Marta dodělává oběd na vařiči a doufá, že jí plynová bomba ještě chvíli vydrží. Nemá teď vůbec chuť shánět jinou, i když by jí určitě Laura půjčila svojí, vždyť jsou tu všichni jako jedna rodina. Ale zneužívat se to taky nesmí, takže by stejně musela jet pro novou. Marta namočí lžíci do červené omáčky, přiloží k ústům, párkrát foukne a ochutná. Když Marta vaří, její dcera Líza musí být buď venku, nebo u někoho na návštěvě. Jinak by se tady nehnuly. A nevešla by se ani s Jirkou, který šel radši spravovat můstek.

„Sakra, kdyby ten můstek aspoň vopravili voni, když už chtěj takový peníze,“ zaslechne Marta, jak Jirka u práce nadává. „Děláme tady všecko. Sekáme trávu, udržujem cestu, staráme se o mostky, opravujem plot. Ať už nám daj svatej pokoj!“ pokračuje Jiří, zatímco Marta předstírá, že ho neslyší.

Život na lodi znamená mít svobodu. Být blízko houpající se vodní hladině, stromům na břehu, možnosti kdykoliv se někam přesunout a být mimo hektický proud běžného života. Marta v hausbótu na Císařské louce vyrostla a tento svět opustila jen jednou – když dokončila základku, začala chodit se Zdeňkem ze Smíchova a po dvou měsících se k němu a jeho rodičům nastěhovala.

„To snad nemyslíš vážně, snad tady nebudeš s tou bezdomovkyní!“ křičela na Zdeňka jeho máma, když si uvědomila, že to není jen na pár dní. Nebylo to tehdy poprvé, co o sobě Marta něco podobného slyšela, ale od budoucí tchyně ji to bolelo víc než zlomená noha, kterou si v deseti letech pořídila na mokré palubě hausbótu. „Neboj, najdu si byt a budeme zase spolu,“ sliboval Martě Zdeněk, když jí pomáhal balit věci. A tak se Marta zase vrátila k rodičům a mladšímu bratrovi na jejich loď, kterou mezitím táta přetřel ze zelené na modrou.

Zdeněk si bydlení nenašel, zato Marta si našla Jirku. Vlastně ho nenašla, narazila do jeho lodi tou svojí, když se snažila vyjet ze zátoky. „Škrábla jsem ti to, promiň!“ volala na něj. „To je v pohodě, stejně už se musí opravit,“ smál se z paluby Jirka. Ještě ten večer za ním Marta přišla a přinesla mu kupovanou bábovku. „To je za ten škrábanec,“ červenala se, když mu ji podávala. „Jestli chceš, můžeme někam zítra vyjet spolu,“ nabídl se Jiří a Marta přikývla. Ze zátoky napěchované obydlenými loděmi se znali od dětství, ale puberta jim přátelství přetrhala. Marta kvůli Zdeňkovi patřila k těm, kteří měli kamarády na souši, a tak už nikdo nepočítal s tím, že se do zátoky zase vrátí.

Život na lodi znamená mít svobodu. A pak to znamená nemít vůbec nic jiného. Na lodi je totiž jen tolik prostoru, abyste přežili. Musíte se uskromnit a moc toho nechtít. Všechno má své stanovené umístění, na které se dané věci musí zase vrátit. Když se pere prádlo, pere ho celá loď. Nic moc jiného se ale po tuto dobu dělat nedá. Cokoliv položené mimo své vyhrazené místo je hned zdrojem nepořádku. Vizuálně i skutečně. A jakákoliv větší nečistota nebo jídlo zapomenuté na palubě láká zvířata. Vše musí být uchycené, upevněné a zajištěné.

Marta má dovařeno, ze zdi vyklopí plochu stolu a přisune k němu židle. „Jídlo!“ zavolá ven.

„No sláva!“ ozve se odpověď.

