Díváme se na sebe. Já na presbytář a ambit nedostavěného kostela, on na mě v bytě domu Langhans. On čekající, já stále někam pospíchající. Je jako můj bratr, napadlo mě jednou, ten kostel Panny Marie Sněžné. Jako by klečel a prosil, a přitom všechno kolem převyšoval a nešel přehlédnout. O svém bratrovi toho moc nevím, i když jsem se sem přestěhovala hlavně kvůli němu. Byl vždycky svéhlavý, jako já. Každý z nás ale svoji tvrdohlavost používal k něčemu jinému. Já ke svému podnikání, on k tomu, aby už v šestnácti odešel z domova.
Nejdřív jsem si myslela, že bydlet na Václaváku bude přesně takové, jako mi všichni říkali. Vlny turistů, které mě smetou, jen co otevřu dveře domu. Podniky, které jsou tu jen proto, aby se v nich praly peníze. Prostitutky z Ruska, Asie nebo Polska, které mě přetáhnou kabelkou, jakmile mě tady uvidí moc často. Dealeři drog nebo ti, kterým už došla dávka. A ne, že by to tak nebylo. Ale jako by tohle místo mělo vedle sebe několik paralelních světů. Jako by tu nebylo jen jedno Václavské náměstí, ale bylo jich tu víc, a vy si mohli v jakoukoliv chvíli vybrat, do které jeho vrstvy zrovna teď vstoupíte.
Něco jsem si o tomhle místě přečetla. Zlatou éru zažívalo ve 20. a 30. letech dvacátého století, kdy se tady vyskytovalo třináct kin, desítky kaváren, nakladatelství, a hlavně soukromé byty. Slangově se mu říkalo Trafouš nebo Trafo podle rušného Trafalgarského náměstí v Londýně. Byl přehlídkou neobarokních, neorenesančních, secesních i funkcionalistických průčelí. Některá z nich už jen slepě mžourají na to, co se dole odehrává dnes. Mozaika striptýzových klubů, kasin, směnáren, kanceláří, fastfoodů nebo řetězců rychlé módy.
I přes ty proudy anonymních lidí a občasné bitky gangů má tenhle svět i další, vlídnou tvář. Když je večer, světla kanceláří zhasnou a Františkánská zahrada se zamkne, připadám si jako na venkově, kde jsem vyrostla. Stojím na terase a všude je ticho, noční hluk z náměstí ke mně nedoléhá. Ráno se v zahradě nejdřív probudí koruna platanu plná ptáků, až potom to začne klapat jako venkovský mlýn kroky lidí pospíchajících do práce. Přes den se zahrada promění v náves, kde to švitoří a šumí lidskými hlasy a dětmi na hřišti. Jsou tu místa, kde dělají obyčejnou meltu s mlékem jako od babičky nebo kde si lze sednout na terasu, aniž byste si museli něco objednat. A je odsud kamkoliv tak blízko, jako by Praha byla jen čtyřúhelníkem mezi mým bytem, nádražím, obchody a kavárnou, kde si domlouvám všechny své schůzky.
Stojím v dolní části náměstí a dívám se na jednotlivé světy, které se tady míjí, aniž by se navzájem spatřily. Chvíli je to ulice, kudy jen proběhnu, jindy zase náměstí, uprostřed něhož si sednu a vnímám dění kolem. Nebo asfaltový park s kobercem buxusů a špalírem lip. Když zvednu hlavu, vidím v každé fasádě nějaký otisk doby, památku bouřlivých diskuzí, vln nevole nebo obdivu. Ty domy jsou nehybní pozorovatelé smutných i veselých mileneckých párů, štíhlých nalíčených holek i kluků nebo uvolněných a vláčných turistů. Dívají se i na mě, na můj celkem spořádaný život, na mou firmu, na mé nové vlasy, na drahou kabelku. Na kabelku obzvlášť, protože ji svírám tak pevně, až na ní vždycky zůstanou otisky mých prstů.
To jsou ty chvíle, kdy otevřu neviditelné dveře svého pokojného a naplánovaného světa, a aniž bych udělala o krok navíc, ocitnu se mezi kulisami nakašírovaných, a přesto vybydlených domů, jejichž přízemní části září do tmy noci stejně prudce a přitom chladně jako prskavky. Rázem vpadnu mezi stovky postav s omrzlinami na tvářích, opuchlýma očima a zjizvenýma rukama. Ocitnu se mezi lidmi pospávajícími na lavičkách, na schodech do metra, v průjezdech nebo v křoví. Jsou to tady skoro jediní stálí rezidenti, jen bez rezidencí. Kdyby je někdo chtěl skutečně vidět, musel by je zachytit dlouhou expozicí, na které by na rozdíl od šmouh spěchajících lidí nečekaně vynikli.
Chodím mezi nimi a hledám tu jednu jedinou tvář, která bývá schovaná ve stínu kapuce a s pohledem sklopeným k zemi. Kapuci nebo šátek si na sebe beru i já, a ještě se pro jistotu schovám i za brýle a roušku. Když ho najdu, dám mu jídlo, ale nikdy ne peníze. Jinak hned zmizí. Buď je někomu dává, nebo si za ně kupuje drogy, to nevím. Nemluvíme spolu. Nikdy s ním nebyla normální řeč. Nikdy si nenechal poradit nebo pomoct. Pomoc by možná chtěl, ale ne tu mou. Ne abych mu diktovala, že se má jít zavřít do léčebny. Žijeme tady spolu tak blízko, a přitom daleko. Já nahoře s výhledem na mraky, on dole bez jakéhokoliv výhledu na lepší zítřky. My dva jsme ty nejbližší i nejvzdálenější paralelní světy.
Jednou se mnou mluvil, i když si nejsem jistá, jestli mě poznal. Možná si zrovna něco dal. Byl veselý, jako by mu patřil celý Václavák. V té euforii mi začal vyprávět, kde nejraději přespává. Spát se dá všude, to je jasný, ale nejlepší je prý plechový kontejner. Je tam celkem teplo, nefouká, a na rozdíl od těch plastových je slyšet, když jedou popeláři.
„Dáš mi stovku?“ zeptal se.
„Proč jsi utek?“ Chtěla jsem se ho zeptat já, ale slova se mi zadrhla v hrdle. Co bych se totiž asi tak dozvěděla? Tvář by se mu semkla a ztvrdla jako kámen. „Copak ty to nevíš?“ Začal by na mě křičet. „Copak jsi moje sestra, když nevíš, kvůli čemu jsem utekl?“ Pokračoval by a kypěl by v něm vztek.
„Dáš mi stovku?“ zopakoval.
„Já přece nemohla za to, co ti táta dělal,“ chtěla jsem říct, ale nevyšlo ze mě ani slovo. Místo toho jsem jen z kabelky vytáhla peněženku a vysunula z ní tisícovku. Prohlédl si mě, jako by mě podezříval, že si z něj dělám srandu. Pak mě zbrkle objal, bankovku mi vytrhl z ruky a bez rozloučení odešel.
Když jsem přišla do svého bytu, odkud je výhled na hrdlo kostela, hroty střech a geometrii barokní zahrady, do bytu, za jehož fotku na sítích bych měla stovky lajků, do bytu, kde spím sama a málokdy ho ukazuji svým přátelům, jsem zjistila… zjistila jsem, že peněženku, ze které jsem dávala bratrovi tisícovku… tu peněženku už ve své kabelce nemám.
