Celkem 9 až 10 % lidí v Česku je chudých. Letos by to mohlo být kvůli radikální inflaci až 16 %. Stále jsme na tom ale oproti zbytku Evropy fantasticky. Alespoň tak to změřil průzkum Eurostatu z roku 2019. Opravdu to ale platí? Měření totiž nemusí být úplně přesné. Nebo spíše vůbec. Chudoba se obvykle měří jako podíl lidí v populaci, kteří dostávají méně než 60 % příjmového mediánu. Medián mezd ukazuje výši příjmů většiny obyvatel přesněji než průměr, který se dá snadno vychýlit extrémními hodnotami. Ke konci minulého roku měl hodnotu 32 979 Kč, která představuje pomyslnou dělicí čáru, jež populaci půlí na dvě části. Polovina lidí pobírá mzdu nižší, druhá půlka zase vyšší. 

Jak vysoké příjmy chudých ale reálně jsou a co si za ně lze pořídit se už ale nikdo neptá. Statistiky totiž mohou poněkud zkreslovat, pokud je hodnota samotného mediánu nízká. Vypovídá to o jediném – nejsou u nás velké rozdíly v příjmech, nicméně neznamená to, že bychom byli všichni bohatí. Spíše naopak, všichni jsme tak trochu chudí a vyskakovat si nemůže (skoro) nikdo. Někdo ale přesto víc. 

Výzkumy se navíc neptají lidí v azylových domech a hodnota nepočítá ani s exekučními srážkami. V exekuci je přitom v Česku až 8 % dospělých. Nejvíce zadlužených lidí se navíc nachází ve věku mezi 30 až 60 lety, jde tedy o rodiče, jejichž exekuce logicky dopadá na děti, a zhoršuje tak šanci na lepší vzdělání. Velké srážky z příjmu navíc svádí zadlužené k práci na černém trhu, odkud vede cesta rovnou k nízkým důchodům. Těžkou situaci prohlubuje nedostupné oddlužení, malý dohled nad exekutory a celková složitost systému exekucí a insolvencí, ve které se skutečně dobře vyzná jen opravdu málokdo.

Jak nepomáhají daně

To ale není všechno. Podobné výzkumy nepočítají na druhou stranu ani s 1 % nejbohatších lidí. Příjmová chudoba ovšem možná není ten největší problém. Daleko větším oříškem je ta majetková. Moc tomu nepomáhají ani české daně. Znatelněji více totiž daníme příjmy než třeba nemovitosti. Přitom tím ale znovu trpí ti nejchudší. Naopak radovat se může privilegované procento obyvatel, které drží 36 % majetku v zemi. Dlouhodobě daňově vysoce zatěžujeme také částečné úvazky, po kterých obvykle sáhnou třeba maminky. Návrat na trh práce po mateřské tak představuje tvrdý střet s realitou.

Jak z toho ven?

Daniel Prokop není pesimista. Naopak. Nebojí se nabízet často rázná řešení. Pomoci by podle něj mohlo snížení zdanění chudých. Z minimální mzdy by se bralo méně. Naopak zvýšit by se mělo zdanění majetku. Je potřeba dál rušit nelegální exekuce, zpřístupnit oddlužení lidí a nastavit rozumnou bytovou politiku zaměřenou na výstavbu, obecní bydlení a podporu dlouhodobého nájemního bydlení. Snížit by se mohlo také DPH na regulované složky energie. Příspěvek na bydlení se musí zjednodušit. Vloni na něj mělo nárok až 16 % domácnosti, ale pobíraly ho pouze 4 %. V praxi je to 300 až 400 tisíc domácností místo stávajících 170 tisíc. Vysoká administrativa a extrémní složitost formulářů zkrátka umí odradit. Upřímně řečeno, dokonce vlastně málokdo ví, že tato forma podpory vůbec existuje. A jak by se měl stát chovat v době ruské invaze na Ukrajinu? I nad tím se sociolog zamyslel na svém Twitteru. Vláda by se neměla bát podpořit solidární domácnosti, které přijímají uprchlíky. Klidně i několika tisíci korunami měsíčně. Stále to totiž vyjde levněji než dotované nájmy nebo placené hotely.