Anna Beata Háblová

Barrandovské skály jako otevřená kniha

Jirka zakašlal, odplivl si a prstem přejel po staré fotografii. Byl na ní fialově kvetoucí rododendron, který sám zasadil. Poslední fotka, kterou pořídil, než si musel sbalit oblečení, svůj starý foťák a zmizet. Tehdy nevěděl, kam jít. Takhle dopadnout nechtěl. Vlastně ho nikdy ani ve snu nenapadlo, že by se mu něco takového mohlo stát. Měl to zkrátka náročné v práci. Tak náročné, že prostě začal trochu pít. Pak pil ještě o malinko víc a možná, to už si ale nepamatuje, přišel domů zlitý jako brok, zrubaný jak les a asi, ale to už neví vůbec, ženu uhodil.

Podle jejích slov ji ale zmlátil jako žito a k tomu i dvě děti. A pak zmydlil i policajta, kterého na něj žena zavolala. Kvůli napadení příslušníka Policie ČR ho propustili z práce úředníka, z bytu ho vyhodili a vydali soudní příkaz, aby se nesměl přiblížit k dětem. A tak už mu nezbylo než být nacpaný jako žok každý den. Přes léto to ještě nějak šlo. Dokonce i na jaře a na podzim se dalo docela dobře přežít – stačilo se schovat před deštěm pod most nebo do průjezdu. Ale zimy, ty bývaly kruté. Ani tucet dek mu nepomohlo. Omrzliny na tváři z něj udělaly starce. Nakonec si ale vzpomněl, že pokud chce z mrazivých nocí vyjít živý, musí přestat chlastat. Když se napiješ, umrzneš, slyšel od ostatních. Tělo se alkoholem na chvíli zahřeje, ale o to rychleji pak zbývající teplo ztratí.

Seděl ve stínu pod plachtou provizorní terasy a mezi prsty žmoulal další fotku. Byl na ní starý karavan ještě před tím, než ho přivezl až sem a celý si ho opravil. Než si do něj pořídil malá kamna, zevnitř obložil palubkami, kterými se běžně zútulňovaly chaty, přidělal pár poliček na knihy a doplnil nalezeným stolkem s rozvrzanou židlí. Pak už zbývalo jen ukrást ceduli Vstup zakázán a maketu pistole pro nezvané návštěvníky.

Jirka si podrbal šlachovitou ruku, do které ho právě kousnul komár, a povzdechl si. Barrandovské skály za jeho zády se kroutily stejně jako jeho vrásčitá kůže. Po cyklostezce před ním profrčelo kolo. Všechno tady bylo v pohybu. Vltava, vlaky, auta, kola. Málokdo by se tady chtěl zdržovat. Jen jednou se tu zastavila skupinka studentů, kterým jejich učitel vyprávěl, že ten divný barák nahoře nechal postavit podnikatel Václav Havel v roce 1924, protože chtěl napodobit americkou vyhlídkovou restauraci s názvem Cliff House rozkládající se na útesu nad Tichým oceánem. Spolu s ní nechal zbudovat i plavecký bazén, který byl s restaurací spojený schodištěm vinoucím se po skalách. Pro přepravu jídla a pití sloužila lanovka. Jirka skrz křoví pozoroval, jak studenti zakláněli hlavu a marně hledali lanovku i schodiště. Nevýhodou bazénu ale bylo jeho zásobování vodou z Vltavy a umístění pod skalami, kvůli kterým se sem nedostalo slunce, a voda se nemohla ohřívat. Po okupaci se bazén ke svému původnímu účelu už nikdy nevrátil a takhle zpustl a zarostl.

Zpustleý a zarostlý si připadal i Jirka, dokud neobjevil tohle místo, o které nikdo nestál, tedy kromě pár technařů, kteří si sem na dno popraskaného a plevelem prorostlého bazénu, nad kterým bdělo torzo skokanského můstku, chodili tančit na tu svoji muziku. Jirka vzal do ruky fotku, na které byla silueta muže ve vytahaných džínách, modrém nátělníku a zelené kšiltovce. Karavan mu pomohl sehnat právě on, Honza. Našel ho pro Jirku, aby nemusel bivakovat v parcích, na kartonech a dekách. Jediný kamarád, který se k němu neotočil zády. Karavan schovali za hradbu křoví a Honza mu pak pomohl i k palubkám a kamnům. Nebyly to špatný časy. Dokonce tady spolu otevřeli nelegální hospodu Country club, kterou místní štamgasti pojmenovali U Shreka kvůli malé figurce, kterou Jirka v nedalekých sutinách našel. Jirka vytáhl další snímek, na kterém stály dvě ženy, jedna vysoká, tak vysoká, až se temenem hlavy dotýkala stropu maringotky, a druhá černovlasá s pečlivě střiženou ofinou. Jirka si kloubem pravého ukazováčku protřel oko pod spadlým obočím. 

