Když roubenka vstoupí do 21. století

Architektura, která dokáže zrcadlit silnou tradici sklářství, stejně jako současné ambice kreativní společnosti. Tak by se dalo ve zkratce popsat sídlo Lasvitu v Novém Boru. Autory jsou Jiří Opočenský a Štěpán Valouch ze studia ov-a. Realizace, která současnou formou interpretuje typický dvoupodlažní sklářský dům a doplňuje areál v jeden funkční celek, se stala vítězem poslední České ceny za architekturu. A právem.

Jako základ návrhu posloužily dvě historické roubenky v centru Nového Boru, které klient koupil s úmyslem přestavět je na sídlo firmy. Domy v minulosti sloužily jako sklářské dílny. Koncem druhé poloviny 20. století zde dokonce našla domov sklářská škola a objekty byly prohlášeny kulturními památkami. Architekti je nechali očistit od nevhodných zásahů z 80. let minulého století a citlivě adaptovat pro kancelářský provoz firmy. Unikátní dřevěné konstrukce jsou pomocí historických postupů opraveny, fasády očištěny od polystyrenového zateplení, navrátila se špaletová okna. Areál doplnily dvě záměrně kontrastující novostavby. Liší se v materiálech, tvarově však stále vycházejí z typického dvoupodlažního sklářského domu. Nová průsvitná skleněná budova nahradila zděný krček propojující historické stavby. Její plášť i střecha jsou pokryty na míru vyrobenými skleněnými tvarovkami, které vycházejí z formátu a kladení břidlicových desek užívaných na štítech a střechách v regionu. 

Interiér nabízí jednací místnost a centrální firemní kavárnu s přímým výstupem na venkovní dvůr. Interiérové police po celém obvodu fasády jsou knihovnou výrobků a testovacích vzorků Lasvitu. Černý dům v zadní části pozemku skrývá třípodlažní otevřený prostor určený pro testování a prezentaci vzorků 1:1 – skleněných objektů, které mohou vážit až neuvěřitelných pět tun. Střecha i plášť jsou pokryty černými vláknocementovými šablonami. Vzniká tu harmonický výrazový kontrast, který jen tak někde nenajdete.

JZD jako Jednotné zázemí designu

Píše se rok 1994 a mladí designéři David Karásek a Radek Hegmon začínají vyrábět první kousky městského mobiliáře, který jednou dobude celý svět. Doslova. Jejich společnost mmcité v současné době disponuje miliardovým obratem a vyrábí odpadkové koše, lavičky nebo lehátka, které najdete v centrále Googlu v americkém Palo Altu, na promenádách v Dubaji, na letišti Charlese de Gaulla v Paříži, na lanovce u Mont Blancu a v dalších více než třiceti zemích světa. Producent městského mobiliáře si nechal v roce 2008 vytvořit nové sídlo v domácích Bílovicích od dalšího regionálního klasika – beskydského architekta hojně zmiňovaného nejen v této rubrice – Kamila Mrvy. Bývalý areál JZD se proměnil na centrum firmy s reprezentativními prostory pro management, administrativu, výrobu i skladování.

Cílem architektonického řešení bylo vymyslet jednoduchou přístavbu navazující na stávající objekt. To se jednoznačně povedlo. Přístavba kopíruje tvarosloví původní budovy a celou ji protahuje. Jednotícím principem je pomyslný nový kabátek, tedy fasáda. Pro každý objekt byl vybrán mírně odlišný materiál. Jedna nová fasáda je vytvořena ze stříbrných fasádních fólií, druhá ze stříbrných profilovaných plechů. Nová okna byla navržena z hliníkových rámů. Důležitým prvkem rekonstrukce se stal i nově vzniklý prostor mezi objekty, jakási ulička, která doplňuje čistě funkční budovy o prvek veřejného prostoru. Ulička funguje jako přirozený venkovní showroom mobiliáře, který ale žije svým životem. Na vystavených lavičkách zkrátka posedávají zaměstnanci během oběda nebo odpočívají návštěvníci čekající na schůzku. Realizační úpravy interiéru i části exteriéru navrhl akademický sochař Luděk del Maschio, který je podepsán mimo jiné pod interiérem půvabného penzionu Zikmundov nebo legendárním vesnickým obecním úřadem „à la kůlna“, nacházejícím se v jeho rodných moravských Šarovech.

