Trasa: Stodůlky, Centrální park, Nové Butovice


Délka trasy: 4,5 km


Přístupné pro: pěšky, s kočárkem


Trasa

Na cestu se vydejte od stanice metra Stodůlky, odkud je to jen kousek do stejnojmenné staré zástavby. Jádro historické vsi, dnes památkově chráněné, pochází už ze 12. století, kdy osada patřila řádu johanitů. Později se dostala do majetku pánů z Hradce a v husitské době pak připadla pražskému purkrabství. Venkovská stavení doplnila koncem 19. a začátkem 20. století vilová zástavba a už v roce 1922 požádaly Stodůlky o připojení k právě vznikající Velké Praze. Tato žádost ale nebyla přijata, a tak si obec ještě pár desítek let udržela zemědělský charakter. Součástí Prahy se stala až v roce 1974.

Kolem umělého jezírka, v jehož středu stojí bronzová socha Rusalky od sochaře Kurta Gebauera, dojdete ke kostelu sv. Jakuba Staršího, vystavěnému v letech 1901–1903 podle plánu architekta Matěje Krcha. Pseudogotická stavba se nachází na místě románského kostela doloženého v roce 1292, z něhož se dodnes zachoval kamenný gotický sanktuář, tedy místo pro ukládání liturgických nádob s eucharistií.

Nedaleko kostela najdete pramen Prokopského potoka, podél kterého budete zanedlouho procházet parkem a který dál po proudu tvoří i známé Prokopské údolí. Jen pár kroků pod pramenem začíná první z parků, nazývaný Panská zahrada, dříve opravdu zahrada zdejší fary a později zahradnictví.

Až projdete parkem, najdete v ulici Mládí kulturní centrum zdejšího dění, klub Mlejn, otevřený poprvé v roce 1988. Kulturní dům vystavěný na místě zbourané hospodářské usedlosti býval centrem alternativní hudební i divadelní kultury, dnes se tu kromě koncertů a divadelních představení věnují také novému cirkusu a vzdušné akrobacii. V přízemí se nachází také pobočka pražské Městské knihovny.

Sídliště pro 65 tisíc lidí

Když v těsném sousedství klubu podejdete ulici Armády, ocitnete se na začátku Centrálního parku, nad nímž se po pravé straně tyčí sídliště Stodůlky a za ním Lužiny. S pohledem na hradbu paneláků se vraťme trochu v čase a připomeňme si, jak 70. letech vznikl projekt výstavby jednoho z nejrozsáhlejších sídlišť v Praze – Jihozápadního Města.

Tento komplex zahrnoval sídliště Jihozápadní Město I, umístěné východně od obce Stodůlky, a Jihozápadní Město II, které se mělo nacházet západně od Stodůlek, ovšem nikdy nevzniklo. Autorem návrhu všech částí byl architekt Ivo Oberstein, který rovněž po celou dobu výstavby aktivně dohlížel na to, aby realita vznikajících domů byla co nejvíce ve shodě s původními plány. Vzhledem k tomu, že si architekt a jeho tým uvědomovali problémy starších pražských sídlišť, navrhli Jihozápadní Město jako jeden promyšlený celek, v němž se snažili respektovat lidské měřítko i oddělení rušných ulic s obchody a klidných parků.

„Když jsme začínali pracovat na Jihozápadním Městě, řekli jsme si, že stavíme v Praze a pro Pražany, jako jsme my. Udělali jsme si plány všech míst ve městě, kde jsme se cítili dobře... Pak jsme třeba na plán našeho hlavního ‚společenského náměstí‘ položili Staroměstské náměstí, na bulvár, který k němu vede, třeba zase Pařížskou třídu a tak dále. Snažili jsme se konfrontovat své plány s tím, o čem jsme ze zkušenosti věděli, že odpovídá našim vlastním představám o prostředí, které je útulné,“ přiblížil architekt Oberstein pro panelaci.cz.

Stavba začala v roce 1978 a jako první přišlo na řadu právě sídliště Stodůlky. Bylo dokončeno v roce 1983 a za ním následovaly Lužiny (1980–1986), Velká Ohrada (kterou jako jedinou dnešní procházka míjí) a Nové Butovice, které se jako jediné pražské sídliště dočkaly dokončení až v porevoluční době v roce 1993. Každá část je přitom charakteristická svým urbanistickým řešením a rozvržením domů, které jsou v případě Stodůlek polootevřené bloky, zatímco na Lužinách tvoří obří meandry a v Nových Butovicích jsou rozloženy klasičtějším pravoúhlým způsobem.

