Nora Třísková
Marie Zákostelecká

Důstojné sídlo československého parlamentu. Jak hledali architekti ideální podobu Národního shromáždění?

Čeští a slovenští zákonodárci zasedali v průběhu 20. století v různých budovách od klasicistních paláců přes Rudolfinum až po Pragerův moderní „dům nad domem“. Soutěží na novou podobu Národního shromáždění i společenských debat o tom, jak by takto významná a reprezentativní stavba měla vypadat, se od 20. let objevilo hned několik. My se podíváme především na poválečné návrhy, které počítaly s novým Národním shromážděním na Letné. Přestože tehdejší soutěž neměla vítěze, přispěla k vyjasnění priorit požadavků na parlamentní sídlo. Kromě návrhů, které zůstaly pouze na papíře, nahlédneme také díky Archivu Hlavního města Prahy do procesu stavby Federálního shromáždění, které však své místo nakonec nalezlo ne na Letenské pláni, ale v centru města vedle Národního muzea.

My se podíváme především na poválečné návrhy, které počítaly s novým Národním shromážděním na Letné. Přestože tehdejší soutěž neměla vítěze, přispěla k vyjasnění priorit požadavků na parlamentní sídlo. Kromě návrhů, které zůstaly pouze na papíře, nahlédneme také díky Archivu Hlavního města Prahy do procesu stavby Federálního shromáždění, které však své místo nakonec nalezlo ne na Letenské pláni, ale v centru města vedle Národního muzea.

Vznik samostatné Československé republiky s sebou přinesl potřebu vytvořit sídla nově ustavených demokratických orgánů. O jednom z těchto míst a jeho přestavbě, Pražském hradu, jsme psali minule. Své sídlo ale nepotřebovala pouze hlava státu – důstojné místo ke scházení a projednávání zákonů bylo nutné zřídit také pro poslance a senátory nebo ministerstva. Právě pro ně se začaly ve 20. letech stavět reprezentativní budovy – například nové sídlo Ministerstva průmyslu a obchodu na Dvořákově nábřeží. 

Národní výbor se mezitím (stejně jako jemu předcházející Zemský sněm) scházel v Thunovském paláci, kde dnes zasedá Poslanecká sněmovna. Později se přesunul do Rudolfina, toto dočasné řešení měla ovšem změnit první soutěž na stavbu budovy Národního shromáždění, která byla vypsaná v roce 1928. Kvůli ekonomické recesi 30. let a 2. světové válce však byly velkolepé plány pozastaveny.

Po 2. světové válce sloužila jako sídlo nového parlamentu Pražská peněžní burza.
Zdroj: Archiv IPR Praha | 1939

Jak má vypadat reprezentativní sídlo?

Poválečné Národní shromáždění se začalo scházet v tehdy nově postavené klasicistně moderní budově Peněžní burzy vedle Národního muzea, která vznikla v letech 1936–1937 podle návrhu Jaroslava Rösslera, žáka Jože Plečnika. Nové provizorium měla vyřešit druhá architektonická soutěž na budovu Národního shromáždění, které bylo opět situované na Letenskou pláň. V roce 1947 tak architekti vypracovali nové plány na zástavbu tohoto pražského vršku. Porota ovšem nebyla s jejich díly spokojená a první cenu neudělila nikomu. Nejlépe, na druhé pozici, se tak umístila vize Františka Čermáka a Gustava Paula. Tato dvojice architektů, kteří studovali ve 20. letech na ČVUT u Antonína Engela, v průběhu kariéry společně navrhla několik školních a nemocničních areálů i dalších staveb. Podle jejich plánů se postavila například chrudimská nemocnice a byl dokončen i areál elektrotechnické a strojní fakulty ČVUT. Jejich návrh na budovu Národního shromáždění byl vnímán jako relativně střízlivý, ale k Hradčanskému panoramatu poněkud příliš hrubý. Umírněnější návrh dvojice Dudych – Holý, která se seznámila při studiích na UMPRUM pod vedením Pavla Janáka, byl také považován za přijatelnou a zároveň i střídmější variantu. Oba návrhy byly umístěny blízko svahu stráně, ale zároveň umožňovaly vybudovat vyhlídkovou trasu.