O deset let později

Spolupráce designérů a Kamila Mrvy se osvědčila. Společnost mmcité oslovila architekta po deseti letech znova. Minulý rok tak dokončili realizaci nové polské pobočky, která vznikla přestavbou staré hospodářské budovy v Mazančovicích u Bílska-Bělé. Původní stavení se očistilo a doplnilo pouze několika novými a citlivými architektonickými zásahy. Stodola má nyní místo vrat prosklené portály. Probíhá skrze ni dřevěná terasa. Podkroví se proměnilo v jeden velký vzdušný prostor s propojovací lávkou vedoucí nad přízemím a vloženou lodžií přinášející světlo. Najdete tu místečko pro uklidňující venkovní pauzu s výhledem na kostel a okolní kopce. Původní vnitřní cihelné klenby dnes doprovází nové bílé omítky a podlahy sjednocené cementovou stěrkou. Nová okna jsou osazena na vnitřní líc stěn, původní vstupní dveře jsou dřevěné a repasované a nové vnitřní dveře mezi kancelářemi pouze z čirého skla. Nic vás neruší, všude vládne klid a inspiraci máte na dosah.

Betonárna, která nikdy nespí

Administrativně-správní budova společnosti Valnetis, která distribuuje a vyrábí betonové směsi, vytřela zrak porotcům České ceny za architekturu v roce 2018. Stala se jednoznačným vítězem. Vedení betonárny je nakloněno alternativním technologiím, zdrojům energie i stavebním postupům. Architekt David Kraus vytvořil neobvyklý dvoupodlažní administrativní objekt, skrytý v průmyslové zóně ve Strančicích u Říčan. Industriální charakter pozemku disponuje silnou atmosférou díky betonárně, která nikdy nespí, i čtyřicetimetrovému skladovacímu silu naproti. Samotný náplň činnosti se promítá do neuspořádaného a neušlechtilého výrazu objektu, který je celý tvořen jako robustní a výhradně betonový odlitek. Tvar domu byl odvozen poměrně živelně – musel se vyhnout vzrostlým stromům i obří vjezdové bráně do betonárny. Pohledový beton různých struktur najdete všude – na podlaze, stropech i stěnách. Objekt sám je vylitý z metr silné stěny betonu, bez dalších obkladů, úprav nebo obvyklých dokončovacích prací. Architekt zdůrazňuje, že výkvěty na fasádě nejsou žádná snaha o krásu, ale pouhá chyba při lití stěny. Chyba, která je ovšem krásná a tolik přirozená pro práci s tímto kultovním materiálem. Nutné instalace jsou viditelné a vedené zvnějšku. Parkování je zajištěno přímo na střeše objektu, kde se do budoucna počítá i s fotovoltaickou elektrárnou a nabíječkami pro elektromobily.

EXPO pavilon ve Vizovicích

Odbornému poplácání po rameni se dočkalo i sídlo společnosti KOMA Modular. Administrativní budova výrobce modulárního systému ve Vizovicích na Zlínsku získala nejvyšší cenu v soutěži Stavba roku 2018 Zlínského kraje, Grand Prix architekta Pavla Nováka. Firma vyrobila pavilon původně pro světovou výstavu Expo 2015 v Miláně. Posléze ho přesunula do svého areálu a po úpravách využila jako administrativní budovu. Původní kontejnerový EXPO pavilon navrhlo architektonické studio CHYBIK+KRISTOF. Nový interiér pro potřeby firemního zázemí vytvořilo studio OLGOJ CHORCHOJ designérů Michala Froňka a Jana Němečka, kteří vedou Ateliér produktového designu na UMPRUM. Přízemí objektu je otevřené veřejnosti, dvě další patra slouží kancelářským prostorám. Na střeše najdete posezení a bylinkovou zahradu s výhledem na celý areál firmy i Vizovice. Součástí pavilonu je instalace uměleckých děl od sochaře Lukáše Rittsteina a fotografky Barbory Šlapetové. Taková normální kancelář z EXPA, prostě.

 V celém interiéru je na první pohled patrné dělení na jednotlivé moduly, které je čitelné na sloupech, stropu i podlaze díky pruhům z černého alu-bondu a kaučuku, jež značí místa styku jednotlivých modulů. Vlnitý plech je často spojován s kontejnerovými moduly. Pro lepší akustiku je zde použit v rámci podhledu s atypickým děrováním. Přízemí je tvořeno ocelovou konstrukcí s mohutnými překlady a je propojeno do jednoho velkého prostoru. Vyrazit sem můžete třeba na komentovanou prohlídku. Myslím, že to jednoznačně stojí za to.