Osou a rekreačním zázemím Jihozápadního Města se stalo mělké údolí Prokopského potoka, dnes Centrální park s rozlohou 39 hektarů. Park byl součástí původních plánů sídliště a začal vznikat už v 80. letech. Zásadních úprav se dočkal až v letech 2001–2002, kdy na Prokopském potoku vznikly umělé vodní nádrže Stodůlecký a Nepomucký rybník, byly upraveny cesty s lávkami a přibyla zeleň i mobiliář od laviček po dětská hřiště a sportoviště.

Revitalizace o dva roky později přetvořila i původní haldu skladiště stavebního odpadu v umělý kopeček porostlý zelení, který místní přezdívají Makču Pikču. Dnes je nedílnou součástí parku a slouží nejen jako vyhlídka, ale také jako fourcrossová dráha pro terénní cyklisty.

O kousek dál budete podcházet tubus metra mezi stanicemi Hůrka a Lužiny, který nad Nepomuckým rybníkem překonává údolí ve výšce až 17 metrů nad terénem. Krytý most od architekta Vladimíra Krause má oválný průřez, je dlouhý 375 metrů a jeho okna se při vjezdu postupně zvětšují, aby cestující po výjezdu z tunelu neoslnilo náhlé světlo. Metro bylo ostatně při plánování zdejších sídlišť velmi důležité, obytné čtvrti kolem něj byly navržené tak, aby 70 % obyvatel nebylo od jeho stanic vzdáleno více než 8 minut chůze.

Zastávka metra jako středobod života

Z jednotlivých zastávek se pak měla stát centra okolní zástavby, o čemž se přesvědčíme na nedaleké stanici Hůrka, nad níž se rozkládá Sluneční náměstí s radnicí Prahy 13 a dalšími službami. Od roku 2001 zde stojí také moderní kostel svatého Prokopa s komunitním centrem. Budovu elipsovitého tvaru, jejíž osa směřuje k vertikále věže, navrhl architekt Zdeněk Jiran. Je zasvěcen svatému Prokopovi, takže symbolicky navazuje na poutní kostelík svatého Prokopa, který stával od roku 1711 až do 50. let 20. století nad nedalekým stejnojmenným údolím.

Další úpravy čekají Sluneční náměstí v blízké budoucnosti, nyní vznikla architektonicko-urbanistická studie, podle níž zde kromě zlepšení veřejného prostoru může vzniknout i nová multifunkční budova základní umělecké školy. V západní části území by pak měl vyrůst obytný komplex zvaný Metropark. Sluneční náměstí by se tak mělo stát místem odpočinku a setkávání i centrem umění. „Nově dotváříme západní frontu náměstí budovou základní umělecké školy. Všechny veřejné prostory více propojujeme, vybízíme k zastavení či posezení. Přidáváme vodní prvky a stromy, drobné objekty občanské vybavenosti a služeb,” říká jeden z autorů studie, Šimon Vojtík z ARCHUM architekti.

Nové Butovice, jak se tato část sídliště nazývá, byly ostatně už v původních plánech zamýšleny jako vstupní brána a centrum nově projektovaného města. Napomáhal tomu i jejich urbanistický koncept s uzavřenými bloky a náměstím s prostorem pro obchody a služby.

Nové Butovice oživilo moderní umění

Po roce 1989 se práce na rozestavěném sídlišti zastavily a stavba byla na nějakou dobu zakonzervována. Většina budov však už byla téměř hotová, takže se rozhodlo o dokončení Nových Butovic podle původního plánu. Jsou tak jedním z posledních českých panelových sídlišť dostavěných až v 90. letech. Ani poté rozšiřování neskončilo, jen se změnila technologie stavby a podoba jednotlivých domů, které tu však vznikají do současnosti.

V nedávné době také v prostoru mezi zastávkami Hůrka a Nové Butovice přibylo zajímavé kulturní zařízení v podobě galerie a uměleckého prostoru Czech Photo Centre. Už z dálky na něj upozorní dvanáctimetrová plastika Davida Černého s názvem Trifot. Má podobu oživlého kráčejícího monstra, jehož nohy tvoří fotografické stativy a hlavu pak soubor fotoaparátů reálných značek a typů, od historického měchového fotoaparátu po dnešní modely. David Černý se inspiroval také kráčející rostlinou ze sci-fi románu Johna Wyndhama Den trifidů. Zároveň socha „sleduje“ kolemjdoucí, jejichž obraz pak přenáší na okolní velkoplošné obrazovky. Vyprovázení vlastním obrazem tak můžete zamířit k nedaleké stanici Nové Butovice, kde procházka končí.