Nedostupné bydlení prohlubuje nerovnosti

„Státní politika cenově dostupného bydlení funguje dobře pro bohaté a starší obyvatele, ale ne pro mladé a pracující lidi,“ říká Kathrine Standal, ředitelka bytové nadace v Trondheimu. Norsko čelí stejnému problému jako spousta dalších evropských zemí – ceny bytů rapidně rostou, ale mzdy je nenásledují.

V současnosti má zhruba 80 % Norů vlastní bydlení, jenže pro zbylou pětinu je náročné získat místo, kde by si mohli vybudovat dlouhodobý domov. Postavit dům je příliš drahé a trh s nájemním bydlením stát nereguluje.

To všechno má několik důsledků: náklady na život jsou jedním z největších katalyzátorů společenských nerovností a je téměř nemožné pořídit si dům nebo byt, pokud na to nemáte někoho dalšího. To znemožňuje také ukončování nevyhovujících vztahů, protože pokud odejdete od partnera nebo partnerky, je dost možné, že nebudete mít kde bydlet. V neposlední řadě tu mají domácnosti obzvlášť vysoký dluh – jeden z nejvyšších v Evropě. Většina příjmů totiž jde na nájem a energie. To znamená, že za bydlení platí především nejchudší část obyvatelstva a ve skutečnosti dává spoustu peněz bohatým vlastníkům nemovitostí. Trh s byty se tak ocitá v globální krizi, která se projevuje různými způsoby. Na stejnou situaci v New Yorku upozornila umělkyně Andi Schmie, ale podobné problémy řešíme i u nás. Ceny nemovitostí rostou, a především pak ve větších městech.

Lepší život díky bytovým fondům

Přestože se často mluví o tom, jak dobře severské státy pečují o své obyvatele, v oblasti bydlení se jim to stále úplně nedaří. Proto Norové začali přemýšlet o tom, jak by si dokázali dostupné bydlení zajistit jiným způsobem. Jako nejlepší možnost se ukázal takzvaný smíšený neboli třetí sektor. Ten sice nemá jasnou definici, ale nejčastěji se o něm mluví v souvislosti s neziskovými bytovými organizacemi, které mají formu družstva nebo společnosti s ručením omezeným.

„Byla jsem celkem frustrovaná, protože samospráva Trondheimu se často odvolávala na to, že nerozumí, co znamená třetí sektor. Tak jsem pro něj vymyslela nové slovo: allmennboliger – bydlení pro všechny. To je zajištěno skrze fondy a nadace, které plní důležité společenské úkoly, jako například poskytování dlouhodobého a bezpečného bydlení,“ vysvětluje Kathrine Standal.

Byty a domy jsou tedy ve vlastnictví fondu – a ten může být buď společným majetkem obyvatelů (podobně jako v případě družstva), nebo ve vlastnictví obce. Plné rozhodování o tom, jak se bude s bydlením zacházet, ale mají lidé, kteří tu žijí. Fondy jsou neziskové, takže všechny příjmy jdou na jejich hlavní činnost, kterou představuje právě financování bydlení. Nikdo tak nemůže skrze fondy vydělat. To přispívá k lepší dostupnosti bydlení a přináší spoustu výhod. Norové se díky tomu nemusí tolik stěhovat a dokážou zajistit stálý domov dětem, aby nemusely často měnit školy a přicházet o kamarády.

Obyvatelé domů ve fondech mají podíl na rozhodování o nemovitosti a mohou si společně zvelebovat své prostředí. Vzhledem k tomu, že většinou zůstávají na jednom místě po delší dobu, umožňuje jim to zapojit se i do místní komunity a pracovat na svém okolí. „Nižší nájem, participace a blízké sousedské vztahy poskytují lepší kvalitu života a svobodu,“ doplňuje Kathrine Standal.

Postavíme si dům společně

Smíšený sektor nebo také bydlení pro všechny má ve Skandinávii několik modelů. Většinou zahrnuje kolektivní obydlí, samostatně postavené domy a ekologické vesnice. Na takovém principu vznikl například domov Otium Saltbrygga v Larviku. Senioři si tady pronajímají dostupné byty, mají společnou jídelnu, kde se schází, a navíc recepci, která jim zajišťuje potřebné služby. Pro mladší je zase Teknobyen v Trondheimu, kde spolu bydlí studenti.

Ukázkovým případem ekovesnice je Svartlamon – alternativní čtvrť v norském Trondheimu. Tady obyvatelé nechtěli, aby radnice zbourala stávající zástavbu, a proto vytvořili vlastní vesničku. Ve výsledku si sami opravili budovy, které byly určené k demolici, a nadále si bydlení upravují podle vlastních potřeb. Využívají existujících budov a znovu upotřebí staré materiály. „Nikdy nevyhodíme něco, čemu dokážeme dát nový účel,“ vysvětluje Gjermund Gorset, zastupitel Trondheimu.

Ve Svartlamonu je dostupné bydlení pro lidi s nižšími příjmy, umělce, imigranty, mladé i rodiny. Obyvatelé investují vlastní peníze do bytů, které jsou ve vlastnictví města. To jim ale dává jistotu – mají dlouhodobé nájemní smlouvy na 35 let, trh s byty je neziskový, takže s nimi nikdo nespekuluje, a navíc mají autonomii. Můžou si sami rozhodovat, co budou financovat, jestli opraví domy, nebo dokonce přistaví další.

Ještě větší tradici neziskového bydlení má Dánsko. V městečku Albertslund, které je nedaleko Kodaně, vznikla komunita Lange Eng, která spolu buduje a bydlí. Obyvatelé jsou ještě víc propojení než v bytových asociacích v Norsku. Například spolu každý večer vaří večeři.