Anna Beata Háblová

Trilobit, pes a Divoká Šárka

Na chodbě něco bouchne. Sedim zrovna v křesle, ve kterym se sice dobře spí, ale hůř se z něho vstává. Takže mám vztek, že se z něho budu muset vyhrabat a jít se podívat, co se to tam děje. Chvíli ještě vyčkávám a apaticky přepínám programy. Jenže pak tam něco třískne zas, a ještě do toho zazvoní zvonek. Tak to už ke dveřím musim, co kdyby mi Martin objednal nákup a neřek mi o tom. Došourám se ke kukátku a nahlídnu, kdo to tam je. Černej vypolstrovanej chlápek ověšenej věcma a s odznakem POLICIE. Nálada se mi propadne o několik pater, ještě aby Martin něco provedl. Otevřít ale musim, nedá se nic dělat, zhryzala by mě zvědavost. Vypolstrovanej se mi představí jako Policie ČR. Mám chuť mu říct, že přece umim číst, ale nakonec mlčim, co kdyby to pod tou bundou byly svaly.

„Vaše paní sousedka dnes zemřela,“ říká chlap a trochu se mu lesknou oči. „Zůstal po ní pes. Prý jste se s paní Královou znal. Nechcete si toho psa vzít? Jinak ho dáme do útulku.“ Odmlčí se. „Ale nejdřív nás napadlo se zeptat,“ mrká jako panenka, snad to ještě nakonec bude citlivej kluk.

Jo, Jarku jsem znal. Byla to fajn ženská. Občas mi dala štrůdl, protože nikoho jinýho, komu by pekla, neměla. Až na tadytoho otravnýho čokla, kterej na každýho skáče jak jelito. I teď na chodbě poskakuje, jako by nevěděl, co se stalo, a letí rovnou ke mně.

Chystám se říct, že ho ani náhodou nechci, ale nějak nemůžu mluvit, tak mi jen škubne v rameni. Vypolstrovanej to vyhodnotí jako souhlas, protože mi hned podá vodítko, šustící pytel granulí a misku na vodu, co našel u Jarky. Zdvořile se rozloučí a zmizí. Stojim tam s tim psem a koukáme se na sebe. Chtěl bych do něj kopnout, ale noha mě neposlouchá, trčí pode mnou jak přimražená. Pes chvíli vrtí ocasem, pak se mi vysmekne i s vodítkem a vběhne mi do bytu. Jdu za nim, že ho vyženu, ale on se mi hned uvelebí na gauči jak chundelatá deka. Copak já mám čas starat se o nějakýho vořecha? „Di ty mrcho!“ křiknu na něj, jenže on zase začne vrtět ocasem a olíže mi ruku. Jdu se otráveně umejt, ale zvíře je mi v patách. Kňučí a slintá, a já si vzpomenu, že mám na stole ještě nějaký zbytky od oběda. Tak co, stejně bych to vyhodil, dneska se v jídelně zas tak nepředvedli. Dám talíř na zem a hafan to vymlaskne. Na co vlastně Jarka umřela? Z toho šoku jsem se úplně zapomněl zeptat. Pes je šťastnej a vrtí ocasem do vrtule. Vzápětí ale kňučí zas a žene se ke dveřím, vodítko za ním řachtá o podlahu. Stojím jako opařenej, vůbec mi nedošlo, že se psi musej venčit.

Od tý doby, co je všude tenhleten vir, jsem nikde nebyl. Když říkám nikde, myslim tim ani v mý oblíbený Šárce. Dokonce by se dalo říct, že jsem z bytu nevylez ani jednou. Teda s výjimkou zubaře. Obědy mi vozí sociální služba a nákupy si taky nechávám posílat. Onlajn to sice neumím, ale Martin mi to vždycky nějak objedná.

Bydlim tady na Dědině už dobrejch pětačtyřicet let. Byt jsme koupili s manželkou ještě v době, kdy se takový věci daly pořizovat za normální peníze. Syn už je na tom hůř. Aby moh bejt ve vlastnim, odstěhoval se do Kolína. Proto už ho taky skoro vůbec nevidim, hlavně od tý doby, co mi žena odešla. Bylo to tak náhlý, že jsem se s ní ani nestih rozloučit. Prostě ji začalo bolet břicho, prý nějaký píchání, kvůli kterýmu ji odvezla sanita, a do týdne byla pryč. Nikdo mi neřek, co to bylo. Asi sami nevěděli. A pak přišel ten kovid a já si řek, že tady chci ještě nějakou dobu bejt. Nebo jsem si to neřek, ale nějak jsem se rozhod, že prostě přestanu chodit ven, abych se náhodou nenakazil.

