? A co bych jim mohla o budoucnosti říct? Dřív, než si rozmyslím, co bych jim vyprávěla, mě dožene skupinka lidí v čele s tím klukem, který mě tady našel. Z hloučku vystoupí muž a chce na mě sáhnout, což mě trochu vyděsí, a tak ucuknu.

„Ty nepůgdess k dktorovi?“ říká mi kluk, ale nějak se mi to nezdá, protože ten dvoumetrový doktor vypadá spíš jako řezník. Takže když po mě řezník máchne podruhé, dám se na útěk. Neutíkám k vesnici, protože odtamtud se valí další rozjitřený dav, takže běžím zpátky na pole. Utíkám a najednou si přestávám věřit, že mě ten dav nedožene a hlava mi říká, že upadnu, ještě dřív, než se tak opravdu stane. Takže letím na zem jak kámen, a ten taky po mě taky zrovna někdo hodí. Zatočí se mi hlava, něco mě praští do hlavy a zase ta tma. Tentokrát ale nemám vzpomínky na předešlý život, jen nad sebou slyším hlasy a vím, že patří mým kamarádům, se kterými chodím na skejt. Otevřu oči a světlo mě řízne, ale ne tolik, jako to před tím. Všichni se ptají, jak mi je, někdo mi podává petku s vodou, jiný mě přikrývá bundou. Sáhnu si na hlavu a na prstech mi zůstane krev.

„Sanitka tu bude do čtvrt hodiny,“ oznámí někdo, a mně se docela uleví, protože krvácet uprostřed Vltavský není to, co by člověk dvakrát chtěl.

Vzpomenu si na pole, rybáře, vesnici, divnýho kluka a řeku s odlesky slunce. Co bych jim teda řekla? Že jejich svět byl krásný, ale už není? Měkkost jejich chalup a rybářského živobytí nahradila tvrdost dálnic a sjezdů doplněná křovím a rampami na skejt? Vůni louky a zápach dobytka ze statku nahradily výfuky aut a zápach moče těch, kteří si tady ve výklencích pod rampou u Hlávkova mostu vytvořili vesničku? Jednu kolonii jen nahradila jiná: rybářskou bezdomovecká. Tou první byly dřevěné chalupy u cesty, do té druhé se lze dostat jen přelezením zábradlí rampy, takže jsou tu neustále nějaké úrazy. Kolonie pod rampou se ale stala tak proslulou, že se jí dostalo i samostatného článku na wikipedii.

Jeden čas tu bývala deska s nápisem NAHOĎ – BEROU. Každý tu mohl na háčcích v podobě rybářů zanechat něco, co už sám nechtěl, a potřební si to mohli odnést. Jedni rybáři byli nahrazeni jinými. Co bych teda těm dřívějším řekla? Že dnes se tu loví už jen almužna nebo odpadky? Tohle asi ne. Teda, ne, že bych to tu neměla ráda. Tenhle divnej skejtpark miluju. Ale počkám, až se s tímto místem něco stane. Něco velkého. Všechno je to v hlavě. A tohle místo to v hlavě má. Má v sobě velikost a krásu. Netuším, jak se to ještě všechno odehraje, ale vím, že to bude znít jako symfonie.

Když mi saniťák pomáhá na nosítka, dotknu se bolavých zad. I když jsem spadla na suchý beton, nahmatám na nich kousky vlhké hlíny.