Jeden výrazný dům

Když jsem já byla asi tak velká jako ty, jezdili jsme často k babičce a vraceli se pak do Prahy po dálnici. Seděla jsem vzadu v autě, koukala z okna a trochu se nudila, protože cesta byla dlouhá. Že budeme brzo doma, jsem spolehlivě poznala podle jednoho domu, co se při příjezdu do města objevil vedle silnice: byl obrovský a ohromně zábavný. Nahoře lesklý a modrý, dole bílý s pestrobarevnými vlnovkami. A v rozích měl navíc věžičky jako nějaký zámek.

Vždycky jsem přemýšlela, co v něm asi je. Myslela jsem si, že bazén – asi protože neměl okna a ty čáry mi připomínaly vlny. Nebo zábavní park, to zase kvůli těm věžím a veselým barvám.

Dneska už vím, že v něm není ani jedno. A že ta skutečná náplň by mě samotnou asi nikdy nenapadla.

Obrovská barevná skládačka

Ten dům byl tenkrát úplně nový, na místě ale stojí dodnes a možná ho taky znáš, i když už se trochu schoval mezi okolní budovy.

Není to žádný bazén. Je to depozitář, tedy místo, kde se ukládají a chrání archivní materiály. Uvnitř je ticho a řady a řady regálů plných dokumentů. Jsou to třeba staré dopisy, mapy nebo úřední papíry, které vypovídají o tom, co se kdysi stalo. Tiché bludiště. Vlastně pravý opak toho, co bys čekal/a podle té hravé fasády.

Vzniklo to takhle: Ten dům byl postavený jako obrovská betonová krabice, schránka na ty veledůležité dokumenty. A protože fasáda byla kvůli tomu jen plochá a prázdná, vypsala se na její podobu soutěž mezi architekty.

Tu vyhrála architektka Iva Knappová. Navrhla pokrýt velké prázdné stěny depozitáře tisíci barevných keramických dlaždic, které dohromady vytváří obraz. Měl připomínat krajinu, kopce a oblohu nad nimi. Každá dlaždice měla své přesné místo, ve výrobě byla zezadu popsaná a při stavbě se podle plánku umísťovala na fasádu jako skládačka.

Ta fasáda tam ale není jenom pro parádu – mezi ní a zdí je mezera, ve které může proudit vzduch, a pomáhá tak udržovat uvnitř stálé klima. To je stěžejní, protože staré dokumenty jsou citlivé na změny teploty a vlhkosti, které je mohou poškodit.

Devadesátky: Když se konečně mohlo experimentovat

Tenhle dům vznikl v devadesátých letech. A to je důležité.

Byla to doba, kdy se architektura u nás hodně proměňovala. Po roce 1989 se otevřely hranice a spolu s nimi i nové možnosti. Architekti mohli cestovat, inspirovat se v zahraničí a tady u nás potom zkoušet dosud nevídané věci.

Předtím se tu stavělo spíš nenápadně a domy se jeden druhému hodně podobaly. Najednou ale už nebylo pro stavění jedno správné, předepsané řešení, a tak si architekti začali víc hrát. Někdo navrhoval domy velmi klidné, jednoduché a promyšlené do detailu. Jiný naopak experimentoval – s barvami, materiály nebo prapodivnými tvary.

Spousta historických domů, i v centru města, dostala nový nátěr – třeba v barvě pistáciové nebo jahodové zmrzliny. Jeden nový hotel byl tak obrovský a přezdobený, že se mu začalo přezdívat „šlehačkový dort“. Tenkrát vznikl i možná nejznámější dům u nás – Tančící dům – který má tvar opravdu podle tancujícího páru a říkalo se mu Ginger a Fred.

Hravost se promítala do všech sfér architektury, třeba i na tak „vážném“ místě, jako je Pražský hrad: nad nový vstup do prezidentských kanceláří nechal architekt Bořek Šípek posadit pozlacenou sošku leopardice s motýlími křídly. Může se to zdát jako drobnost, ale ukazuje to, že si architekti najednou mohli dovolit být odvážní, hraví a někdy i trochu, no… podivní.

Devadesátky byly zkrátka doba, kdy architektura hledala, co všechno si může dovolit.

Pojď se podívat blíž a sednout si k tomu jako na Hradě

Když byli tvoji rodiče dětmi, vypadala Praha jinak. Jestli tě zajímá, jak vlastně a co se tenkrát dělo, přijď se podívat do CAMPu na výstavu DEVADE.

Najdeš tam víc informací o tom, co se tenkrát stavělo, ale nejen to. Na stěně se promítají dobová videa, což je někdy legrační pozorovat. Schválně se třeba podívej, co mají lidé na videích na sobě a jak se to liší oproti dnešku. Možná tě překvapí i auta, obchody nebo reklamy – všechno vypadalo trochu jinak než dnes.

Sednout si k tomu můžeš opravdu luxusně. V sále jsou totiž rozmístěné červeno-bílé slavnostní židle, které pro Pražský hrad navrhl právě ten architekt, co tam umístil už zmíněnou leopardici. Zkus to – jak se na nich sedí? A dokážeš zjistit, jak se ta židle jmenuje? (Poradím ti, že má ženské jméno.)