Anna Beata Háblová
Vojtěch Veškrna

Sci-fi povídka z Nákladového nádraží Žižkov

Hana vzala zelenou plastovou konev připomínající ptačí zobák, naplnila ji vodou a pustila se do zalévání rostlin na parapetu okna. Během toho se chvílemi zadívala ven, na barevné paruky listnatých stromů, které vítr postupně shazoval a jako kobercem jimi pokrýval suchou zem. Uprostřed parku hrála fotbal parta kluků. Nebyl to skutečný fotbal, protože míč byl pro tento účel až moc chytrý. Elektromíč, který nic nerozbije, nepoškodí ani nepoškrábe, a rozhodně nevletí do ulice plné aut. Jeden z kluků pokaždé kopnul do míče tak, aby se ve stejném směru odrazil od pomyslné hrany ulice, pro kterou byl naprogramovaný, že za ni nesmí. Jiný kluk na něj zakřičel, že podvádí a nehraje fér.

Hana se dívala na sportovní výjev, na ten život, který tady teď byl, a přitom být nemusel, a to jen kvůli ní, kvůli její petici, která málem hodila vidle do výstavby celé této čtvrti. Při té myšlence Haně cukla ruka, přelila, voda z květináče stekla pramínkem na parapet a z něj začala odkapávat na podlahu. Položila konev, ta zapípala a robotickým hlasem oznámila množství vody, kterou ještě obsahuje. „Já vím, já vím, ještě jsem neskončila,“ řekla Hana konvi a spěchala do koupelny pro hadr. Systém se nesmí dozvědět, že vodu vylila, jinak bude platit pokutu za plýtvání.

Kdysi tady bylo nádraží. Nákladové nádraží Žižkov. Tři křídla vzájemně propojených a průjezdných hal, která ve své době tvořila jednu z provozně nejdokonalejších staveb v Evropě. Hana sem ještě jako mladá chodila a fotila si ubíhající perspektivu s diviznami v popředí nebo detaily zrezivělých manipulačních můstků, které jí připomínaly kostru slepýše. Slepýšů se tady vyskytovalo víc, hlavně těch živých. Anebo všelijakých rostlin, třeba hadinců, lipnic nebo rozchodníků. Jednou tady také potkala kluka, kterého si později vzala za muže. Byl biolog a v den, kdy se seznámili, sbíral drobné žluté květy starčku úzkolistého, aby je pak pro výzkumné účely louhoval. Později jí vysvětlil, že starček z čeledi hvězdicovitých pochází z jižní Afriky a na nádraží byl náhodně zavlečen v 19. století, pravděpodobně s dováženou ovčí vlnou. Vyhovují mu osluněné lokality s propustnou štěrkovou půdou, což odpovídá právě tomuto nádraží.

Haně se tehdy moc líbilo, jak křehké květy opatrně odstřihával a vkládal do igelitového sáčku. Takhle jemně se bude určitě chovat i ke své ženě, blesklo jí hlavou. „Nejcennější je tady drobnokvět pobřežní, ale až po tobě,“ říkával jí, když spolu začali chodit a schůzky si dávali na kolejích vedoucích kamsi do bohatých keřů svíd, vrb a hlohů. Drobnokvět pobřežní, který nerostl nikde jinde v Evropě, se na ně díval, když se spolu schovávali za zrezivělými konstrukcemi výtahových šachet, nebo pod propadajícími se střechami nástupišť.

Hana to tu milovala, a tak si myslela, že bude nejlepší to zachovat, zakonzervovat. Sepsala petici, kde nové výstavbě kritizovala moc velkou hustotu zástavby, malé parky a nedostatečnou kapacitu školek. V protestu ji chtěli podpořit i místní, protože zahušťovat město zevnitř a nerozšiřovat ho do krajiny je sice chvályhodné, ale ne za mým plotem, „not in my backyard“. Z tohoto výrazu se také snadno stal akronym NIMBY, používaný pro ty, kteří odmítali prospěšné výstavby jen proto, že byly v blízkosti jejich domova. A s každou stavbou přicházela i nějaká ta změna, a kdo by takové věci chtěl.

Hana stírala vodu ze země a myslela na to, jaké by to bylo, kdyby se, jak si kdysi přála, nic velkého nestavělo, ceny bytů by šly ještě výš, a ona by neměla tuhle garsonku s výtahem a výhledem do parku. Sice malého parku, ale jak později zjistila, také velmi útulného. Hana vstala a vzala z parapetu svatební fotku. Nebyla sice zaprášená, ale i tak ji Hana přejela rukávem, jako by ji chtěla vyleštit, jako by chtěla vzít zpátky do života svého muže, který jen pro chvíli nepozornosti zemřel na silnici. Na co asi myslel? Na ni? Nebo na nějaké rostliny? Nebo ho trápilo, že neumí svou rodinu zajistit, že nemá na to koupit nějaký ten byt?

Když se to stalo, bylo deštivo a nad městem ležela deka mraků. Haně pár hodin trvalo, než jí všechno došlo, než se probrala z prvotního šoku. Připadalo jí to tak absurdní. „Vždyť tady ještě ráno byl!“ křičela na policistu, který jí smutnou zprávu oznamoval. „To přece nemůže být pravda!“ Svět se jí rozpadl před očima. Co má tedy ještě v tomhle životě smysl? Hned po pohřbu šla na nádraží a ze země tam vydloubla několik rostlin, mezi jinými starček i drobnokvět, a doma si je zasadila do několika květináčů s různorodou hlínou. „Uvidíme, jestli se o vás dokážu postarat. Na nic jiného totiž nemám sílu,“ zašeptala drobným květům a po tvářích se jí koulely slzy. Později si založila fejsbukovou skupinu pro pěstování neobvyklých rostlin a petici proti výstavbě pustila z hlavy.

Uběhlo pár desítek let, jedna velká inflace, jedna ještě větší finanční krize, několik prezidentských voleb, dvojí povýšení v práci a Hana si našetřila na byt. Když v nabídce realitky uviděla garsonku na Novém Žižkově, neváhala. Bylo jí těsně po padesátce. Založit rodinu se jí nepodařilo a žádné další velké plány neměla. Tedy kromě jednoho. Udržet při životě dvě neobvyklé rostliny. Vždyť byly pro jejího muže tak vzácné – tedy až po ní, po Haně. Položila svatební fotku zpátky a pokračovala v zalévání rostlin. U jedné pohladila drobné a žluté, u druhé ještě menší bílé květy.

Podívala se ven. V dálce se rýsovala zrekonstruovaná hala bývalého žižkovského nádraží. Tam také kdysi rozprášila popel svého milého. Za tmy, mezi vysoké stvoly plevelů. Aby to bylo jako tehdy, když chtěli, aby je nikdo odnikud neviděl.

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →