Matouš Pudil

Ďáblice jsou klenot mezi sídlišti. Jak vznikly a čím tak vynikají?

O sídlišti Ďáblice je v posledních letech hodně slyšet. Co je ale zrovna na ďáblickém sídlišti tak výjimečného, že budí tolik pozornosti? V Praze totiž najdeme téměř 50 panelových sídlišť, menších i velkých jako okresní města. A způsoby, jak je udržitelně rozvíjet a jak navázat na jejich původní myšlenky, se stále hledají. O tom také bude další přednáška z cyklu Rethink Architecture, která proběhne v CAMPu 3. května.

Dokončované sídliště Ďáblice v roce 1975.
Zdroj: Archiv Hlavního města Prahy

Pražské bloky v moderním pojetí

Začněme urbanismem sídliště, pro který jsou charakteristické dlouhé deskové domy rozdělené na několik vchodů. To je běžné na všech sídlištích pražského severního města, mezi která Ďáblice, stejně jako Bohnice nebo Prosek, patří. V Ďáblicích je ale část domů poskládaná do bloků jako v historických pražských čtvrtích, a vzniká tak přirozený rozdíl mezi rušnou ulicí a klidným vnitroblokem. Tyto bloky jsou veřejně přístupné, vyplňuje je zeleň a křižuje je promyšlená síť stezek. A dobře umístěné prvky veřejné vybavenosti jako dětská hřiště, školky a různé klubovny podněcují komunitní život.

*Plán sídliště Ďáblice s polouzavřenými bloky (červeně) a otevřenými bloky (zeleně).
Zdroj: Architektura ČSR 2/1988 *| úprava: Matouš Pudil

Zbylé deskové domy, které nejsou součástí tří velkých čtvercových bloků, tvoří po dvojicích otevřené bloky, kde je doprava koncentrována naopak mezi budovy. Velké plochy zeleně pak najdeme všude kolem – domy stojí v rozlehlém parku jako podle nejlepších Le Corbusierovských zásad moderního bydlení. Autoři koncepce, která vzešla z architektonické soutěže, nezapomněli ani na vodní prvek. Malebné jezírko sídliště ještě více ozvláštňuje a tvoří důležitý orientační bod.

Jezírko s keramickou plastikou Pelikáni, jeden ze středobodů sídliště.
Foto: Matouš Pudil

Ve správný čas

Období vzniku sídliště vynikne také na samotných bytových domech. Architektonická soutěž proběhla v roce 1963, výstavba začala v roce 1969. Plánování tak probíhalo v nejsvobodnější době zlatých 60. let, kdy dostávala prostor originální a nákladnější řešení i odvážní architekti.

Bytové domy na sídlišti Ďáblice.
Foto: Matouš Pudil

Běžné paneláky z typizovaných soustav, ze kterých se stavěly domy nejrůznějších tvarů po celé republice, mají v Ďáblicích několik atypických prvků. A ty vedle originálního urbanismu zcela mění jejich vyznění a dělají z tohoto sídliště tak povedené místo k bydlení, jakým je. Hned v úrovni ulice zaujme ustoupené přízemí s výraznými nosníky, kdy na rozdíl od jiných sídlišť zde nejsou žádné přízemní byty. Přízemí není sestavené z panelů, ale je odlité z betonu přímo na místě, takže vstupy mohou být vyšší a vypadají důstojněji. K tomu pomáhají i vestavěné poštovní schránky, a hlavně umělecká díla ve vestibulech. Právě plastiky, mozaiky či reliéfy ve vstupech do běžných bytových domů jsou skutečně výjimečným prvkem – obvykle najdeme srovnatelná díla jen ve veřejných budovách.

Příklady uměleckých děl ve vestibulech bytových domů v Ďáblicích. V každém bloku převládá jiný materiál, někde keramika, někde dřevo, jinde sklo.
Foto: Matouš Pudil

Příklady uměleckých děl ve vestibulech bytových domů v Ďáblicích. V každém bloku převládá jiný materiál, někde keramika, někde dřevo, jinde sklo.
Foto: Matouš Pudil

Za pozornost stojí i obytná patra a fasády domů, které jsou kromě běžných pásových oken a lodžií členěné i zajímavě vystouplými vertikálními římsami, vedoucími přes všechna podlaží. Na některých budovách stále najdeme zábradlí obložená drobnými barevnými mozaikami. Nejvyšší patro vždy ustupuje a dává prostor střešním terasám, kde místní sušili prádlo ze společných prádelen. Z některých se pak mohou chodit dívat na Prahu dodnes. Atypicky jsou řešená i čela domů s okny i lodžiemi, standardní paneláky totiž mívají jen holé štítové stěny, občas s malými okny. A už tak zajímavé deskové domy doplňují ještě tři osmnáctipatrové věže s obzvlášť originálními spodními partiemi.

Jeden ze tří věžových domů s výjimečnou podnoží. U tohoto se zachoval i volný prostor na pravé straně, často jsou v nich totiž vestavěné různé obchody a jiné provozovny.
Foto: Matouš Pudil

Centrum mimo centrum

Na sídlišti Ďáblice vzniklo mezi lety 1969 a 1975 téměř 10 000 bytů pro skoro 30 000 obyvatel. V plánu bylo i velké centrum sídliště, proto byly domy rozmístěny tak, aby se zde přirozeně křížily cesty obyvatel. Paneláky doplnil obchodní dům Ládví se zajímavým keramickým obkladem a atriem v přízemní části, ve středu sídliště pak vznikl i výrazný hotel s ustoupenými terasami. Později přibylo také kino a kulturní dům.

Ďáblické kino s deskovými domy v pozadí, zbořené v roce 2020.
Zdroj: Archiv Hlavního města Prahy

Bohužel právě v centru sídliště jsou nejvíce patrné pozdější necitlivé zásahy. Těmi prošly i samotné bytové domy, kterým se nevyhnulo zateplení v křiklavých barvách, a přišly i o některé cenné detaily. Celkové vyznění ale stále na hodnotě neztratilo. Hůře dopadl obchodní dům Ládví, kde se při rekonstrukci zastavělo „podloubí“ v přízemí, které mu propůjčovalo originální vzhled. Smutný konec potkal také kino, jež v roce 2020 neuniklo po letech chátrání demolici. Na jeho místě vznikla prodejna potravin a drogerie, díky úsilí místních byly alespoň pro obklad nové fasády použity původní kamenné desky ze zbouraného kina.

I přesto Ďáblice zůstávají inspirací a vzorem pro jiná sídliště, která vznikla v pozdějším období normalizace, kdy pro kreativitu a atypická řešení už většinou nebyla politická vůle ani finance. O to důležitější budou novodobé úpravy a projekty, jako je například revitalizace bloku Vybíralova.

Nová budova na místě kina. I přes snahu o přizpůsobení fasády jde o typizovaný objekt, který na propracovaném sídlišti působí spíše nepatřičně.
Foto: Matouš Pudil

Autorem textu je Matouš Pudil.

související