„Musíme zase nechat vyvést septik,“ říká Jirka zachmuřeně, když dosedá ke stolu.

„Budeme se o tom bavit při jídle?“ zamračí se Marta.

„No a kam asi budem chodit srá…“ Jirka nedořekne, protože dovnitř vtrhne Líza.

„Já věděla, že už bude oběd hotovej. Proč jste mě nezavolali?“ ptá se osmiletá Líza vyčítavě, ale vzápětí jí zajiskří oči, když uvidí svoje oblíbené jídlo.

„No a jak jsme měli vědět, kde lítáš?“ odrazí výčitku Marta, i když tuší, že jinde než u Lamrů být nemohla. Pravda je ale taková, že jakýkoliv Lízin pobyt mimo hausbót je pro Martu úleva.

Během oběda všichni mlčí. Je slyšet jen Lízino spokojené mlaskání. „Tak já zase du, jo?“ Houkne Líza po jídle a už je venku. Mezi Martou a Jiřím se zase rozvíří nepříjemná nálada.

„Chtějí za místo pro hausbót čtyři tisíce měsíčně a za každou malou loď dva a půl. Chápeš to? A za co? Za nic. A přitom ta šedesát metrů dlouhá platí jen třikrát tolik. A co teprve ty nový nadyzajnovaný, co se sem nasáčkovaly. Až se spraví přívod pitný vody, tak se sem pohrnou další a nebude tady k hnutí.“

Marta mlčí.

„Ty na to nic neřekneš?“ vyjede Jirka.

„Nevim, co na to říct,“ odpoví sklesle.

„Oni nás chtěj dostat pryč! Ale mě nedostanou! Ne ne. Leda v rakvi!“ bouchne Jirka do stolu.

Marta má semknuté rty a Jirku si prohlíží přes přivřená víčka. Nemá ráda, když je vzteklý, takový dřív nebýval. Kam se poděl ten její pohodář ze zátoky? A co kdyby se jim stejně dobře žilo i někde v bytě?

„A co kdybychom se teda… přestěhovali… někam do bytu?“ vysouká Marta ze sebe. „Nebyl by od všeho konečně klid?“

Jirka se na ni nechápavě podívá.

„Zbláznila ses? A co bysme tam asi tak dělali? Ty nalejváš v Cindě a já opravuju lodě, vždyť ani nic jinýho neumíme! Tohle je přece náš domov! A nikdy ho nikomu nedáme!“ chvěje se Jirkovi hlas.

Marta si poškrábe předloktí, které jí před chvílí poštípal komár. Komáři, pavouci, potkani, krysy, rackové a štěnice, to jsou místní samozvaní zvířecí mazlíčci už od jejího narození.

„Buď taky chvíli realista,“ zamračí se na Jirku. „Tyhle břehy prostě patří Černýmu, a my s tím nic nenaděláme.“

„Marto, Martičko, teď mě dobře poslouchej,“ zaleskne se Jirkův pohled. „Jen si to prosimtě představ. Zavři na chvíli oči a představ si to. Že se ráno probouzíš bez výhledu na koruny stromů, bez pohledu na hladinu, bez skřípání lodí a zvuku ptáků. Bez všech těch lidí, se kterejma tu žijem celej život. Bez Lamrů, bez Laury a bez Vilíka. Nejsem žádnej poeta, neumim to tak dobře říct, jak to cejtim, ale umíš si to jenom na chvíli představit? Není to přece ta největší krása, kterou máme, že jsme právě tady?“

Marta se dívá na Jirku a zase v něm vidí toho kluka, který na ni mává z lodě, usmívá se a volá „ahój“.

„Tak umíš si to představit, bejt zavřená někde v bytě?“ ptají se Jirkovy prosebné oči.

„Ne, neumím,“ vzdychne Marta. „Dáš si kafe?“ dodá trochu smířlivěji a rovnou na něj postaví vodu. Kafe a klid po obědě totiž mají oba odjakživa rádi.