„Tak som tu s pivom!“ ozval se najednou hlas za maringotkou, až to v Jirkovi hrklo, album fotek rychle zavřel a strčil ho pod deku položenou na velikém suku. „Urobíš mi kafe?“ vykouknul na něj Fero a flašky s pivem začal vyndavat do stínu přívěsu.

Jirka něco zamručel a ztratil se v maringotce. Z petky nalil vodu do hliníkového kastrůlku a postavil ho na malý plynový hořák. Mezitím slyšel cvaknutí, jak si Fero zuby otevřel jednu z flašek. Pivo a kafe. Jirka nikdy nechápal, jak tyhle dvě věci může Fero kombinovat. Seznámili se, když tady Fero makal na trati jako dělník, okouknul si Jirkovu schovanou haciendu a jednou v noci k němu přišel krást. Jirka byl ale pohotový, vytáhl na něj bouchačku, která od opravdové nešla ve tmě rozeznat, a Fero se mu tady strachy rozsypal jako roztržený korále malý holčičky. Třásl se jako listí ve vichru, lomil rukama a drmolil, jak to má těžký, že je z dvanácti sourozenců, z jejich vesnice na Slovensku přijel do Prahy už jako malý kluk, a svoje rodiče proto ani pořádně nepoznal. Jirka mu sice nevěřil ani slovo, ale dal mu podmínku, že pokud mu zítra nepřinese basu piv, najde si ho klidně i na jakékoliv ubytovně. Fero byl tak vyděšený, že souhlasil, a hned druhý den se s pivy objevil. Jirka je pak rozprodal žíznivým kolemjedoucím za třikrát vyšší cenu a měl radost, že se mu kšefty zase po nějaké době rozjely.

Od té doby k němu Fero občas zašel a pár piv přinesl. Už ne ze strachu, ale proto že nikoho jiného neměl. Pokaždé si sednul pod přístřešek, vsunul hrdlo lahve do pusy mezi své stoličky, a pak už jen počkal na to opulentní cvak.

„Pivo a kafe. To není normální,“ podával Jirka Ferovi horký hrnek a sedl si vedle něj. Fero se s hrnkem shýbl k zemi, aby si ho položil, a v tom něco zahlédl.

„Pozri, niečo sa tu váľa na zemi,“ sebral Fero malou fotku a oklepal jí od prachu. „Nejaké dve ženské.“

Jirka se ošil, musela mu vypadnout z alba, když ho chvatně schovával. Podrbal se za uchem. „Tak já ti to teda ukážu,“ a vysunul z pod deky celý fascikl. Fero vykulil oči jako právě vylíhnuté mládě a překvapeně hltal snímek za snímkem. Jirka se u každého z nich zastavil s drobným komentářem: „Na týhle se u mě na pivo zastavil tenhle slavnej herec. Potom tady je Honza, tohos tu už jednou potkal. A tady zase pes, kterej se zatoulal, a já si ho nechal. Říkal jsem mu Čert. A tady,“ Jirka si zase protřel oko pod povislým obočím, „tomu mi asi nikdo neuvěří. To byla moje milenka. Ta vysoká.“ Fero hvíznul. „Chodívala kolem s kamarádkou na procházky a jednou se tady zastavila, buď že měla žízeň, nebo ze zvědavosti, to nevim a já sem jí tehdy řekl, ať přijde ještě ten večer, že tady bude hrát živej folk.“

„Naozaj?“ vydechl Fero.

„Jasně že nic nehrálo, to jsem si tehdy vymyslel,“ pokračoval Jirka. „Ale napustil jsem jí za bazénem takovou malou fontánu a jí se tu nakonec tak zalíbilo, že za mnou chodila snad každej tejden, dokud se neodstěhovala za prací někam do Plzně. Pak už jsem jí nikdy neviděl.“

Fero udiveně kmital pohledem mezi fotkou a Jirkovou tváří, dokud mu v koutku pusy něco šibalsky necuklo. A pak se nahlas a řinčivě, jak to uměl jedině on, rozchechtal. „Tie seš ešte lepší ako ja. Ty si tomu dal. Fakt by som ti to skoro uveril,“ a plácal se smíchy do kolen.

Jirka se ušklíbnul a něco pobouřeně zamručel. Pak mu ale Feriho nakažlivý smích nedal a rozesmál se taky.

Nad jejich hlavami slunce zapadlo za majestátní barrandovské skály, jejichž těžba je rozevřela jako knihu plnou dramatické historie, a vysoustružilo jim svatozář světla.

„Jebou, mrchy jedny,“ syknul Jirka a ohnal se za bzučícím hmyzem.

„Jebou,“ přitakal Fero, a aby hosta neurazil, ohnal se po komárovi taky.

související