A najednou je tady ten pes. To zvíře, který sedí u dveří a kňučí. Dostal nažrat, tak co by ještě chtěl, prevít jeden. Jenže von se na mě tak kouká. Ty vočiska prosej, že se na chvíli zamyslim, kde mám nějakou bundu. Aha. Dal jsem ji do Michalova pokoje. Je to místnost, kam moc nechodim. Opatrně otevřu a rozkoukávám se v šeru. Vítá mě vitrína, kde mám svý nálezy uložený v krabičkách a označený štítky. Píchne mě pod žebrem, jako bych si právě vzpomněl na svou mrtvou lásku. Pohled mi náhodně padne na štítek *Placoparia *a v hlavě mi vyskočí obraz struktury žeber schovaný v kulovitym kameni.

Pod bundu na sebe natáhnu ještě jeden svetr, podle výhledu z okna bude venku zima jak v morně. Chňapnu vodítko, otevřu dveře bytu, a najednou – něco se ve mně skřípne. Polije mě pot a ztěžka se mi dýchá. Ten práh, kterej mám před sebou, prostě nemůžu překročit. Jenže než si rozmyslim, jak to vyřešim, pes už mě táhne k výtahu. Ani nevim, jak se to všecko semele dohromady, jak se nám podaří projít sídlištnim parkem, přejít Evropskou a octnout se v sadech na kraji Šárky. Nohy mi utíkaj, jako by si rozvzpomněly, že tudy kolem Šáreckýho potoka kdysi chodívaly každej den a těšily se na skalní defilé a soutěsky vzniklý potoční erozí. Stres spojenej se strachem z promořenýho světa najednou opadává tak rychle jako vánoční smrček v přetopenym obejváku. 

Divoká Šárka mě láká a dává mi napít ze džbánu opojný medoviny, jako bych byl sám Ctirad. Dojdeme ke skutečnýmu Džbánu a mně vyhrknou slzy. Nalevo ode mě je Hradiště a napravo louka. Kvůli buližníkový skále s Hradištěm, který vzniklo snad v osmym století a osídlený bylo asi už v eneolitu nějakou řivnáčskou kulturou, nebrečim. Je mi líto tý louky. Ona to dřív totiž nebyla louka. Bylo to pole U Trianglu. Chodíval jsem sem s kyblíkem a hledal šárecký kuličky – tvrdý křemenitý konkrece. A nacházel je i na dně vypuštěnýho Džbánu pod výchozem, odkud se do nádrže skutálely z rozsypávajících se břidlicovejch skal, ve kterejch se kdysi vysrážely. Někdy jsem si ty pecky vzal domů, jindy je na místě na křemičitym buližníku rozbíjel pětikilovou palicí a hledal v nich krunýře trilobitů. Daly se najít i šneci, plži nebo jablovci, ale mě zajímali hlavně trilobiti. Plakošky. 

My lidi jsme jen takovej erozivní živel, a přitom zdaleka nejsme na konci evoluční řady. Kdyby se vývoj života dal zmáčknout do dvanácti hodin, tak ten člověčí z toho zabere jen asi dvě a půl vteřiny. Takže ne, Hradiště a nálezy střepů a kostí, to je jen pár set let. Ale dotknout se stopy živočicha, kterej tu byl před čtyřma nebo pěti stovkama milionů let, to je… to je… Kam ten pes sakra zmizel? Ohlížim se po něm, nějak jsem se zamyslel, vodítko asi pustil a on utekl. Najednou cejtim, jak mě netrénovaný nohy strašlivě bolej. Řeknu si, že si tady ještě na chvíli sednu na lavičku a počkám, jestli se ten zatracenej čokl nevrátí. Jak že mu Jarka říkala? Ben? Budy? Bony? Nevim. Dám mu svoje vlastní. Třeba Plakoška by mu mohlo slušet, když už mě přivedl až sem.

Uslyším takový známý vrnění. Zvednu hlavu. Oblohou klouže letadlo. Já vidim letadlo a lidi v letadle vidí Šárku v celý její velikosti a divokosti buližníkovejch soutěsek. Je vždycky krásný se na něco podívat z výšky nebo z dálky. Nakonec si řikám, že ten dnešní zavirovanej svět nebude až zas tak úplně hroznej.

související