Druhý (a nejlépe umístěný) návrh Františka Čermáka a Gustava Paula.
Zdroj: Archiv IPR Praha

Druhý (a nejlépe umístěný) návrh Františka Čermáka a Gustava Paula.
Zdroj: Archiv IPR Praha

Třetí místo si ze soutěže odnesla dvojice architektů Karel Dudych a Bohumil Holý. Porota ocenila také návrh Karla Dudycha, ten v našem archivu ovšem chybí.
Zdroj: Archiv IPR Praha

Třetí místo si ze soutěže odnesla dvojice architektů Karel Dudych a Bohumil Holý. Porota ocenila také návrh Karla Dudycha, ten v našem archivu ovšem chybí.
Zdroj: Archiv IPR Praha

Jako hlavní přínos soutěže porota ovšem shledala vyjasnění priorit a nároků na nové Národní shromáždění. Ve své analýze nad smyslem celé akce a jejím na první pohled neuspokojivým výsledkem to zdůraznil v časopisu Architektura i architekt Pavel Janák.

„V této soutěži na NS architekti podávali přísežná přiznání o svých názorech na dvojtakt, trojtakt a pětitakt. Na výškovou dispozici hmot. Zpovídali se ze svých názorů na estetiku na estetiku, sloh, monumentálnost. Jak vděčný pohled poskytla soutěž na vertikalismus a horizontalismus. Na dožívání – a lze pochybovat že by snad obnovu? – formálních prvků monumentálních (sloupy atd.) a reminiscencí na klasickou architekturu. [...] Úkolem soutěže byla budova NS. Ale dozvídáme se z ní také, jak principy architektury jsou uskutečňovány s různou důsledností a různou schopností k důslednosti.“

Pavel Janák, Architektura ČSR. Praha: Klub Architektů, 1947, s. 204.

Další z vizí, které se v soutěži objevily, je například od architektů Ferdinanda Fencla a Jiřího Kubíčka nebo monumentální dílo Josefa Karla Říhy a Huberta Faulhammera.
Zdroj: Archiv IPR Praha

Další z vizí, které se v soutěži objevily, je například od architektů Ferdinanda Fencla a Jiřího Kubíčka nebo monumentální dílo Josefa Karla Říhy a Huberta Faulhammera.
Zdroj: Archiv IPR Praha

Centrum města místo Letné

Po únorovém převratu v roce 1948 byly všechny plány a vize znovu odloženy stranou. Moc spojená s řízením státu se navíc prakticky přesunula z rukou poslanců na ÚV KSČ, které tehdy zasedalo v moderně novoklasicistní rohové budově v ulici Na Příkopech. K myšlence budování reprezentativního domu pro Národní a později Federální shromáždění se architekti nakonec vrátili v polovině 60. let. Tentokrát se nemělo stavět na Letné, jejíž vhodnost pro tyto účely byla zpochybňována už v předchozích dvou soutěžích, a to především proto, že byla příliš vzdálená centru města. Namísto toho vznikl plán rozšířit budovu Peněžní burzy.

S jedinečným a odvážným návrhem tehdy přišel Karel Prager. Omezené prostorové možnosti architekt vyřešil elegantní konstrukcí, která nadzvedla hlavní hmotu nové budovy nad úroveň burzy a vytvořila nové, propracované a důstojné prostory pro zasedání Federálního parlamentu. Podle jeho vítězného návrhu tak na přelomu 60. a 70. let vznikla vedle Národního muzea přístavba ke staršímu modernistickému domu. O budově, která je dnes známá jako Nová budova Národního muzea, se můžete dozvědět více ve videu Adama Gebriana. Pro zajímavost přikládáme i hudební klip k písni Goldfinger, který se v roce 1965 natáčel v rozestavěném areálu Pragerova shromáždění.

Neobvyklé řešení architekta Karla Pragera zvedlo hlavní část hmoty novostavby nad úroveň starší budovy Peněžní burzy. Na fotografii z roku 1970 je navíc vidět výstavba stanice metra Muzeum.
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Sametová revoluce s sebou přinesla také přesun zákonodárců z Pragerovy stavby. Poslanecká sněmovna se vrátila do Thunovského paláce a pro senát byl upraven palác Valdštejnský. Velkolepé vize budov parlamentů a úvahy nad důstojným sídlem pro centrum moci pro 20. století ovšem dodnes ukazují, jak umělci i společnost přemýšleli o roli architektury pro státní zřízení. A na jeden z těchto plánů se můžeme dívat dodnes.

související

Ahoj! V září 2022 jsme spustili základní verzi nového webu. Před spuštěním jsme provedli uživatelské testování, ale to pravé uživatelské testování je to, které probíhá právě teď.

Budeme rádi, když se dozvíme, jak se Ti web používá, jestli Tě napadá, jak ho vylepšit nebo Ti na něm něco chybí, případně pokud narazíš na nějakou chybu. Děkujeme!

Dej nám feedback →