Kristýna sedí před počítačem, ale místo na displej kouká přes okno do zachmuřené zahrady. Jabloň a škumpa jsou opadané, jen na malé lípě se ještě drží hnědé lístky. Naštěstí jsou tady i túje a cesmíny, které zaručují, že je na co koukat i na začátku zimy. Tohle období, kdy je místo oblohy jen špinavá deka a místo vzduchu smogový koktejl inverze, je pro Kristýnu nejhorší. Na pražském předměstí se cítí sklesle. Děti jsou ve škole, manžel v práci a ona může buď uklízet dům, nebo pracovat z domova. Kdyby totiž dojížděla do centra a odpoledne zpět, aby děti vyzvedla ze školy a školky, nestihla by v zaměstnání ani zapnout počítač. Takže nezbývá než pracovat pro místní zpravodaj, do kterého přispívá rubrikou o zdejší historii.

Kristýna jezdí kurzorem po prázdné ploše otevřeného dokumentu a pak začne psát: „V první polovině dvacátého století trpěly Klánovice nedostatkem vody. Byl to paradox, protože všude byly samé mokřady, stružky, rybníčky a jezírka. Ale spotřeba vody v nově založeném lázeňském středisku byla tak veliká, že na to studny nestačily. Voda byla potřeba nejen pro vily a penziony, ale i pro velký bazén, jehož raritou a atrakcí byl pohyblivý ostrůvek uprostřed. Tančilo se na něm v plavkách, protože ostrov se uměl během představení nořit do vody a zase ven.“

Kristýna se zase zadívá z okna. Je slyšet vzdálený štěkot, listy na lípě se mihotají. Vrátí se k napsanému odstavci, znovu si ho přečte a pak se rozhodne začít jinak: „Spotřeba vody v Klánovicích byla velká. Všechny místní penziony a vily byly vybaveny koupelnami s velkými vanami a jako zdroj vody sloužily studny, které se rychle vyčerpaly. V první polovině dvacátého století se věřilo, že pod Klánovicemi musí být velké podzemní jezero, které sahá až k Poděbradům, a zvažovala se možnost, jak se k této zásobě spodní vody dostat. Když se o plánech dozvěděli ve správě poděbradských lázní, dostali strach, že by se navrtáním podzemního jezera mohly strhnout prameny léčivé vody v Poděbradech. Nechali si proto vypracovat odborný posudek a ten jejich obavy potvrdil.“

Kristýna vstane od stolu, odsune knihu s názvem Klánovice na starých fotografiích a jde si do kuchyně uvařit další čaj. Mezitím, co stojí nad varnou konvicí a čeká, až se voda dovaří, přemítá nad tím, co zrovna napsala. Neumí si představit, že by doma najednou přestala téct voda. Kdysi se jí sice taková situace stala, ale bylo to v době, kdy všichni byli v práci, takže měla pocit, že je jediná, kdo rychle běží do nejbližšího obchodu pro několik lahví minerálky. Kdyby se to tehdy stalo večer a všichni by se potřebovali osprchovat a uvařit si večeři, to by ovšem byla zaručená katastrofa.

Kristýna se vrátí k počítači a pokračuje v psaní: „V Klánovicích se vrtalo až do hloubky padesát jedna metrů, než se objevil pramen se železitou vodou. V tu samou dobu se ovšem začala voda v Poděbradech ztrácet, což potvrdilo expertízu odborníka.“ Slovo expertíza smaže a nahradí ho slovem průzkum. „A tak se poděbradští představitelé rozhodli rychle jednat. Přijeli do Klánovic za místním starostou a vystavili mu šek na vysokou částku za to, že Klánovice uzavřou svůj vrt, který objevil tutéž vodu, jakou mají v Poděbradech. Další šeky měly následovat, zůstane-li vrt i nadále uzavřen. A tak se také stalo. Vrtu utáhli kohoutek, a než se představitel správní rady vrátil do Poděbrad, voda už v lázních opět tekla jako dřív.“

Kristýna zvedne ruce nad hlavu, aby si protáhla záda. Za oknem na vyzděném plotě se právě protahuje zrzavá kočka. Kristýna přimhouří oči, jako by se kočka, chránící si své teritorium, probudila i v ní. To bude muset uklízet zahradu, jestli si sem to zvíře zase odskočilo na záchod, zamračí se a radši se vrátí k psaní:

„I přes uzavření klánovického vrtu prosperita této obce nadále rostla. Lázně situované v blízkosti hlavního města Prahy vsadily na lesní prostředí a bohatý společenský život. Bylo zde vybudováno ve své době jedno z nejmodernějších golfových hřišť v Evropě,“ tady se Kristýna pousměje, když si vzpomene, jak před deseti lety svým podpisem podpořila výzvu, aby se toto golfové hřiště nerozšiřovalo, následkem čehož muselo úplně zavřít. „A pražští průmyslníci si tu nadále zřizovali svá letní sídla.“

Kristýna se zhoupne v křesle. To, co tady po velkolepém založení Klánovic zbylo, má ráda. Široký bulvár hlavní ulice, prostorné parcely, majestátní vily, všude vzrostlé stromy. Tak, a teď je na řadě ta nejlepší část, pousměje se a chystá se sloupek dokončit: „Ale jak to bylo s ukradenou vodou doopravdy? Když se v Klánovicích připravoval hloubkový vrt, nechali si skutečně v Poděbradech vypracovat posudek, který předvídal problematické důsledky pro jejich lázně. Co ale způsobilo, že se voda v Poděbradech po otevření klánovického vrtu opravdu ztratila? Zapříčinila to dohoda s tamním strojmistrem, který dostal úplatek za to, že v Poděbradech zastaví přívod vody do lázní v době, kdy mělo probíhat jednání poděbradských a klánovických představitelů. A jak bylo posléze zapsáno v klánovické kronice, dostal za to deset tisíc korun.“

Kristýna se uchechtne. Kdo by věřil, že uplácení je staré jako lidstvo samo. Škoda, že nikde nedohledala, kolik museli poděbradští zaplatit za uzavření vrtu. Možná, že si za to pak někdo postavil o jednu vilu navíc. A taky škoda, že nikdo tento článek nedočte do konce, všechny totiž ve zpravodaji zajímá jen to, kde a kdy bude přistavený kontejner na biologický odpad, aby tam mohli odvést poslední shrabané listí nebo větve z prořezaných stromků.

Kristýna klikne na malou disketu v levém horním rohu Wordu a jde si do předsíně pro kabát. Do vyzvedávání dětí zbývají ještě dvě hodiny, což je právě akorát tak čas jít se projít do lesa. Když vyjde ven, z hutné matné deky nad její hlavou začne opatrně sněžit. Na ulici je klid, nikde nikdo, všichni jsou stále ještě odjetí a vracet se budou až kolem čtvrté páté odpoledne. Přece jen být zelenou vdovou v Klánovicích není zase tak úplně špatné, pomyslí si a vydá se na dlouhou, poklidnou procházku lesem.